Od Krve- Prolog

3. října 2012 v 17:57 | Cathrin |  Od Krve
Ano, ano, ano víme že to tu trochu stálo, ale může za to ta škola a vůbec celkově je toho hodně....... a proto vám přináším prolog k mojí povídce!!! Možná toho bude trošku méně, protože jak už jsem zmiňovala níže jsme obě přihlášené do liteární soutěže Příběh Pro Princeznu, taky bychom byly rády kdybyste komentovali protože to dokáže někdy vážně pomoct a zvednout náladu a to i kritické komentáře Mrkající No nic to jsem zase něco zamlela a teď už k povídce doufám že se bude líbit Usmívající se



Prolog


Procházím se tmavou nocí a na obloze dominuje měsíc. Moje oči ani vlasy nejsou zdaleka obyčejné, já nejsem obyčejná. Jsem jiná než všichni ostatní lidé. Jsem poloupírka.

Nás poloupírů je velmi málo, jsme daleko odolnější proti slunci, nejsme alergičtí na česnek, nemusíme pít žádnou krev, lépe ovládáme svoji sílu, kterou můžeme znásobit jen ze zvířecího masa a umíme vždycky a všude poznat pravého upíra, máme jedinečné, ale za to příliš nápadné oči a vlasy, jsem slabší v soubojích a pomaleji se nám hojí rány. Běháme skoro stejně.

Jmenuji se Anabell a moje minulost není zrovna pohádková.

Jako malou mě rodiče odstrčili a já musím žít u tety Anny, která se mě pouze ptá na to, jestli se něco neděje v okolí a jestli se nestýkám s nějakým upírem. Jsem pro ni něco jako nějaký detektiv nebo zvěd.

Mě jde ovšem o úplně něco jiného a to pomstít se rodičům za to, že jsem se vůbec narodila, jak mě potom hnusně odkopli a jak mi ze života peklo. Už nikdy jim neodpustím, ale je tu háček. Já se jim pomstít nemůžu.

Moje matka je sice jenom člověk, ale otec je upír a to situaci jenom ztěžuje. Vzhledem k tomu, že je jakýsi velmi oblíbený člen Upírské a poloupírské rady. Nechává moji matku hlídat, což mě stále více štve.

Naštvaně jsem kopla do kamene přede mnou. Tohle nebylo fér.

Usmála jsem se sama pro sebe, jak moc jsem… lidská, přecitlivělá. Život přece není fér, celý můj život není fér. Ať už upír, poloupír nebo snad člověk se musí se životem poprat a ne tu fňukat!

Došla jsem pře masivní železnou bránu, vytáhla klíče a otevřela jí. Musela jsem jít ještě kus cesty, abych se dostala k temnému domu, kde žije moje drahá tetička.

Měsíc mi svítil na cestu a já viděla tmavý obrys. Velkého domu, který tu stojí už od roku 1256 a stejně tak, je stará i jeho pravá obyvatelka. Moje prapraprapraprateta Melánie, jinak prapraprababička od tety Anny.

Ano moje teta je stará něco přes 700 let a už měla různá jména i příjmení. Vždycky přijela nějaká žena z jejího rodu a oznámila nečekané úmrtí a svoje nastěhování. Potom se v noci tajně vytratí díky našim schopnostem a teta si spokojeně žije dál.

Můj otec je o hodně mladší skoro 350 let a matka normálních 29 lidských let.

Došla jsem k budově a otevřela hlavní dveře. Přede mnou se objevily dřevěné schody a po pravé straně byla starodávná kuchyně a po levý starověký obývák. Všechno tu bylo starobylé až na můj malý pokoj a koupelnu. Doopravdy jsem se neměla až tak zle, teta byla bohatá, celý město ji prostě milovalo. Znala tu spousty lidí.

Jenže já si připadala jako ptáček zavřený v kleci. Na škole mě nemá nikdo rád a měla jsem jen jednu kamarádku, kterou znala skoro celá škola, a drbny se z ní snažily dostat všechno, co o mně ví, protože jsem tajnůstkářka a život mě sám naučil svému.

Nikdo o mně moc nevěděl, ovšem já věděla o všech drbech, pravdách, lžích, bolestí no prostě o všem kde se co šustne a to jen díky mému dokonalému sluchu.

Občas to používám jako změna tématu, když se ze mě Wendy snaží dostat něco o mojí rodině a o mě samotné.

Jinak si všechno nechávám pro sebe.

Wendy jinak nevěděla o tom, že jsem poloupírka, ovšem o tom, že upíří existují a poloupíři je umí vyčmuchat ano. Jí samotné to řekla její babička, protože byla něco jako čarodějka.

Jo, existují i čarodějky, ale není to jak v těch pohádkách. Kde nějaká dívka máchne rukou a před ní se něco objeví to ne. Dnešní čarodějky aji ty co žily před stovkami let, se učili, udržovat si energii a koncentrovat ji. Také pomocí své psychiky rozpoutávat bouři nebo zapálit oheň, ale to umělo jen pár. Jinak prováděly rituály a různá kouzla.

Wendy se o něco takového snažila, no moc se jí to teda nedařilo. Po své babičce zdědila Knihu Stínů a mě dovolila do ní nahlédnout.

Teta Anna o tom samořejně nevěděla. Říkala, abych se s čarodějkami nepachtovala, jsou nebezpečné, jak pro upíry, tak poloupíry a vlkodlaky. Další ne zrovna velmi rozšířená rasa, poloupíři je umí taky vyčmuchat, ale lidé je vyhubili a dnes jich žije opravdu málo. Potkat je je vzácnost.

Tiše jsem otevřela masivní dveře a vešla. Jako vždy mě tu vítaly jen kočky, červený koberec ležící na kamenných schodech vedoucí do dalšího patra.

Okna tu byla, ale vždy byly zataženy závěsy. Anna byla už proti slunci trochu odolná, díky jednomu ze starodávných artefaktů, které patřily naší rodině celá staletí. Po tuto dobu se někde ztratil a tetička ho opět našla.

Vzala jsem do rukou jednu z koček, říkala jsem jí Adelain. Byla to nejmladší kočka v domě, měla sotva tři měsíce a má zaručená oblíbenkyně.

"Anabell! Kde jsi byla, tak pozdě! Chápu, že se noci nebojíš, ale víš, že nechci, aby kdokoliv pojal jakékoliv podezření! S takovou na tebe bude muset Daniel dohlížet!" Ozvalo se z kuchyně, což bylo opravdu nečekané.

Daniel byl sluha tohoto domu společně s jeho neteří Julií. Oba byli jak jinak než upíři.

"Tetičko! Dobře víš, že touhle dobou už všichni spí." Odpověděla jsem nevrle a vydala se do pokoje, aniž bych poslouchala další námitky, znala jsem to nazpaměť. Než jsem došlápla na poslední schod, přede mnou se zjevil Daniel a zezadu šla Anna a Julie.

Zničeně jsem si povzdechla. To budu zase muset dávat slib, že budu poslouchat a další věci, které jsem stejně nikdy nedodržela.

"Anabell dost! Dej slib!" křikla teta, byla oblečená v černých šatech až na zem a na prstě svůj vzácný prsten, ten artefakt, o kterém jsem mluvila.

"Už zas, stejně ho nedokážu dodržet, tak proč si ničit život?" otázala jsem a chtěla projít, jenže mi zabránil v chůzi. Protočila jsem oči a sklonila hlavu, moje rudě červené vlasy mi spadaly přes ramena. "Dobrá slibuji, že už budu poslouchat a chodit domů včas. Můžu už jít do svého pokoje?" podívala jsem se upřeně na tetu a té se na tváři objevil jemný úsměv. Vypadala tak na 29 než na 700. Daniela bych asi typovala na 37 a Julii jako svoji vrstevnici, jinak řečeno na 17, při tom jí byla už něco přes 100 a Danielovi vůbec víc jako tetě, skoro 1000.

"Julia s tebou začne chodit do školy. Potřebuji si ověřit tvůj slib." Pověděla jakoby nic a všichni tři se rozprchli. Zavrčela jsem, a když jsem konečně došla do svého pokoje, který byl hned vedle půdy, naštvaně jsem bouchla dveřmi.

Lehla na postel, nakonec jsem usnula, když mi došly nadávky na můj život. Možná se podle vás moc lituji, ale věřte mi, že to tak vůbec není.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!