1. kapitola - V zajetí mysli

17. listopadu 2012 v 13:37 | Lerry |  V zajetí mysli
Ahoj, tak na tomhle pracuju už hodně dlouho, je to moje povídka do soutěže Příběh pro princeznu. Ze začátku v tom možná budete mít trochu zmatek, ale to ta holka má taky, takže je to vlastně za účelem jaksi se vžít do její role. Snad se bude líbit a nebojte se komentářu.. :)

I.
Otevřela jsem oči, voda mi stékala po zádech a dopadala na barevné kachličky pode mnou, seděla jsem ve sprchovém koutě a zbytečně plýtvala vodou. Čekala jsem na něco milého nějaké pěkné překvapení, ale marně, můj život měl pokračovat stejně jako do teď. Jako zčista jasna se otevřely dveře stála v nich mamka a jenom nevěřícně kroutila hlavou, ale z jejího pohledu jsem lehce vyčetla, že z tama mám vypadnout. Hloupě jsem se usmála a zvedla jsem, až jsem se překvapila svou schopností, myslela jsem, že mě od tamtud nikdo nedostane. Oblíkla jsem si pyžamo a šla spát ještě jsem asi tři hodiny nemohla usnout, ale nakonec jsem přemluvila sama sebe k pětihodinovému spánku.
***
Ráno jsem kupodivu vylítla z postele jako namydlenej blesk, rychle jsem se nachystala a vyšla. Autobus byl jako vždy přecpaný když jsem do něj nastupovala, ale všechno se najednou vyprázdnilo, když konečně přišlo překvapení na které jsem tak dlouho čekala. Přikráčel ke mně nejkrásnější kluk v buse a lichotivě pronesl:
"Ahoj Krásko." Usmál se a já mu úsměv oplatila. Pak mě políbil na tvář, na vteřinu už jsem nebyla v autobuse nebyla jsem ani na zemi byla jsem na tom nejkrásnějším místě na světě kde neexistovala zemská přitažlivost na tu vteřinu jsem byla volná.
"Miluji tě." Řekl potom.
"Já tebe taky."
Vážně ho miluji doufám, že on mě taky ale ostatním do hlavy nevlezem. Věřím mu. Autobus dojel ke škole. David mě jako pravý gentleman pustil před sebe a potom sešel po schudcích za mnou.
"Mai, tak tady seš!" začal na mě řvát známý dívčí hlas. Byla to Suzan.
"Tady mě máš." Řekla jsem trochu ironicky. Přiběhly jsme k sobě a objaly se.
Seděly jsme na kamenné zítce a probíraly, no hádejte co, kluky. Suzan se líbí jeden kluk ze školy, jmenuje se Jake a chodí o rok víš, ona ho neustále sleduje, ví o něm úplně všechno a on si jí ani nevšimne. Bojí se mu říct, že se jí líbí. To já s tím problém nemám, Davidovi jsem to taky řekla na rovinu a on mě okamžitě energicky pozval na rande, pak byla první pusa a znáte to, proště stal se z nás ten nádherný pár co ho všichni obdivujou jak se hezky dali dohromady. Suzan je trochu stydlivka, nedovolí ani mě abych si s Jakem promluvila, myslím, že se bojí zlomeného srdce.
"Podívej není úžasný?" zeptala se nejistě, když zrovna procházel kolem.
"Ujde." Odbyla jsem ji namyšleně. Jake byl skutečně moc hezký, vysoký, měl tmavé vlasy a modré oči. A hlavně co o něm bylo známo, byl hrozně hodný. Před Davidem bych stejně nikdy nepřiznala, že se mi líbí a i kdyby stejně o něho nemám zájem.
***
Zase jako kdybych se probouzela ze snu, ale nebyla jsem v posteli, nespala jsem. Učila jsem se matiku, ale myšlenkami jsem zdaleka nebyla v učebnici. Přemýšlela jsem, přemýšlela jsem o životě, o smrti, o tom co je mezitím chtěla jsem to zjistit v tuhle chvíli jsem po tom toužila jako po ničem jiném, v tu chvíli vědět to byl můj sen. Každou chvíli měníme své názory, měníme sny, cíle, tužby, nemožné věci se v představách mohou stát skutečnými to na nich miluju. Chtěla jsem vědět, kdybych zemřela, právě teď, v tuhle chvíli kdybych skočila z okna, co by se dělo dál? Co by se dělo při mém pádu? Jediná odpověď byla ta v mé mysli jinou jsem nemohla vypátrat, jiná pro mě neexistovala, byla jsem jenom já a moje fantazie.
***
Dotkla jsem se kliky, nejprve jen lehce, téměř vůbec. Potom jsem ji pomalu začala objímat všemi prsty táhla jsem směrem dolů soustředila jsem se jenom na to co dělám nic jiného teď nebylo bylo jenom to okno, které jsem se snažila proti své vůli otevřít. Můj vnitřní hlas mě táhl zpět, říkal nedělej to, nenechala jsem se zastavit, pokračovala jsem. Klika byla asi v půli cesty, na vteřinu jsem zaváhala, zastavila se, ale pak jsem se rychle vzpamatovala a táhla kliku dolů dál, byla to jako ta nejtěžší práce, jako klika, se kterou nejde hnout. Okno se jakoby nechtělo otevřít, zbrkle jsem do něj zatlačila, dvířka vyletěla. Dívala jsem se ven, pozorovala zvířata, ptáky a říkala si co všechno se vyřeší když to udělám, třeba se narodím znova, třeba jako támhleten pták. Byla jsem tam dlouho od té myšlenky jsem se nechtěla odtrhnout, nešlo to. Byl to krásný pocit, vítr mi něžně foukal do obličeje, byl jako pohlazení, lehce mi česal vlasy a opečovával tváře. Zamilovala jsem se do téhle chvíle, bylo to nejkrásnější, co jsem kdy zažila. Najednou jsem se rozhodla, že už to chci mít všechno za sebou. Pomalu jsem zvedla nohu a přehoupla ji přes parapet, pak i druhou. Seděla jsem tam opřená o rám okna a ještě jednou si prohlížela tu nádhernou krajinu za našim domem. Byla jsem ve dvanáctém patře paneláku, byla to dost velká výška, začala jsem pochybovat jestli to vůbec zvládnu. Musela jsem, nebo chtěla. Postavila jsem se, věděla jsem, že stačí jeden špatný pohyb a už jsem dole nechtěla jsem, aby to ale bylo takhle, tak jsem si dávala dobrý pozor kam šlapu. Stála jsem na okraji, uvolňovala jsem ruku prst po prstu až jsem se nakonec pustila. Roztáhla jsem ruce a najednou jsem se cítila volně jako ten pták. Byl to krásný pocit jako bych létala. Padala jsem, kolem mě se nic nepohybovalo, vše se zastavilo neběžel čas, lidé se nepohybovali, vítr nefoukal. Prožívala jsem celý svůj život od narození až do teď, byla to pravda, před smrtí se mi odehrával celý můj život. Padala jsem dlouho, bylo to jen pár sekund, ale pro mě to bylo jako několik let. Nic se nebralo ke konci,myslela jsem, cítila, byla jsem naživu. Ale nic netrvá věčně a každý pád skončí dopadem i já dopadla, ale ještě nebyl konec, ještě chvíli ne poslední, co jsem spatřila, bylo čisté nebe a hejno ptáků, které odlítalo na zimu do teplých krajin, předtím jsem se mýlila, ta nejkrásnější chvíle byla až teď. To byl konec nic víc už se pak nedělo, byla tu jen tma. Co by dělala má rodila, mí přátelé po mojí smrti se dozvědět nemůžu.
***
Bála jsem se smrti, toho, že všechno během chvíle skončí, prostě jen tak jednoduše jako lusknutí prsty a pak už nic, nevíš co se děje dál a nikdy to nezjistíš. Teď už se nebojím, vlastně se těším, jeto krásná možnost, je to jediné co máme v životě jisté, to jediné co má společného všechno co žije.
***
"Zvoní dělej Mai, ona je zas jak praštěná pytle po hlavě." Suzan řvala přes celé město jen a jen na mě. Slyšela jsem ji, ale nechtělo se mi reagovat.
"Už jdu." Řekla jsem nakonec. Utíkali jsme do třídy. V první hodině jsme psali velký test z matiky a hned v další malý test ze zemáku, samozřejmě jsem ani v jednom nezazářila. Moje známky jsou naprosto příšerné, ale nikomu to nějak nevadí, moji rodiče mě neřeší mám skvělý život naprosto dokonalý. Jsem docela hezká, mám skvělého kluka a kamarády, jsem bohatá, nemusím nic dělat, no co víc si přát?
***
Mám strašný život musím se pořád jenom učit jsem trochu šeredka, kluci mě nechtějí, mám málo kamarádů, no prostě horor. A navíc už skoro nejsem schopná rozeznat skutečnost a fantazii.
"Mai, pojď mi pomoct!"
"Už jdu." Máma stála v kuchyni a snažila se otevřít zavařeninovou sklenici plnou jahod.
"Zvládneš to otevřít?" zeptala se.
"Možná." Odpověděla jsem trochu v rozpacích. Chytla jsem víko a marně se snažila s ním otočit. Najednou jsem neměla žádné svaly a cítila jsem se hrozně vyčerpaně, jako bych už ani nežila, jako bych zažila svůj vlastní opravdový dopad, svůj konec a teď to měla být má poslední chvíle, poslední možnost podívat se do máminých očí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!