1 kapitola - Od Krve

11. listopadu 2012 v 11:04 | Cathrin |  Od Krve
No možná jsem se trochu rozepsala a dávám tu první kapitolu Od krve ano hrozně mi to trvalo a už se pracuje na první kapitole Tiany... jenže nevím kdy vůbec bude, protože jsem nachcípaná, no snad co nejdříve. Tak a už vás nebudu zdržovat od čtění úžíte si to :)


Ráno bylo deštivo a na mě padne hnedka ta příšerná nálada, kdy se mi nic nechce. Nejradši bych zůstala zalezlá v posteli a spala, až do noci kdybych si vyšla ven po noční krajině.

Když se donutím vstát, zjistím, že nám začíná za pět minut vyučování. Mávnu nad tím rukou a s kruhama pod očima se valím do kuchyně.

Julia sedí u stolu a doslova se zděsím, když na ní uvidím školní uniformu naší školy. Na prstě se jí rýsovala nějaká velmi povedená kopie artefaktu, se kterým může ven.

Dojde mi co mi včera, řekla teta, že se mnou bude chodit do školy.

Zavrčím a moje nálada už je pod -40. Tak tohle je den blbec.

"To ti to trvalo, víš doufám, odkdy máš vyučování." Řekla a usrkla si čaje.

"Jo ale já se rozhodla prospat, máš snad problém." Otevřu ledničku, která je s televizí a mým notebookem elektrická věc v domě a taky mobilem v kapse u džín.

"Nezapomněla jsi na slib, že se začneš chovat normálně jako každý jiný člověk." Ušklíbla se nade mnou a ještě rychle otevřu ledničku a otevřu krev, dnešek bez ní nepřekousnu. Sotva dopiji a moje oči se vrátí z červené do normální krásné modro- fialové i kousavě odvětím.

"Nezapomněla, ale pro všechny ve škole jsem ta holka s divnýma očima, která odporuje učitelům a s nikým se nebaví, až na Wendy. Jasné?"

"Jo s tou čarodějkou se přestaň bavit, jinak to budu řešit po svém." Odpověděla a vztek se vrátil, rychle jsem k ní přiběhla a chytla pod krkem. Jen se kysele usmála.

"Víš, že jsem silnější než ty, v tomhle domě jsi ta slabá." Řekla a mě nezbývalo než jji kopnout do břicha prohodit oknem.

Nezajímala jsem se, jestli je v pořádku, bleskovou rychlostí jsem vyběhla tři patra a převlékla se do něčeho pohodlného, nic se mi nechtělo, nejradši bych zůstala doma, nebýt tety, která vletěla do pokoje a začala na mě řvát, ať jdu do školy.

Takže musím jet s tou fúrií, co si hraje na paní dokonalou a pustila muziku až příliš nahlas.

Nakvašeně jsem ho vypnula a přitom jsem pořád sledovala okolní přírodu.

Zastavila před bránou a společně jsme vešly do místa, ze kterého se mi udělalo zle.

Procházela jsem chodbami a tichem se nesly moje kroky. Konečně jsme dorazily do třídy, kde jsme se právě měli učit. Zaklepala jsem na dveře a vešla dovnitř.

Všichni se podívali mým směrem, ale veškerá pozornost byla upřená na Julii, která si vznešeně vykračovala.

Zalezla si do poslední lavice. Tuto hodinu naštěstí jsem seděla s Wendy, takže Julča měla smůlu, bude sedět sama.

Pak mě ale do nosu vrazil pach upíra. Nebyla to moje služebná, na tu jsem byla zvyklá už ve svých třech letech. Byl tu někdo jiný, jenže jsem nemohla určit kdo, protože ke mně byli všichni otočení zády.

"Co je to za holku?" zašeptala Wendy, protože jí přepadla zvědavost.

"Moje sestřenka, přistěhovala se k tetě o víkendu." Zamumlala jsem a doufala, že nezačnou otázky typu a co tvoje rodina, minulost a tak dále.

"To není fér, proč musí být všechny holky z vaší rodiny, včetně tebe, tak pěkné." Tohle mě zarazilo. Já a pěkná, nesnášela jsem červeno fialovou barvu svých vlasů a indigovou barvu svých očí.

Julie se zavrtěla dvě lavice před námi a bylo mi jasné, že nás slyšela a taky jsem si všimla konečně toho nového "žáka".

Měl skoro jako každý jiný upír černé vlasy a tyrkysové oči. Celou tu dobu co jsem ho probodávala pohledem, mě sledoval v řadě u dveří, v páté lavici.

Ptala jsem se sama sebe, jestli poznal kdo jsem, ale jasné bylo, že ano. Žádný upír si nesplete poloupíra a opačně. Teda pokud upír není slepý a poloupír nemá nos, o čemž jsem dost pochybovala.

Učitel dál mluvil o rovnicích, které jsem uměla sama od sebe, takže vnímání bylo nulové a jen jsem přemýšlela, co tu ten upír chce.

Zvedla jsem pohled a všimla si, jak mě Julie pozorovala a nadzvedla jedno obočí.

Mávla jsem nad tím rukou a vysvobodilo mě zvonění. Všichni se rychle vytratili, ale já ze všeho nejdřív a na chodbě čekala na Wendy.

Když konečně vyšla, chytla jsem jí za ruku a táhla stranou.

"Kdo je ten nový kluk?" zeptala jsem se a v duchu doufala, že to nevyznělo tak že se mi libí.

"Je to Dustin Drong a bydlí prý na tom pozemku hned vedle vašeho." Řekla tím svým tónem, když roznáší drby, ale věděla, že na mě to neplatilo a tak se začala smát.

Přes její rameno jsem zahlédla Dustina, jak se podíval naším směrem a nakonec se jím i vydal.

"Ahoj." Řekl a změřil si svým zvídavým pohledem, přičemž se Wendy zachichotala.

"Čau." Odpověděla kamarádka a pořád z něho nespouštěla oči.

"Ahoj." Odpověděla jsem suše a pokusila se o chabý úsměv.

"Ty jsi Anabell že?" zeptal se mě.

"Vypadá to tak." Odpověděla jsem.

"Nevíte, kde se nachází učebna fyzikálních věd?" zeptal se a Wendy se ujala slova.

"Taky mám fyziku, pojď, zavedu tě tam." Řekla s úsměvem, ale ještě než odešli, se mě Wendy zeptala.

"Co máš příští hodinu?"

"Myslím, že psychologii." Odvětila jsem a Dustin zářivě zamrkal a hned se přidal.

"Já taky, předpokládám, že sedíš sama." Než jsem stačila odpovědět, řekl.

"Fajn platí." A už se hnali pryč.

Skoro jsem si myslela, že se proti mně spikli, ale ne, protože na psychologii, kterou jsem měla i s Julii se nevraživě podíval na nás dva a sedla si.

"Proč sis chtěl, tak moc se mnou sednout?"štěkla jsem potichu, protože moje samostatná lavice, byla okupována neškodným hmyzem, ale pořád to byl hmyz.

"Protože si s tebou chci promluvit." Odvětil a zapisoval si nějaké bláboly z tabule.

"No tak mluv, ale potichu." Neřekla jsem mu o Julii.

"Nechci, abys o mě někomu říkala. Prosím zatím ne. Snažím se něco napravit a byl bych strašně moc rád, kdyby o mně nikdo nevěděl." Pro mě to bylo příliš stručné, než abych něco takového slíbila. Zamyslela jsem se nad tím a vzpomněla si na svůj plán.

"Dobrá zatím o tobě nikomu neřeknu, nikomu. Jenže jestli se ve městě začnou objevovat záhadné vraždy nebo ublížíš někomu, kdo mi je blízký, tak si mě nepřej a něco za něco. I ty mi s něčím pomůžeš." Zašeptala jsem a upřeně se mu zahleděla do očí.

"Co to má být?"zeptal se.

"Já taky nevím, proč nechceš, aby o tobě někdo věděl." Odvětím.

"Tak dobrá." Povzdechl si a já konečně objevila naději, že mi konečně všechno výjde.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!