2 kapitola Neposkvrněná - Nový začátek

17. listopadu 2012 v 12:04 | Cathrin |  Neposkvrněná
Tak opět tu přibývá další kapitola Neposkvrněné a znova jsem jí psala já. No snad to tolik nevadí, protože mi docházejí nápady, tak příště už to bude snad Lerry, kdo bude psát :) Byla bych ráda, aby se taky objevovaly nějaké komentáře. Doufám, že se bude líbit a už vás dál nezdržuji od čtení.

Nový začátek


Po dlouhé cestě byla unavená a víčka se jí klížila. Unaveně si lehla na postel a zadívala se do stropu.

Žaludek jí zaskučel hlady, ještě že je čekala večeře.

Do pokoje vešla Anwe a posadila s na naproti té její. Byla ráda, že má pokoj s ní, nebyly od sebe věkově moc rozdílné a hrozně si zamilovala její povahu.

"Nezdá se ti, že je v poslední době v Mianthilii nějak klidně, všechny útoky temných, kteří byli ještě trochu při rozumu zmizeli." Zeptá se mě a dále si vyřezává různé obrazce do svého luku.

Měla na sobě bílé šaty, které tiše zašustily, když se znova zvedla a přešla na vysluněný balkónek.

Nevěděla jsem, jestli mám jít za ní nebo jestli si přeje soukromí.

Nakonec jsem za ní zašla.

"Popravdě taky mě něco děsí, uvnitř mě, pořád si připomínám to, že Velký tyran je můj předek." Odpověděla jsem a zlatovlasá elfka se na mě s údivem podívala.

"Nikdy mě nenapadlo, jaké to musí být pro vás." Zahleděla se k nebi, kde klidně poletoval orel.

"Ale ty tam máš zase Leonis." Odvětila jsem a usmála. Úsměv mi opětovala a společně jsme pozorovali nádvoří, kde se to hemžilo sloužícími, zahlédla jsem Mëalin, jak jde rychlým krokem do sousední věže.

Měla na sobě nefritově modré šaty. Bílé vlasy až po pás, za ní vlály.

Někdo zaťukal na dveře a otevřel je Myriel, mladší z mých bratrů.

"Pokud vás neruším, ale už se podává večeře a potom s námi chtějí mluvit gerilové." Usměje se na nás a hlavně na Anwe.

"Neboj, Myšičko, už jdeme." Řekla a bratříček se už neusmíval a založil ruce na prsou. Tuto přezdívku má už od narození, protože jako malý všude prolézal všechny chodbičky, místnosti a neexistovalo nic, co by nenašel.

Společně se zasmějeme a scházíme po schodech dolů.

Zadívala jsem se na lem svých vínově červených šatů, připomínali mi něco, jen jsem nevěděla co.

Do místnosti kde se mělo večeřet, jsme přišli poslední. Postupně jsme se omluvili a usedli ke stolu.

V místnosti bylo napjaté ticho a skoro nikdo se neodvážil promluvit, dokonce ani můj vtipálský bratříček.

Jak mi předtím kručelo v břiše, tak teď jsem na jídlo neměla ani pomyšlení, točila se mi hlava, ale po té jsem si vzpomněla na naší cestu a prolomila tak ledy.

"Mami chtěla jsem se tě zeptat, co znamení třináct znamení." Zaraženě se na mě podívala a podívala se na taťku. Nakonec mi odpověděla.

"Promluvíme si o tom až po večeři." A znova se začala věnovat jídlu.

Zuřila jsem, nikdy jsem neměla právo něco vědět, celý můj život jsem byla mimo obraz, nemohla jsem jít ani dál než Neprodábaný hvozd.

Do očí se mi nahnali slzy, tady jsem nemohla zůstat už ani minutu.

Prudce jsem vstala a rozběhla se pryč. Zaslechla jsem, jak si Neilin stěžovala a omlouvala se za mé chování.

"Snad to nejsou slzy, co vidím v tvých očích." Ozval se sladký hlásek Isabell, která se k nám připojila. Malý iqeril vedle ní nadšeně poskakoval, když mě uviděl, vrhl se mi do náruče.

Začala jsem se smát.

"Nejsou." Řekla jsem zastřeným hlasem.

"Ale i tak tě něco trápí." Odvětila a já poznala nabídku, abych svěřila.

"Víš, mám pocit, že nemám právo na volnost, něco vědět, že mě příliš chrání. Snažím se jim říct, že všechno co udělám je pro ně špatně, nevycházíme spolu, učí mě šít, místo toho, abych mohla střílet z luku nebo jezdit na lienovi kam se mi zachce. Přitom by stačilo, aby si mě aspoň jednou vyslechli, pochopili co je pro mě důležité a co mám ráda. Stačí třeba jen, aby mi naslouchali." Sklesle jsem vstala a podívala se jí do očí, "jenže ani to nedokáží."

"Možná máš pravdu, ale taky pochop ty je. Vyrůstali v době kdy Isgraël měl svou plnou moc a dokonce byli svědky všeho, co kdy spáchal, mají o tebe starost. Víš přece aspoň, co měla potom Neilin za sen a o třinácti znameních." Snaží se mě povzbudit a já jsem si uvědomila, že má pravdu.

Z toho všeho nás vyrušil zoufalý křik jedné ze sloužících, rychle jsem se rozeběhla zpátky a Isabell mi byla v patách.

Všichni byli přiraženi na zdi a teprve poté jsem spatřila svou noční můru s jedním démonem po boku.

Šokem jsem zkoprněla, bílé vlasy mu padali na ramena a se zákeřným úsměvem si prohlížel místnost. Když mě zahlédl, zašklebil se ještě víc.

"Silmalïo uteč!" zvolala Neilin a Isgraël máchl rukou, aby jí způsobil ještě větší bolest.

"Tak Silmalïa, jméno po její babičce, jak rozkošné." Ozval se s předstíranou radostí.

"Nikdy bych netušil, že budu mít tak krásné vnoučátka, původně jste měli všichni do jednoho být mrtví." Zasyčel a otočil se ke mně zády, divila jsem se, že na mě ještě nepoužil svou sílu.

"Ale co tu chybu bych mohl hned teď vyřešit, jenže vám chci přece jen dát šanci a doufat, že jste dostali rozum a připojíte se ke mně." Nasadil svůj medový hlásek a mně se udělalo zle.

"Nikdy!" Ani nevím, proč jsem to řekla, ale strach smíchaný s odporem a vztekem, které jsem k té zrůdě cítila, byly tak silné, že jsem už ani nevěděla, co dělám.

Křišťálově modré oči zasvítily a já konečně pochopila to proč se mě, když se vztekám lidé bojí.

"Řekla jsi to jako první a zároveň odejdeš jako první." Už nemluvil tak klidně, ale podrážděně.

"Opovaž se jí dotknout!" zařval Awrixel, ale bylo pozdě už jsem jenom svěsila hlasu a očekávala smrt, nic takového se nestalo.

Když jsem otevřela oči, zářil kolem mě stříbřitý štít a vedle mě poletovalo mládě, z jeho rohu, který jsem předtím cítila, vycházely vlny a pokývnul na moje ruce, z obou vycházelo stříbřité světlo a štít pulzoval podle toho, jak mi bilo srdce.

Zaraženě jsem na tu nádheru hleděla, stejně jako všichni ostatní zaražená a nechápajíc co se vlastně děje.

Nakonec se rozprsknul do všech stran a tím osvobodil, všechny, kteří byli kozlem připoutání ke stěně.

Zůstala jsem stát jako opařená, ale všichni, kteří prožívali muka za jeho vlády, byli daleko pohotovější, i Anwe sebrala luk opřený v rohu místnosti a zamířila.

Awrixelova ledová paže začala pulzovat a v druhé se objevila modrá jiskřící koule, stejně jako Myrielovi ruce, protože moc smrti získal on. Pro změnu Tarren měl v obou rukách jiskřičky a zamhouřil oči.

Neilin s Terien se ke mně přihnaly a ptaly se, jestli mi něco není, stačila jsem jen přikyvovat.

Sorgan s R´tilem popadli meče a Ellnesa luk, postavila se vedle Anwe, aby jí mohla krýt vlastním tělem.

"Dobrá sami jste si řekli o boj, ale zaplatíte." Isgraëla jsem neviděla, ale pouhý hlas stačil tomu, abych se otřásla. Tohle nemohli vyhrát, získal novou moc a ta stará se mu vrátila, navíc ho poháněla nenávist, kterou v sobě dusil celých třicet let.

Bránit jsme se nemohli celou dobu.

Chtěla jsem něco udělat a pomoct.

"Musíme utéct!" křikla jsem a tím udělala chybu, že se přestali soustředit. Toho využil Isgraël a zaútočil.

Všichni jsme odlétli jako nějaké peříčko, nejméně jsem to schytala já a probrala se. Chytila jsem se za hlavu.

Rychle jsem byla na nohou a popadla bílý luk ležící na zemi, možná se mi to tajné trénovaní, na okraji Neprobádaného hvozdu bude hodit.

Vzala jsem zbylé dva šípy ze země, jen dva pokusy a bylo mi jasné, že je zastaví kouzlem. Znova mi zajiskřily ruce a to se přeneslo na zbraň.

Napřáhla jsem se a zamířila, vytvořil kolem sebe obraný štít. Schválně jsem dělala, že jsem mířila na Isgraëla, prudce jsem se otočila a vystřelila na démona, který tam celou dobu jen postával.

Nečekala jsem, jestli ho zasáhne, vzala druhý a nitky ho omotaly. Vystřelila jsem podruhé, projistotu jsem ani nedýchala. Ostatní už byli na nohou a jen mě pozorovali, tohle ale byla možnost útěku, znala jsem tady podzemní chodby, kterými jsem se loudala, když jsem neměla co dělat.

Otočila se a popadla někoho za ruku a mizela pryč. Musela jsem se dostat do věže, kde jsme s Anwe měly pokoj.

Zaslechla jsem řev a brala to jako odpověď, že jsem se trefila a také slyšela kroky za sebou. Ohlédla jsem se a naštěstí běželi hned za mnou.

Neustále jsem si přišlapovala sukni, nenáviděla jsem šaty.

Vběhla do dveří y zaběhla se dolů, vrazila do skladiště, bez váhaní odsunula plnou skříň a vzala klíč z vrchu, otevřela dveře ve stěně.

"Silmalïo! Co to vyvádíš?" vykřikla Neilin a ukázala na otevřená dvířka.

"Zachraňuji si i vám život! U Neposkrvěvých to mi nemůžeš jednoduše věřit a pořád jen říkat co dělat?! A teď mě omluv, radši odsud zmizím, než se tu objeví někdo zlý!"zakřičela jsem a rychle sešla schody do podzemní chodby, bylo mi jedno, jestli šli za mnou, popadla pochodeň a posvítila si, nezměnilo se tu nic.

Znova jsem si přišlápla sukni a upadla. Teprve teď jsem slyšela hlasy, nakonec se přece jenom vydali za mnou, sama pro sebe jsem se ušklíbla.

Dřepla si, abych počkala na ostatní a začala přemýšlet, znovu začínaly zlé časy.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michalka Michalka | Web | 2. prosince 2012 v 18:05 | Reagovat

dobrý, pokračování prosííííííímm

2 I Love KM I Love KM | 2. února 2013 v 17:40 | Reagovat

Další prosíííííímmmm! Ta povídka je prostě BOŽÍ!!! :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!