2. kapitola - V zajetí mysli

17. listopadu 2012 v 13:39 | Lerry |  V zajetí mysli
Tak a hned vám tu dávám i druhou kapitolu, kterou jsem dokončila teprve dneska tak doufám že se bude líbit. :)



II.

Stála jsem pořád na tom samém místě a koukala do máminých hlubokých azurových očí. Myslela jsem, že ani nejde mít tak nádherné oči, máma má dlouhé řasy i bez malování, panenky v barvách toho nejhlubšího moře, jiskřící upřímností, ale také smutkem. V jejích očích jsem nevyděla jenom svůj odraz a kouzelný lesk, ale celý život, celou naší rodinu a nepředstavitelnou lásku k nim. Jakobychom si spolu povídali pouze upřímnými pohledy, rozuměli si. Z našeho zajímavého rozhovoru nás vyrušil známý hluboký hlas.
"O co se to tu snažíte?" řekl s koketním úsměvem.
"Otvíráme kómpót." oplatila jsem mu úsměv spolu s odpovědí. Vzal sklenici do rukou, konečky prstů opjal výko a lehce s ním otočil.
"Mai rozdělíš to?" Přikývla jsem, přiskočila ke skříňce s miskama a vzala jediné tři, které tam byly.


***

"Na Slávce v pátek hrajou Mads!" Suzan řvala tak, že ji slyšeli asi i na druhém konci školy učitelé v kabinetu.
"A hádej kdo má lístky na vyprodaný páteční koncert Mads?" vrhla se na mě s úsměvem jakoby plánovala podpálit školu.
"Mads?!" zapištěla jsem načeně někde mimo slyšitelnost.
"Hádej kdo má lístky na vyprodaný páteční koncert Mads?" znovu naštvaně přecedila přes zuby stejnou otázku. "My dvě!" zařvala mi do ucha.
"Já tě miluju!" řekla jsem s přehnaným nadšením když jsem ji objímala.


***

"Ne!"
"Ale mami prosím, jdou tam všichni i Suzan."
"Už jsem řekla."
"Hm." odešla jsem a zavřela se v pokoji.


***

"Pojď, jdeme před jeviště!" v hluku jsem nebyla skoro slyšet ani když jsem řvala, ale Suzan pak naštěstí pochopila když jsem jí táhla dopředu. Hráli zrovna moji oblíbenou píseň Help from hell, když ke mě Jason Croule natáhl ruku. Podala jsem mu svou a on mě s elegantní lehkostí vytáhl na pódium. Celý sál začal tleskat a já si to pořádně užívala. Tančila jsem s ním a dokonce mě pustil i k mikrofonu, byla jsem štěstím bez sebe. Potom dvakrát poklepal prsty na svou tvář a já mu dala malou přátelskou pusu. Jako gentleman mi pomohl ze schodů, ale já jsem po zbytek koncertu byla jako v tranzu, byl to skvělý zážitek.


***

Seděla jsem na rámu okna a poslouchala tlumený zvuk mé oblíbené písně. Sledovala jsem jak se jemné třpity modré, zelené, žluté, červené a fialové odrážely od průsvitných stěn sálu. Pršelo. A jelikož jsem byla v podstatě venku měla jsem úplně mokré vlasy i oblečení, kapky ale spadaly po trochách i do místnosti a tvořily z mojí nudné dřevěné podlahy zajímavě a nepravidelně kropenatou. Ani to nevypadalo jako déšť spíš jakoby někdo z nebe sypal snad všechny třpitky světa a já jimi byla doslova poseta. Tohle bylo lepší než koncert bylo to moje, nedělila jsem se o to s dalšími desetitisíci lidí.


***

"Ahoj"
"A a a už musím." Přišel za mnou David, pozdravil mě a já vykoktám zrovna tohle?! Nejradši bych si vlepila facku. Zabíjí mě představa, že by kluk, kterého miluju s někým začal chodit. Rozhodla jsem se tedy o psaníčko. Hodila jsem mu ho do skříňky a čekala co bude dál. Za okamžik přišel.
"Miluji tě, Mai." zašeptal. Vzal nějaký kus papíru a něco na něj napsal, hodil mi ho do skříňky a odešel. Ale já si to nešla přečíst, dala jsem si ho do kapsy u džínů, nadechla se a odešla do třidy.

***

Ležela jsem na trávě a pozorovala mraky, mě to teda připomínalo jenom velkej bílej flek na modrém podkladu. Vytáhla jsem z kapsy vzkaz od Davida. Rozložila jsem ho. Stalo tam: "Naděje umírá poslední. David". Položila jsem hlavu do trávy, přitiskla jsem si ho k hrudi a na chvíli zavřela oči. Když jsem je otevřela, mraky nade mnou tvořily malé srdíčko.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!