Půlnoční slunce - 1. kapitola

18. listopadu 2012 v 13:23 | DeMi |  Půlnoční slunce
1 kapitola Půlnočního slunce, doufám, že si ji užijete. :)


"Kde zas jsou ty klíče od auta?" rozkřiknu se po celém domě, nechci zase přijít do školy pozdě. Ale to už slyším zvuky Chesiných tlapek, jak běží po podlaze. "Ty jsi našla moje klíčky" pochválím fenku hrdě a drbu ji na hlavě "Díky zlato".

"Musím tě trošku provětrat, kámo" říkám, když nastupuju do svého černého BMW, miluju tohle auto a nejlepší na tom je, že jsem ho dostal na narozky, které jsem měl před týdnem, takže je jenom moje.

Jedu tichým lesem, sem tam zahlédnu nějakého zajíce nebo veverku a najednou něco nepředstavitelnou rychlostí přelétne přes přední kapotu a já jen slyším jak se drápy toho, zřejmě zvířete zaryjí do černé kapoty mého nového auta, ve zděšení dupnu na brzdu a bleskově vyskočím z auta podívat se, co se vlastně stalo.
"Haloo?" zavolám nervozně do lesa, ale nikdo se neozívá, pak si toho všimnu, tři asi sedmicentimetrové rýhy po drápech.
"Ale néé, moje nové autíčko, táta mě zabije" kleju si sám pro sebe. Ale co to vlastně způsobilo? Že by nějaký medvěd? Ale ne, ten to být nemohl, tak rychle by přes tu cestu nepřeskočil. Tak liška? Ta zase nemá tak velké drápy. Napadá mě jen jediné, vlk, i když tady? V tomhle malém lesíku? A teď ráno?
S tímhle divným pocitem a hlavně pocitem viny, za to auto přijíždím na školní parkoviště, kde už není ani noha.
"Sakra, už je asi hodina a ještě dějepisu, už tak mě pan. Stuart nesnáší". To ten den dneska vážně úžasně začíná.

"Promintě" řeknu, když vstoupím do zaplněné třídy. Všichni sedící se na mě otočí a čekají, jaká bude moje dnešní výmluva, chodím totiž pozdě dost často. Pan Stuart si mě změří nepřátelským pohledem "Ale, ale Jordan Davis, jaké překvapení, zase pozdě".
"Víte já…totiž, měl jsem nějaký problém s autem".
"Posaďte se" řekl pouze, něco si načmáral do bloku a pokynul na poslední prázdnou židli.
"Brácho, držím ti tu místo" mával na mě Ryan, můj nejlepší kámoš.
"Dík" natáhl jsem ruku a oplatil mu pozdrav.
"Neuvěříš, co se mi stalo" řekl jsem šeptem.
"Tady mezitím taky, pozval jsem Alexis Moonroovou na rande!" řekl nahlas Ryan a pan Stuart se zastavil v půlce výkladu o renesanci.
"Už jste skončil, pane Blakeu? Klidně tu hodinu můžete doučit vy sám" řekl, otočil se zpět k tabuli a Alexis s Addison sedící ve druhé lavici se jenom tiše zachichotaly.
"Co mám teď za hodinu?" ptám se Ryana po dějepise cestou ke skřínkám.
"To se ptáš mě?" odpoví mi stručně a dívá se po nějakých holkách, co nás teď minuly.
"Já nevím ani jakou hodinu mám sám" dokončí odpověď.
Já pořád jdu s nepřítomným výrazem, až najednou vrazím do něčí otevřené skřínky.
"Sakra" nádávám a mnu si čelo.
"Nestalo se ti nic?" osloví mě nějaký milý dívčí hlas.
Ryan vedle mě uznale zapíská a schválně řekne nahlas, nebudu rušit a dá se do řeči s nějakou holkou naproti nám.
Já pomalu otevřu oči, abych zjistil čí ten hlas je. A přede mnou stojí snad nejkrásnější holka, kterou jsem viděl, její krásné dlouhé hnědé vlasy s barevnými pramínky jí padaly volně do obličeje a tílko s mě známým logem Nirvany jí rýsovalo štíhlou postavu.
"Ty posloucháš Nirvanu?" bylo to první, co mě v tu chvíli napadlo, protože jinak bych na ni zíral ještě asi dalších deset minut.
"Je to moje nejoblíbenější kapela" odpověděla a podívala se na mě těma velkýma zelenýma očima a mně se málem zastavil dech.
"Vážně? Moje taky" vykoktal jsem ze sebe a ona jen s úsměvem přikývla a pak jsme zase jenom dívali se na sebe, možná bychom jen tak stáli dál, jenže najednou se k nám přihnala nějaká její kámoška "Jessico, no konečně, tady jsi, všude jsem tě hledala" a pak si mě asi všimla, protože se na mě podívala pohledem stylu, co tady vy dva děláte? Ale řekla jenom "Čau" a už táhla Jessicu pryč, ta na mě jenom zavolala " Snad se ještě uvidíme" a už zmizely za rohem.

***

"Nechte mě, nechte mě " křičím pořád dokola, ale oni jsou jako zhypnotizovaní a dál mě vlečou k nějaké jeskyni.
"Musíš nám pomoct" řekne jeden.
"Ty nám pomůžeš zničit Měsíční slunce" přidá se k němu další a oči se mu hrozivě zalesknou v měsíční světle.
Pomalu se blížíme k té jeskyni, cítím divný pocit, zlo, pýchu, moc.
Vedu mě dlouhou úzkou chodbou osvětlenou pouze dohořívajícími loučemi, když vstoupíme, užasle se podívám k nebi, nebyla to jeskyně, ale kdysi vybouchlá sopka, musím uznat je to nádhera, když se ale podívám zpět dolů, všechny oči v té místnosti směřovaly na mě, někteří dokonce začali výhružně cenit zuby a vrčet. Mně se sevřel žaludek.
Přivedli mě k trůnu, před kterým leželi čtyři černí vlci, sledovali mě každým pohybem.
Do místnosti, spíše do té části sopky, ve které se právě nacházím, vešla nějaká žena a usedla na trůn a začala si mě prohlížet, jako už si mě prohlíželi všichni ostatní.
"To je ta dívka, která nám má pomoct?" zakřičel někdo z přítomných "Je to jenom dítě, ta nám bude k ničemu"
"Ticho" řekla mu výhružně ta žena.
"Nechceš ji přece vystrašit" zavrněla jako kočka, která právě dostala, to co chtěla.
"Je to nejmladší členka rodu bílých vlků, Tomilsnových, máš pravdu, ještě dítě, nedávno proměněná, právě proto tady je, potřebujeme její krev a je tu právě včas, je úplněk". Řekla a podívala se na nebe, tesáky se jí zaleskly ve světle měsíce, sestoupila z trůnu a pomalu se blížila ke mně.
"Jsi celá vystrašená" poznala podle mého rychle tlukoucího srdce. Já se zachvěla.
"Nemusíš se bát, za chvíli to budeš mít za sebou"
Chtěla jsem křičet, jenže hrdlo se mi sevřelo strachem. Ona zavyla a kousla mi do ruky, ne ona mi ukousla kus masa z ruky. Bolest byla příšerná, nechtěla jsem jí dál cítit, bylo to nesnesitelné, jako kdyby jste byli za živa upáleni, nebo něco horšího. Omdlela jsem a potom už nic, nevnímala jsem nic okolo sebe, nevnímala jsem tu strašlivou bolest, cítila jsem se volná.
***
Probudila jsem se na slámě, venku, ve tmě, sama, popravdě nevěřila jsem tomu, že se vůbec probudím. Ruku jsem měla zalepenou smůlou stromu Kehe, má léčivé účinky a právě on mi zachránil život, před vykrvácením. Nejhorší na tom všem ale bylo, že dostali to, co chtěli, mou krev, naší krev, krev klanu bílých vlků.

***
"Tati, musím ti něco říct" začal jsem popravdě.
"Co se děje" zeptal se a odložil noviny na stůl.
"Joo, no, něco přeběhlo přes cestu a odřelo mi to kapotu" vysvětloval jsem koktavě.
Táta vybuchl "To jsi nemohl cestou přes ten les dávat pozor?!! Já jsem ti říkal, že…ale víš co, nech to být, podíváme se na to spolu později" křikl, než zabouchl dveře do své pracovny.
"Tak jo" řekl jsem trochu zmateně a pokrčil rameny, když už v místnosti byla jen Chesy.
"Tak pojď holka" písknul jsem na ní a ona cupitala za mnou do pokoje.
Když jsem nad tím později přemýšlel a brouzdal po internetu, abych zjistil, čí ty drápy vlastně mohly být, došlo mi, že jsem otci neříkal, že se to stalo v lese, předtím, když to říkal, tak mi to nějak nedošlo, ale teď, nechápu, jak to věděl, asi mu to prostě došlo.
"Taky kde jinde by se to mohlo stát, že?" otočil jsem se na Chesy, proč neodpovídá, ale ta jen spokojeně pochrupovala.
"Aspoň ty máš bezstarostný život" zašeptal jsem a pohladil ji po hlavě. Nebuď zbytečně paranoidní, snažil jsem se v duchu uklidnit.

Asi bych nad tím přemýšlel dál, ale naštěstí mi zavolal Ryan, jestli nechci jít udělat nějakým barákům novou fasádu, chápete, prostě je nasprejovat. Sice mám to zaracha, ale matka je někde v kurzu vaření, takže se vrátí pozdě a otec je zase zalezlý v pracovně, ten si toho ani nevšimne.
Před domem mě už čekal Ryan a za ním pomalu docházeli Noah a Dylan, další dva mí kámoši.
"Tak co, jste ready?" zeptal se nás Ryan, když jsme k němu všichni došli a ukázali na své plné kapsy různobarevných sprejů.

"Kluci, hodně mi sem žlutý" křikl jsem na ně, když jsem stříkal po jedné zdi "Chci jim tu udělat sluníčko" zakřenil jsem se.
"Postřeh!" ozvalo se ze tmy a už po mě letěla plechovka spreje
Dodělávali jsme asi třetí barák a už byla dost tma i zima, tak jsme si říkali, že to zabalíme, kluci tam ještě něco čmárali a já si říkal, že to půjdu obhlédnout, jestli někdo nejde, nakouknu za jeden roh a slyším nějaký pláč, nikoho nevidím, protože je vážně dost slušná tma, tak jdu po hlase. Najednou narazím nohou do nějaké cihly, nebo co to bylo a rozplácnu se na zem před tu brečící osobu.
"Ahoj" řeknu, aby mezi námi nevládlo trapné ticho, když se snažím sbírat se země.
"Ahoj" oplatí mi pozdrav a já po hlase poznám, že je to Jessica. Slyším, jak si otírá oči, aby je něměla od slz, ale stejně nic nevidím, takže je mi to celkem jedno.
"Zase ty?" zeptá se už trošku veselejším hlasem.
"Omlouvám se za Monicu, víš, jak mě odtáhla pryč" dodá, kdybych náhodou zapomněl.
"Ale to je dobrý" usměju se na ni, i když vím, že v té tmě mě nemůže vidět.
Nevím, mám takový pocit, že se usmála taky.
"Vidím tě už podruhé a pořád neznám tvoje jméno" začne nanovo
"Jo, promiň…Já jsem Jordan, Jordan Davis, tvé jméno už znám, Jessica, že?"
"Jessica Tomilson"
"Proč tady vůbec sedíš, sama, ve tmě, na zemi" zeptám se jemně, aby se znovu nerozbrečela, víte, jaké jsou holky.
"Ale na tom nezáleží" odvětí a zase se zdá být smutnější.
"Já myslím, že záleží, možná bych ti mohl nějak pomoct" řeknu soucitně.
Ona však mlčí a po tváři jí steče slza. Nevím, co mám dělat, tak tam jen vedle ní sedím a zarytě mlčím. Najednou z poza rohu domu vykoukne nějaký kluk, mohl být tak o dva roky starší než já, odhaduju kolem osmnácti let, měl světle hnědé vlasy a tmavé oči, barvu přesně nevím, byla totiž vážně tma.
"Jessico, musím s tebou mluvit" řekne rázně
"Promiň Jordane, budu muset jít". Vstává ze země, naposledy se na mě podívá a potom odejde s tím klukem.
Po chvíli také vstanu a vrátím se zpět za klukama, kteří už na mě netrpělivě čekali a výptávali se kde jsem byl.
"Jenom jsem to tady obhlížel" stručně jsem jim odpověděl, aby se už dál nevyptávali a ano, zabralo to.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michalka Michalka | Web | 2. prosince 2012 v 18:20 | Reagovat

Další kapitolku, další kapitolku, další, kapitolku!  Honeeeem :D

2 DeMi DeMi | 3. prosince 2012 v 19:04 | Reagovat

Ještě píšu, ale snad se tady brzo objeví :) Každopádně děkuju. :))

3 Vzácná osoba Vzácná osoba | 28. března 2013 v 11:30 | Reagovat

Myslím, že to je kruty, a taky hodne napaditi. Ale nevim proc,trochu mi to pripomina Padli Andele 1, ten zacatek, ale fakt jen trochu. :)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!