3 Kapitola - Od Krve

1. prosince 2012 v 8:12 | Cathrin |  Od Krve
Tak jsem si všimla,že to stejně nikdo nečtě, ale i tak to sem dám, protože mě to začíná bavit :D napsat ty první kapitoly je vždycky hrozná nuda.
Budeme se protentokrát patlat ve Wendy a přibudou nám další dvě postavy a už víc neřeknu :)


"Wendy? Jdu na nákupy, jdeš se mnou?" zakřičela ze zdola moje mamka.

"Ne! Musím se učit."

"Dobrá, tatínek přijde zase později, však víš, jak pilně pracuje, tak tu nic nerozzbí." Dole bouchly dveře.

"Ovšem, že musí pilně pracovat, jinak by sis nemohla kupovat pořád nové hadry." Zamumlala jsem si pro sebe. Doopravdy to nebyla moje matka, ale macecha. Moji rodiče byli rozvedení.

Popadla jsem mobil a vytočila jedno číslo, na tohle jsem čekala celé odpoledne. Přiložila jsem si ho k uchu a chvíli to vyzvánělo.

"Haló?" ozvalo se z mobilu.

"Ahoj Miku potřebuji pomoc, nechceš jít k nám?" vychrlila jsem ze sebe.

"Jo klidně hned tam budu." Ozvalo se znova.

"Díky si zlatej." Ulevilo se mi.

"To nic, zatím se měj." Pak už se ozývalo jenom pípání. Odložila jsem mobil na stůl a rychle dokončila úkol z matiky. Trochu se v tom pletla, matematika nikdy nebyla její silná stránka, za to Annabell v ní byla úplně génius.

Dole zazvonil zvonek, rozběhla jsem se po chodbě, schodech a klouzavě se přesunula ke dveřím. Otevřela jsem je a za nimi stál hnědovlasý kluk s černýma očima.

"Ahoj Miku." Pozdravila jsem ho a on mi úsměv opětoval vešel dovnitř a sundal si bundu.

"Tak s čím si to chtěla pomoct?" zeptal se a pořád se usmíval.

"No vlastně nejde o učení, ale o Annabell." Začala jsem pomalu.

"Už zase prostě to s ní nedostaneme Wendy, už to tak bude." Zavrtěl nesouhlasně hlavou, protože něco o Annabell se snažím zjistit asi tři roky.

"Já vím, ale já nechci abychom mluvili s ní, spíš jsem chtěla, jestli bys nemohl taťku poprosit o klíč k archívům pod městem." Začervenala jsem se, protože to co jsem po něm chtěla bylo trochu nemožné. Nám by nedali klíč ani kdyby nám šlo o život. Podle nich jsme pořád jenom děti.

"Cože? Ty ses zbláznila. Víš, že mi nikdy nepůjčí klíč a i kdyby víš jak jsou velké? Skoro jako celé město, je tam tolik svitků a ta historie je veliká. To by bylo šílené." Tohle jsem mohla tušit, teď mi to začal rozmlouvat a bude to končit tím, že bych se stejně nijak nedostala.

"Ale no tak prosím, aspoň to zkus, udělej to pro mě." Žadonila jsem pořád, tohle musí vyjít, přece není nemožné, abych se něco dozvěděla o své kamarádce.

"Dobrá něco za něco." Přitakal, ale teď jsem se bála co to bude to něco.

"Fajn co je to něco?" Povzdechla jsem si, má pravdu něco za něco. Doufala jsem, že to nebude žádná úchylárna.

"Teď ještě nevím, potom ti to řeknu." Pousmál se a já si oddychla.

"Takže kdy za ním zajdeme?" optala jsem se a doufala, že co nejdříve.

"Dneska už ne je v práci i zítra, šlo by to popozítří?" navrhnul a i přesto, že jsem měla být na cvičení roztleskávaček, tak jsem přikývla. Stejně jsem chtěla s roztleskávačkami skončit. Měli jsme novou trenérku a ta mi řekla, že JÁ jsem tlustá. Sama přitom nebyla zrovna Miss hubenosti.

"Tak a co budeme dělat teď?" podíval se všude kolem.

"Co se třeba koukat na film a já si dodělám přitom úkol do matiny." Navrhla jsem a šla si nahoru do pokoje, kde měl být jenom úkol. Byl tam, ale i lísteček s klíčem.


Ahoj Wendy,

vím, že ti to teď přijde divné, že o tom vím, ale prosím tě na nic se neptej. Ten klíč je od archívů, je to kopie po mojí mamce, která byla předtím ochránkyně archívů. Mikel ti o ní asi neřekl, je na to hrozně citlivý. Náš taťka o tom neví, předtím než mamka zemřela, nám dala klíček do ruky a k tomu dodala, že teď střežíme velké tajemství. Já už to tajemství znám, protože klíček mám jen já a Mikel na něj pomalu zapomněl, ale když mu ho ukážeš vzpomene si. Víš, nejsi jediná čarodějka ve městě toho město je samo o sobě plné magických bytostí. O tom si promluvíme později, teď udělej to co si osud přeje. Klíč užívej dobře a neztrať ho.

Caroline


Zaraženě jsem klíč držela v ruce a zarytě na něj hleděla. I když jsem uslyšela kroky blížící se k mému pokoji neotočila jsem se.

Někdo zaklepal na moje dveře a vešel.

"Wendy jdeš se teda dívat?" uslyšela jsem Mikelův hlas, ale neotočila jsem se.

"Wendy?" zeptal se a v jeho hlase byla znát starost, když si všiml klíče v mojí ruce, panenky se zvětšily tak, že mu zakryly celou zornici.

"Klíč od naší mamky. Kde jsi ho vzala?" Byl naštvaný a zklamaný, přesto jsem byla jako zhypnotizovaná.

"Já…"

"Tak kde?!"

"Caroline." Zmohla jsem se jenom na její jméno.

Mikel mi vzal klíč z ruky a šel pryč, konečně jsem se vzpamatovala.

"Miku počkej!" vyběhla jsem za ním.

"Není důvod." Odsekl naštvaně.

"Já ho neukradla! Proč bych to dělala? Dala mi ho Caroline, nechala mi tam i dopis." Začaly mi po tvářích stékat slzy, "vážně jsem to neudělala, klidně ti přinesu ten dopis, ale musíš mi slíbit, že neodejdeš."

"Promiň, ale ne díky." Otevřel dveře a já je rychle zabouchla.

"Odpověz mi, proč bych to dělala? Známe se od malička vždycky jsi byl pro mě můj nejlepší přítel, něco jako bratr i víc. Patříš k mému životu a kdybys v něm nebyl, tak se asi zblázním, mohla jsem se ti vždycky svěřit, vyplakat na rameno, byl jsi tu pro mě téměř pořád, nikdy…" větu jsem nedopověděla.

Na moje rty se přitiskly jiné a mě zaplavilo horko, celá jsem zrudla, ale brzo se vzpamatovala. Omotala mu ruce kolem krku a poddala se.

Nevěděla jsem kolik času uběhlo než jsme se od sebe odtrhli, váhavě jsem se na Mikela podívala a netušila, jak mám zareagovat.

Rty mě brněly a celá jsem se klepala, bylo to horší než jakákoliv tréma předtím.

Usmál se a já se rozesmála, přišla jsem si trapněji než předtím, pořád jsem stála v jeho objetí a smála se a Mikel se ke mně přidal.

Až mi začaly stékat slzy z očí, ale tentokrát to byly slzy štěstí. Přitulila jsem se k němu ještě víc. Právě jsem pochopila, proč jsem byla v poslední době tak zmatená. Teď zmatek aspoň částečně zmizel.

Byla jsem skoro jako v obláčcích.

Trochu se ode mě odtáhl, vzal mi hlavu do dlaní, palci mi setřel slzy a políbil na čelo. Zavřela jsem oči a užívala si té nečekané úlevy. Možná bych si jí užívala ještě dýl, kdyby někdo nezaklepal na dveře.

Zamračeně jsem otevřela a za nima stála dívka, o něco starší než my s dlouhými zlatými vlasy a tmavě modrýma očima.

"Dobrý večer, asi se ptáte co jsem zač. Hned vám to vysvětlím, jsem Kristiana, Annabellina přítelkyně."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kterou postavu z Od Krve máte nejradši?

Annabell 31.3% (5)
Dustina 12.5% (2)
Wendy 18.8% (3)
Mikela 6.3% (1)
Julii 6.3% (1)
tetu Annu 6.3% (1)
Kristianu 18.8% (3)

Komentáře

1 Michalka Michalka | Web | 2. prosince 2012 v 18:50 | Reagovat

huuuustýýýýýý

2 Cathrin Cathrin | E-mail | Web | 2. prosince 2012 v 19:49 | Reagovat

Děkuji :D :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!