4 Kapitola - Od Krve

7. prosince 2012 v 20:13 | Cathrin |  Od Krve
Přidávám třetí kapitolu věnovanou Michalce, že nám tu to tak krásně komentuje :D :)


Seděla jsem na sedačce v obýváku vedle Dustina a téměř spala, byly tři hodiny po půlnoci. Zítra mi bude trochu více vadit slunce a myslím, že ne jen mě.

O stůl něco zacinkalo a já přiotevřela oči.

"Paní vám posílá kafe." Oznámila Julie a lehce se usmála na Dustina, prostřelila jsem jí pohledem. Jen vzala tác a s kamennou tváří odešla.

"Pokud dobře vím, tak Julie vždycky dělala dobré kafe." Poznamenal otec, byl to vzrostý muž s menším knírem, tmavě modrýma očima a tmavě hnědými vlasy.

"Ano to je pravda, ale teď zpátky k věci." Usrkla si matka, měla světlé vlasy s světle modrýma očima ani jednomu jsem se nepodobala.

Byla jsem spíš po tetě jen jsem si to předtím neuvědomila.

"Pravda, Annabell můžeš nám vysvětlit co jsi to dneska vyváděla." optal se taťka.

"No, echm, popravdě já ani nevím." Vymáčkla jsem ze sebe a všichni se na mě zvědavě podívali.

"Možná jen zpanikařila." Přidal se Dustin.

"Tak zpanikařila jo? Kdo vůbec jsi chlapče?" řekla podezřívavě mamka a já se divila, že na to má vůbec odvahu. Všude kolem ní byli upíři a ona byla člověk. Jo já sice nebyla upírka, ale pořád jsem byla poloupírka a v případě nouze jsem měla aspoň šanci na útěk a nebo se bránit.

"Jmenuji se Dustin, je mi přibližně 120 let, už jsem to přestal počítat a před týdnem jsem se sem přistěhoval." Vysvětlil jednoduše a nejvíce mě zaujal jeho věk. Je pravda, že byl ještě hooodně mladý, ale pro mě to byl neuvěřitelný věk.

"120, to jsi hodně mladý, až budeš mít 500, tak teprve potom ucítíš tíhu nesmrtelnosti." Začal tatík dávat rady, byl povahově stejný jako teta.

"Ty máš co říkat, mě je 731 a nemysli si, že jsi nejmoudřejší." Ozvalo se ode dveří. Konečně jsem zjistila kolik je tetě přesně.

"Ale nebudeme se tu dohadovat o tom kdo je starší a moudřejší. Jsme tu kvůli něčemu jinému, jestli se nepletu." Probodla mě a Dustina pohledem.

"Annabell to že jsi poranila naše muže bylo neomluvitelné a ty Dustine vyklop proč jsi tu." Pořád hovořila teta a mě po zádech přejížděl mráz. Rozhodla jsem se jí postavit.

"Ale to není fér! Vždyť na nás surově zaútočili! To jsem je měla nechat aby nás zbili?! A vůbec nebylo fér, že jsi mě nechala špehovat svadím se, že to děláš už od mého dětství!" rozkřičela jsem se.

"An…" snažila se mě jemným hlasem uklidnit matka.

"Vy na mě vůbec nemluvte! Jako malou jste mě odhodili, chovali se ke mně jako ke zvířeti, pro otce jsem byla jen potupa a pro máti přítěž!" červeno-fialové vlasy mi přepadaly přes obličej a vztek ve mně ještě více narůstal.

"Nechte ho jít." Zasyčím zpod mé husté hřívy.

"Ne. Vím co jsi nejspíš měla v plánu a nedovolím ti to." Zavelí teta a já znova zvednu hlavu.

"A co hodláš udělat?" zašeptala jsem.

"Držet tě tu do té doby než se vzpamatuješ a jeho zavřeme dolů do kobek, protože mi připomíná jednoho vraha před 300 lety, vyvraždil celé vesnice." Chvilku jsem si myslela, že jsem špatně slyšela, že mám nějaký zánět středního ucha nebo něco jiného.

"Cože?! To nemůžeš co si budou myslet lidi v okolí, na tom ti přece záleží nejvíce." Snažila jsem se ji jakkoliv přemluvit, protože teď to myslela vážně.

"Ty jsi odjela na universitu a jeho přece neznáme." Odvětila a zdálo se, že mým rodičům to ani trošičku nevadí, jak jinak vždyť jsem byla celých 15 let jen vzduch, tak proč nebýt dalších tisíce let.

Teta kývla na Daniela a Julii ti přiskočili k Dustinovi. Táhli ho někam pryč, do podzemních prostorů, pod naším domem.

Hleděla jsem na jedno místo před sebou. Potom se objevili za mnou další dva chlápci, poznala jsem je to oni na nás utočili v lese.

Taky by mě nejspíš popadli, nebýt toho, že jsem s sklonila a popadla luk opřený o pohovku, naštěstí jsem ho tam nechala. Vzala i další tři šípy, takže dva na tyhle super-dokonale vypracované chlapáky, otce a tetu budu muset nějak přežít.

První šíp dosáhl svého cíle a paralizoval jednoho upíra, druhý taktéž a na tatíčka jsem ani nemusela vystřelovat, ten se ke mně snažil připlížit a tak jsem se mohla jenom otočit a vrazit mu ho do ramene.

Už jsem byla skoro u dveří, kdyby se mi do cesty nevetřela matka. Tohle jsem teda neočekávala.

"Myslíš, že nemám žádné zkušenosti s upíry." Řekla a musela jsem uznat, že s upíry možná. Prudce jsem se vyhla meči, který vzala se zdi a vykopla jí ho. Zapíchla ho do stěny. Tohle mě zbytečně zdržovalo.

Vyběhla jsem pryč, ale podrazila mi nohy. Píchla mě do ramene párátkem. Převalila jsem se na záda a kopla jí do břicha i když jsem to dělat vážně nechtěla.

"S upíry možná, ale ne s poloupíry." Zasyčela jsem na rozloučenou. Jeden z těch upejrů se pohnul a já si uvědomila kolik času jsem ztratila. Teď už jsem dávno měla být pryč.

Udělala jsem jeden krok a někdo mě uhodil do tváře, potom do břicha a nakonec mě sundal na zem.

Ten někdo byla Julie, sedla si na mě celou vahou, takže jsem se začala dusit.

"Tak co kdo je tu silnější?" držela mi ruce nad hlavou a já konečně mohla dýchat.

"To byl pouze moment překvapení." Odvětila jsem a div jsem na ní nevyplázla jazyk.

Uviděla jsem jemný stín postavy v sukni a volné halence.

"Annabell, teď jsi mě hodně zklamala, hoďte jí s tomu upírovi." Tvář měla bez kapky citu a na Annin povel mě odvedla Julie pryč.

S veškerou radostí mě hodila do kobky, nebo co to bylo, k Dustinovi a zabouchla dveře. Slyšela jsem jen její kroky.

"Tebe tu taky hodili?" ozvalo se nevěřícně z nejtmavšího rohu. Celé to bylo vystavěné mramorovými kameny a dveře byly z dubu, takže pevné jako skála.

"Jo, doufám, že má rodina na tebe udělala dojem." Mluvila jsem stále naštvaně a obcházela všechny zdi, šmátrala po všech kamenech, něco jsem hledala.

"Pořád je lepší než ta moje."

"Řekni mi co může být ještě horšího, kromě toho, že rodinu nemáš a i to je lepší než mít takovouhle."

"Rodina, která tě nenáviděla už od útlého dětství a pokusila se tě mučit a později i zabít. Tohle by tvoje neudělala i přes to, že tě rodiče hodili tetě na krk, tak šlo vidět, že tě mají aspoň trochu rádi a máš milující tetu." Znělo to skoro jako když vám chce někdo mluvit do duše a přivést vás k realnému myšlení.

"Nepředstírej tu sladkost, já nejsem jako ostatní holky, které potřebuji ochranu. Umím se o sebe postarat sama. Jasné?" ušklíbla jsem se a nakrčila nos.

"Jsi hrozně paličatá."

"To si piš."

"Co to vůbec děláš?" vystoupil ze stínu a vzláštně si mě prohlížel.

"Něco co tě nemusí vůbec zajímat. A neruš musím se soustředit."

Byla jsem už u druhé zdi a nic, z toho ohýbání mě bolela záda. Protáhla jsem se a zakřupalo to. Nejradši bych padla a usla na hodně hodně dlouho. Dustin pochrupoval v rohu s roztaženýma nohama a nedabyle rozhozenýma rukama. Skoro to vypadalo, že vyspává opilost a ráno ho čeká tvrdá kocovina.

Pokračovala jsem dále deset, dvacet a třicet. Jestli by to takhle šlo dále, tak bych neměla kocovinu, ale pořádnou bolest hlavy a nevolnost z nedostatku spánku.

Přiložila ruku na další mramorový kvádr a ten se posunul. Veškerá únava byla fuč.

Za Dustinem se odsunuly další kvádry a ten se jen dezorientovaně rozhlížel.

"To je ono, konečně." Zašeptala jsem.

"Co je co, muuh."

"Buď zticha nebo aspoň šeptej. Tohle je cesta ven a už ani slovo." Přiběhla jsem k němu a zakryla mu pusu rukou.

Přešla jsem k otvoru kamsi do neznáma, vím jen, že by to mělo končit na nějaké louce u starého zchátralého domu. Doufala jsem, že jsem se nemílila.

Už jsem se málem zklouzla, kdyby si Dustin nahlas nezívl a já neuslyšela kroky mířící k nám. Popadla jsem ho za rukáv a vtáhla do chodby, rychle jsem proklouzla i já a stihkla páku, která tu chodbu měla zavřít.

Tiše jsem tam stála a snažila se něco zaslechnout. Kroky vešli do naší místnosti, ale rychle vyběhli zpátky nahoru.

To byl signál pro mě a vyběhla jsem pryč i Dustin už byl při smyslech. Oba jsme mizeli v temné chodbě, kde nebylo vidět ani na krok.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!