3. kapitola - V zajetí mysli

16. prosince 2012 v 12:31 | Lerry |  V zajetí mysli
Je tady třetí kapitola.. Myslím, že vás nebudu nějak zdržovat od čtení takže doufá, že se bude líbit:). Jenom prosbička.. Zapojte se a komentujte, moc to potěší a kdo nám více poradí než čtenáři... ;) I dyž se vám povídka nelíbí, napište to, nebojte se budu ráda za jakékoliv ohlasy.



III.
Ironií prostoupený příběh se stával skutečností. Stranu za stranou, slovo za slovem. Nepochopitelný pocit štěstí, v některých případech naopak smutku, lásky i nenávisti probíhá celým mým tělem. V porovnání se skutečností mě horoucně sužujovaly špatné vlastnosti vyskytující se v reálném světě. Chybí naděje jediná věc, kterou postrádáme a nacházíme ve svazcích nejprožitějších, avšak neskutečných okamžiků. Může být prolit pocity nenávisti, osamělosti, smutku, ale naděje vstupuje do všech těchto vlastností a hlavně do mysli čtenáře, který příběh prožívá a přemýšlí nad každou chvílí, kdy v rukách svírá soubor listů plných emocí.

***

Mačkala jsem v ruce list, který jsem právě dočetla a zadívala se přes sklo okna ven. Z výšky se snášel třpyt sněhových vloček a dopadal na již zcela jimi posetou bílou zem. Odvrátila jsem oči a šla do kuchyně. Máma stála nad dřezem, ze kterého stoupala pára vycházející ze síta se špagetami. Otřásla jsem se a pozorovala ji dál.
"Dáš si špagety?" zeptala se, ale setrvala ke mně zády.
"Když mi z nich odděláš to odporný maso." odsekla jsem.
"Přestaň vymýšlet! Proč vůbec nejíš maso hm? Podívej se jak jsi vychrtlá." Ironií bylo, že jsem na sobě zrovna měla XXL triko s namalovanou kostrou. Zahihňala jsem se, pak hned ale zvážněla a pokračovala v diskuzi.
"Je to mrtvý zvíře, co se dá čekat?!" Máma sklonila hlavu, vypadala moc zklamaně, ale já neustoupila. Ona pak jen řekla: "No to je jedno, jdi si udělat úkoly." Na to jsem se prudce obrátila a úplně bez zájmu namyšleně odkráčela.

***

"Do háje!" ozvalo se kousek ode mě. Na boku panelového domu seděla holka, dredy měla svázané do tlustého copu, v očích měla slzy a v ruce cigaretu. K nohám mi přiletěl zapalovač a rozbil se při dopadu na zem. Zbytek butanového plynu vytvořilo malý, ale dostatečný výbuch k tomu aby mě pořádně vyděsil. Dala jsem se na útěk. To mě chtěla potrestat za to, že jsem na ni nějak blbě zírala?! Neřeším to,
u autobusu už na mě čeká David a teď už je to jediné co mě zajímá. Co se stalo před minutou už je za mnou a je zbytečné zahazovat se minulostí. Přivítal mě pusou na tvář a společně jsme nastoupili do autobusu.
***
Ale ne, ne, ne, ne! Myšlenky se soustředily jenom na to, že přímo přede mnou je kluk, do kterého jsem zamilovaná. Co když si s tím vzkazem dělal jenom legraci? To bych nepřežila! Jde ke mně. Přibližuje se. Co mám dělat? Je u mě, zastavilo se mi srdce, dlaně se mi začaly potit. Koukala jsem do šedozelených očí jako na živenou katastrofu. Byla jsem vyděšená jako nikdy jindy. Políbil mě na tvář a já se konečně nadechla. Všechna tíha, všechen strach. Zmizelo to, bylo mi nádherně, ale tohle už jsem zažila. Ne v mém světě. Nebyla jsem v autobuse ani na zemi, nejspíš ani nikde ve vesmíru. Byla jsem někde, kde neexistovala zemská přitažlivost. Jako bych létala, bylo to jako pád z okna, kdy jsem se cítila volná, nebyla jsem ničím svázaná ani omezená. Na ten okamžik bylo všechno bez chyby.
***
Lehl si do sněhu a vyzval mě, abych udělala totéž. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď. Leželi jsme na studené zemi, zahřívalo nás jen to, že jsme byli spolu. Sníh mi padal do obličeje. Podíval se na mě, usmál se. Odhrnul mi z obličeje jemný pramínek hnědých vlasů a potom mě něžně políbil. Bylo to jako pohlazení, příjemný pocit, kterého jsem se nemohla nabažit. Tato chvíle neměla nikdy skončit, to sice mrazivé, ale neskutečně příjemné pohlazení jeho rtů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!