Do soutěží - Strach ze sněhu

9. prosince 2012 v 20:53 | Cathrin |  Do soutěží
Tady tohle mám do soutěže Strach ze sněhu. Je to taková blbost, kterou jsem napsala bohužel nebyl nápad :D byla bych ráda za nějaké komentíky užíte si zbytek víkendu :D


Strach ze sněhu


Koukám se na vločky snášející se z nebe a polije mě chlad, už je to tu zase kruté zimní období, u kterého se vždycky jen modlím, abych ho přežila.

Už ho je docela dost, malé i starší děti se radují z té nadílky a já sedím doma zalezlá ve svém pokoji. Nevím, co mám dělat a tak se užírám smutkem a strachem. Je to hrozně deprimující, vidím své kamarádky a kamarády, jak hrají koulovanou. Schoulím se ještě více do klubíčka a pocítím ještě větší smutek.




Konečně se zvednu a sejdu dolů do obýváku, kde se moji rodiče dívají na nějaký romantický film. Tyhle ty filmy vám akorát zamlží hlavu něčím, co neexistuje.

Přejdu do kuchyně a naliju si džus, zase se podívám z okna, pořád sněží, jak dlouho to bude trvat? Pomyslím si a jdu zpátky nahoru a vezmu si nějakou knížku, která mě na chvíli zabaví.

Můžu si číst asi tak tři hodiny a na všechno zapomenu, potom mě zavolá mamka k obědu. Realita je příliš krutá, pořád sněží a venku kupa.

Otevřu dveře a nadšeně mě přivítá moje kočka Lizzy. Sladce vrní a snaží se upoutat mojí pozornost. Zasměji se a vezmu jí do náruče a drbu za ušima. Dojdu do kuchyně kde je už prostřeno a z polévky se valí pára.

"Zlatíčko kolikrát jsem si říkala, že před jídlem nemáš tu kočku brát do rukou, běž si okamžitě umýt ruce." Řekne ležérně taťka a mě nic jiného nezbývá.

Zajdu do koupelny a umývám si ruce, hřejivá voda se najednou stane ledovou. Rychle odskočím od umyvadla a opatrně otočím kohoutkem, ať se ta voda vypne.

Odejdu zpátky do kuchyně a zahleděná na protější zeď, začnu jíst. Myšlenky se mi motají kolem zimy, sněhu, ledové vody, všechno to je tak strašné!

Chci se odstěhovat někam kde je celoročně teplo, světlo a veselo.

Lizzy se mi otírá o nohy. Zahlédnu její bílý ocásek, jak mizí pod stolem.

"Ten zloděj zvířat je pořád na svobodě nikdo ho nemůže chytit ." Zaběduje mamka od sporáku.

"No, aspoň." Řeknu nechápavě co jim na tom vadí, je to přece šelma, má mít instinkty se uživit sama.

"Může tam spadnout zlatíčko, doufám , že víš jak moc kočky nesnáší vodu, takový šok by si nezasloužila maličká." Zamumlá a dál už tento rozhovor nehodlám rozebírat.

Začneme jíst a Lizzy zamňaučí a vyběhne pryč dveřmi.

Zahlédnu postavu v černé bundě, jak se plíží kolem našeho baráku. Chvíli jsem zaraženě hleděla a potom bych to možná aji nechala být. Když se ozve naříkavé kočičí zavřeštění. Hned rozpoznám Lizzy a vyskočím od stolu.

Vyběhnu ven a zahlédnu mizající černou postavu, která mizí za rohem a s tím i Lizzy. Rozběhnu se za ní i přes varovné pokřikování rodičů.

Prudce zabočím a znova zahlédnu utíkající postavu, nervózně rozhlížející se všude kolem. Podle běhu poznám, že je to muž, teda spíš chlapec.

Vyběhnu zpoza rohu a lehce ho doženu, teda v běhu moc rychlý není a nebo to je tím, že hraju basket a jsem v dobré kondici.

Netrvá dlouho a všimne si mně, taky zrychlí. Najednou mi přijde o hodně rychlejší než já, možná jsem ho podcenila.

Také zrychlím a když jsem skoro u něj chytnu ho za kapuci a podrazím nohy. Vřevalí se na záda a upustí pytel a z něho vyleze Lizzy a trpasličí jezevčík paní Withertonové.

Netrvá mi dlouho než se vzpamatuji a obkročmo si sednu na pachatele a pokusím se mu sundat kapuci.

Převalí mě na záda a i když má kapuci poznám kdo to je, Jefrey. To ne pomyslím si a než se vzpamatuji, přitiskne své rty na ty moje. Chvíli tam jen tak ležím a poddávám se, ale potom mi všechno docvakne a vrazím mu pěstí.

Odkutálí se pryč a mne si tvář, do které jsem ho praštila.

"T-ty, t-ty…" začnu koktat a on se úlisně usměje. Ty huso hloupá, jak si do něj mohla být zabouchlá, nadávám si v hlavě.

"Copak nenácházíš slova." Řekne stejně nechutně jako se usmívá.

"Ty idiote! To ty kradeš ty zvířata! Zpropadenej hajzle!" Přičemž vlivnu na zamrzlou trávu, ptozože se mi dělá špatně, oba už jsme na nohou a stojíme proti sobě jako supi a čekáme kdo první zaútočí.

"Čekal jsem trochu jinou pochvalu, ale i tohle je pravdivé." Odvětí už normálně.

"Jak můžeš být taková stvůra! Proč? Já se ptám proč?!" Nemůžu se uklidnit a tohle je moc.

"Ano kradu je, ale proto, abych je chránil!" Vykřikne naštvaně, až se zarazím. Teprve teď si všimnu jisté drobnosti, kterou jsem přehlédla, všude kolem mě je sníh.

Začnu se klepat, obejmu se pažemi a nemůžu se hnout, očimamám doširoka otevřené. Vím, že se na mě Jefrey dívá a taky, že ví o mém strachu ze sněhu, o tom ví snad všichni.

"Lauro?" Zeptá se opatrně a snaží se mě dotknout.

"Nedotákej se mě! Ty jeden hnusnej slizáku!" Hysterčím, je toho na mě moc.

"Prosímtě poslouchej není čeho se bát, před chvíli si na tom sněhu ležela a ty zvířata se snažím zachránit po pravdě jsem ukradl jen tvou Lizzy a toho psa." Odvětí a já pořád nevím co mám dělat.

Přestávám se sněhu bát a na tváři se mi rozlévá usměv, rozhodnu se udělat první krok. Lehce to pode mnou zakřupe a udělám další a stejná reakce, až se pomalu dostávám k němu a prudce k němu vzhlédnu. Skoro zahlédnu úlek.

"Tak chci důkaz." Odvětím pevně a jen sklesle svěsí hlavu.

"Lauro je to nebezpečné. Může se ti něco stát." Snaží se, ale to mu nezbaštím.

"Tak hele přeprala jsem tebe, ještě je to nebezpečné?" Ukážu na něj prstem a potěšeně se usměju, když se nadechne a znovu pusu zavře, nemá co na to říct.

Nakonec se vydá jakýmsi směrem mezi baráky. Otočím se k Lizzy a štěněti a snažím se jim vnutit, ať se snaží bezpečně dostat zpátky.

Nakonec se rozeběhnu za Jefreym, který na mě čeká a neustále se opatrně dívám pod nohy.Nic se pode mnou neprolomí a trochu se uklidním.

"Můžeme?" Dívá se na mě pochybovačně a já ho zpražím pohledem.

"Ovšem, že jo nechápu proč jsi ještě tady." Rozběhnu se po cestě a on za mnou. Nakonec mě předběhne a dorazíme k opuštěné hale. Vylezeme na boční střechu a podíváme se střešním oknem. Hala je plná zvířat - koček, psů, papoušků, křečků, ale i koní, oslů, prasat, koz a krav - všichni naříkají a snaží se dostat ven.

Otřese mnou zima, už chápu proč lidé nosí teplé bundy. Mám na sobě jenom tenký svetr.

Kousek od sebe si všimnu díry, nejspíš bývalé ventilace a hlavou mi projde nápad. Tohle musí vyjít, jinak budu mít s těmi chlapíky problém.

Pomalu se posouvám a když jsem skoro u díry Jefrey na mě sykne.

"Co to vyvádíš?!" Snaží se nekřičet.

"Chci prolézt tou dírou a dostat se dovnitř." Odvětím šeptem a posouvám se dál.

"Jsi blázen jít tam dovnitř?" V tu chvíli skončí střecha a já sklouznu, vyjeknu a Jefrey mě chytne za ruku a vytáhne zpátky.

Tu se pod náma obbjeví jeden z těch chlapů, prochází tam a dívá se na všechny strany. Jefrey mi podvědomně přikryje rukou pusu, abych nevykřikla.

Protočím oči, ale nechám to tak být.

Nakonec odejde a já se vymaním z objetí, i když to tak úplně objetí nebylo a vlezla dírou. Jdu trochu do předu a slyším za sebou hluk, takže Jefrey jde za mnou.

Opatrně popolízám do předu, až se objevím nad klecí s koněm pana Davise. Beru to jako přílžitost a vylezu z ventilace ven. Lehce ddopadnu na mřížovanou klec a vzadu se sklouznu dolů, ještě že koně nezačali vyvádět.

Jefrey je přímo za mnou a přitiskne se ke kleci. Tohle je šílené, pomyslím si. Přesunu se za bedny a pustím pár koček, které tam jsou zavřené. I v té spodní tam jsou, ale pro změnu dva yorkshiři. Všichni čtyři mě začnou oblizovat a radostně skákat.

Ukážu jim ať jsou potichu, že nemají vydat ani hlásku dokud jim neřeknu.

Jdu k dalším dvoum a znova vypustím zvířátka, které tam jsou zavřené. Takhle jich pootvírám dalších deset a zahlédnu Jefreyho na druhé straně, že dělá to též. Skoro se na něho usměju, kdybych nenarazila do nějaké postavy. Projede mnou strach a mám pocit, že mi zbývá jen pár dalších sekund života.

Popadne mě za svetr a táhne přímo do středu místnosti, tam se jeho kumpáni o nečem dohadují.

"Hej!" zvolá na ně, "Podívejte co jsem našel!" Všichni se otočí a uslizle se ušklíbnou a myslím, že budu zvracet. To už je dneska podruhé.

"Ale copak to tu máme." Zeptá se jeden řečnickou otázkou a chytne mě za bradu.

"Být vámi dám ty pracky pryč, rychle." Vyškubnu se mu a využiju toho, že ten chlápek co mě držel mi povolil ruce. Popadnu dřevěnou tyč, která leží ne jedné z beden.

Toho za sebou praštím do obličeje a kopnu do rozkroku, další to schytá tyčí do spánku a zhroutí se na zem v bezvědomí. Třetího taky nějak sejmu a zbývá jich asi pět s tím, že jsou rozprostření kolem mě do kruhu a nikde nemůžu utéct.

Jedna postava je však o hodně menší a méně mohutnější, pak mi docvakne, že je to Jefrey.

Dělám, že nevím kdo je. Bráním se dřevem a praštím dalšího ze zloděju. Koutkem oka si všimnu jak Jefrey bere druhou dřevěnou tyč a praští, dalšího zloděje. Jeden z nich vytáhne pistoly a zamíří na mě.

"Opovažte se někdo hnout a střelím." Vykřikne, všechno se zpomalí a nakonec i zastaví. Pořád míří na mě a oba nás chytnou za ruce a pevně svážou za zády. Beze slova náš tam nechají.

"Tohle je konec." Zašeptám.

"Ne naopak začátek." Opětuje mi stejným hlasem a Jefrey. Tu se dveře rozrazí a do haly vejde asi pět ozbrojených lidí, z toho jedna žena. Rychle popadnou zaskočené chlápky.

Dva z těch, kteří tu vtrhli přijdou k nám a osvobodí nás. Žena přijde k Jefreymu a ten jen skloní hlavu.

"Pročpak ten smutek, odvedl jste vynikající práci." Má spíš mužský hlas a trochu se otřesu, protože vypadá jemně, ale uvnitř je hodně tvrdá.

"Tohle nebyla moje práce, ale Laury veliteli." Odpoví Jefrey a já ho skoro nepoznám.

"Téhle dívky?" ukáže na mě a on přikývne, "dobrá práce slečno, oba jste vykonali velmi důležitý úkol. Ikdyž podle vašeho výrazu soudím, že podvědomně." Usměje se na mě a já se nezmůžu na slovo. Nakonec mi oba všechno vysvětlí.

Jefrey tajně pracoval pro policii a když jsem ho smetla já, tak nevěděl co dělat a vzal mě sebou, k čemu řekla kapitánka, že to by bylo v jiném případě velmi špatný tah. Nakonec se mě zeptá jestli nechci pracovat společně s nimi na dalším případě. Po chvíli rozvahách to příjmu.

Dnešek byl velmi zvláští pro všechny ve městě. Našli se jejich ztracená zvířata, ale pro mě ze všech nejvíc, dostala jsem práci, zjistila velmi tajné tajemství, našla odvahu a také možná lásku, ale ze všeho nejvíc jsem se přestala bát sněhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!