Půlnoční slunce - 2. kapitola

12. prosince 2012 v 18:47 | DeMi |  Půlnoční slunce
Druhá kapitola Půlnočního slunce je konečně tady!! :) Doufám, že okomentujete, ať aspoň vím, jestli to tu někdo čte ;D


"Ale Chesy, vždyť já zase přijdu" promlouvám ke své dalmatince, když se na mě dívá psíma očima. Nakonec pochopila, že ji nemůžu vzít s sebou a odběhne někam do obýváku, já už zamykám dveře od domu, protože naši už jsou v práci a Chesy nám dům asi nepohlídá. Když se otočím, abych nastoupil do svého auta, které je už naštěstí opravené.
Ale když se otočím za rachotem, vidím dvě velké auta s obrovským nápisem: Převoz nábytku, levně! A za ním přijíždí menší stříbrné auto, ve kterém přijíždí asi noví sousedé, když přijedou k domu naproti stěhováci vyskočí z aut a začnou nosit nábytek do domu, z toho stříbrného džípu vystoupí prvně postarší pán s hnědými vlasy a potom zbytek jeho rodiny, blonďatá paní v hnědém kostýmku, malá holčička v růžových šatech s plyšákem v ruce a s dlouhými také hnědými vlasy spletenými do dvou culíků, za ní vyskočí malá čivava a rozštěká se na sousední psy, poslední vyjde ležérně z auta nějaká dívka, asi ve stejných letech jako já, ta zrzka na sobě měla sobě džíny, modrou mikinu a boty na vysokých podpatcích a právě se snažila vzít nějakou obrovskou krabici kterou pomalu ani neuzvedla, přispěchal jsem k ní abych jí pomohl a seznámil se.
"Pomůžu ti" řekl jsem s úsměvem
Její pohled když mě uviděla, byl zvláštní, nejprve trochu nepřátelský, ale potom se šibalsky usmála.
"Jestli teda chceš" dodal jsem
"Budu ráda, následuj mě" řekla, dala mi tu krabici do dlaní, popadla do rukou malou čivavu a odcupitala do domu. Tak jsem ji následoval.
"Polož to někde tady" pokynula rukou do rohu té velké haly, kde už ležely další, podobně velké krabice.
"Jsem Sophie a ty budeš asi můj nový objev" zasmála se a mrkla na mě.
Taky jsem se zasmál, i když mě to trochu vyvedlo z míry.
"Neztrácíš čas, že?" prohrábl jsem si vlasy rukou
"A to je problém?" vykulila na mě světle šedé, skoro bezbarvé oči a přišla ke mně blíž, možná až moc blízko, i když měla podpatky byla stále o něco menší, musím říct, byla vážně hezká, ale držel jsem se a čekal co udělá, když v tom se z hora ozval mužský hlas: "Sophie, holčičko pospěš si s těmi krabicemi"
"Ano tatínku" zavolala na něj stejně milým dětinským hlasem. Koupím ti poníka, řekl jsem si jeho hlasem sám pro sebe.
"Tak já už asi půjdu" ukázal jsem směrem ke dveřím
"Ještě se uvidíme" dotkla se jemně mého ramene, pak dodala: "Na tebe nepůjde zapomenout"


***
"Čau Jordane, dneska včas, co se stalo?" zeptala se mě koketně Addison, blonďatá holka se sytě velkýma hnědýma očima, které byly jako obvykle pokryté tunou řasenky a očních linek.
"No jo" nevěděl jsem co dál odpovědět, tak jsem raději šel směrem k Ryanovi se kterým sedím snad už od první třídy ve čtvrté lavici u okna.
"Ale no tak, prosím, nemůžete jít někam jinam?" řeknu znechuceně, když vidím, jak olizuje Alexis.
Oni mi však nevěnují pozornost, tak si pustím hudbu do sluchátek a dodělávám úkol do chemie.
Zazvoní, to dobře slyším i přes tu hudbu, která mi hraje v uších, učitel přijde do třídy a zapisuje do třídnice, když v tom si všimnu, že o uličku dál sedí Jessica a upírá na mě své zelené oči, když zaregistrovala, že jsem si jí všiml, začervenala se a malinko usmála, oplatil jsem jí úsměv a rukama naznačil, jestli by se mnou nešla odpoledne na zmrzlinu, ona si jenom přiložila ruku k ústům a potom se otočila zpátky a soustředěně poslouchala učitele.
Po hodině jsem se odhodlal a šel za ní.
"Čááu" nahodil jsem frajerský ton
Jenom se znova usmála a čekala, co ze mě vyleze.
"Co takhle zmrzlina? Dneska?"
"To ses mi snažil naznačit? Zeptala se s úsměvem na tváři, ale potom náhle posmutněla. " Promiň, dneska to nepůjde, přistěhovala se sem sestřenice a dneska k nim jdeme na návštěvu, vážně bych šla moc ráda…."
Nestihla dokončit větu, protože jsem ji přerušil "To nevadí, co třeba zítra?" zkusil jsem to znovu.
"To by šlo"
"To je super!" řekl jsem až příliš radostně, takže se zachichotala.
"A dáš mi číslo? Abychom se ještě mohli domluvit"
"Jasně" naškrábala ho rychle na kus papíru a do rohu nakreslila malého smajlíka, který dává pusinku, potom mi ho stydlivě předala.
"Tak zítra" řekl jsem nakonec a s dobrým pocitem vyšel ven ze třídy.

***
"Chesy? Nezajdeme na procházku?" Ona jen znuděně zvedla hlavu ze svého pelíšku a převrátila se na druhý bok, zády ke mně.
"Ale no tak" neudržel jsem se a začal se smát. "Nechtěj, abych tě musel přemlouvat" řekl jsem naoko naštvaně a začal ji drbat na bříšku. Radostně zavyla, začala vrtět ocasem a olizovat mi ruce.
"Tak jdeš teda?" zkusil jsem to podruhé. Nestačil jsem se vzpamatovat a moje dalmatinka už čekala dole u schodů a svým flekatým ocáskem bouchala do dveří, takže se ze zdola ozýval dunivý zvuk. Vzal jsem si pro jistotu vodítko, i když už to máme spolu natrénované, neutekla by mi, u mě se má totiž nejlépe, to dobře věděla.
"Jdu s Chesy" zavolal jsem na mámu z chodby ještě před odchodem, dívala se na nějaký přírodovědný film, nuda, znáte to.
Když jsem vyšel ze dveří, uviděl jsem přicházet Jessicu a zřejmě její matku k tomu novému domu naproti. Že by ta nová holka byla její sestřenice? Blesklo mi hlavou, ale dál jsem přemýšlet nemohl, protože Chesy, která ještě stále nebyla uvázaná je postřehla také a utíkala k nim, oči ji rošťácky zářily a tlamičku měla otevřenou do kořán.
"Chesy!! K noze!" zakřičel jsem na ni, protože zrovna jelo kolem nějaké auto, fenka kolem něj mrštně prokličkovala a dál mířila k cíli. Jessica na mě třeštila oči a vypadalo to, že za chvíli propukne v hlasitý smích, nemohl jsem se udržet, dneska už podruhé, dal jsem se do smíchu a zamával mi. Její matka nás pozorovala s neurčitým výrazem ve tváři. Když k nim Chesy přiběhla, Jessica si přidřepla a začala jí hladit, Chesy si blaženě lehla na břicho a kopala tlapkami.
"Ahoj Jess" pozdravil jsem ji, když jsem k nim doběhl a potom jsem se představil její matce.
"Těší mě" podala mi ruku "Jsem Claudia"
"Půjdu už dovnitř a nechám vás tu o samotě" mrkla na mě
"Dobře, přijdu za chvíli" řekla trochu křečovitě
"Takže tady bydlí ta tvoje sestřenice?"
"Sophie, nojo má bohaté rodiče, tak si myslí, že má všechno" založila ruce a zamračila se
"Taky už s ní mám zkušenosti"
"To věřím" zasmála se "Asi už půjdu, víš, ať to není blbé, uvidíme se zítra"
"Tak zítra"
"Těším se!"
"Já taky" řekla a šla směrem k domu, v půli cesty se ještě otočila, a když viděla, že se za ní dívám, zamávala mi. Já jí poslal z legrace vzdušný polibek.

***
"Jdu otevřít" ozval se Sophiin hlas z poza dveří a vzápětí štěkání jejich otravné čivavy Daisy.
"Ah, Jessica" změřila si mě nepřátelským pohledem
"Taky tě ráda vidím" řekla jsem jí na oplátku
"Teda Jessico, z tebe je krásná slečna" vtiskla mi pusu na tvář a objala mě, když jsem vstoupila do jejich obýváku, byl moderní, hrozně velký, sedačka měla slunečně žlutou barvu, stejnou jako záclony a všechny stěny, až na jednu, ta byla černá, černé byly také všechny doplňky, svíčky a konferenční stolek.
"Teto Jennys! Dlouho jsem tě neviděla" oplatila jsem jí objetí
"Sophie, běžte si povídat do svého pokoje" jakoby jsme byly malé holky, pomyslela jsem si, Sophie jen protočila oči a řekla: "Jestli chceš" už šla po schodech do prvního patra, ve kterém, jak jsem se později dozvěděla měli posilovnu, výřivku, 3 koupelny a ložnice.
"Tak jede už i po tobě?" zeptala se Sophie svým povrchním hlasem a pilovala si nehty
"Co prosím?" nechápala jsem
"Ale prosím tě ty víš, o kom mluvím"
"Myslíš Jordana?"
"Hm..hezké jméno" zamyslela se, ani jsem nechtěla vědět nad čím
"Je to jen kamarád" řekla jsem trochu naštvaně
"To je dobře, protože právě on se stal mým novým objevem" našpulila rty a mile se na mě usmála, v duchu jsem supěla a trhala jí na kousky, ale na venek jsem zůstala klidná. "Tak ti přeju hodně štěstí" vyšla jsem z jejího pokoje bez rozloučení a seběhla se schodů.
"Copak zlatíčko?" zeptala se mě máma s kávou v ruce, když jsem přišla do obýváku
"Není mi dobře, asi půjdu domů" zalhala jsem
"Já ji odvezu" nabídla se pohotově Jennys. "Za minutku budu zpátky" dodala mile

***
"Vím, že není špatně"
"Teto, ale proč bych….."
"Sophie, dokáže někdy opravdu vytočit" pokračovala, aniž by mi to vyčítala. "Neber si to tak, ať už to bylo kvůli čemukoliv, ale jedno ti řeknu, když si něco umane, tak to udělá, s tím neudělám nic ani já.
Mlčela jsem, protože to co mi řekla, bylo horší, než kdyby mlčela.
Zase na mě dolehla ta bezmoc, nevysvětlitelná smrt mého otce, když jsem si konečně myslela, že už to je za mnou, že jsem se s tím vyrovnala, vrátilo se to zpátky, jako blesk z čistého nebe, mě to opět zasáhlo na duši, měla jsem na krajíčku a Jordan? Ani nevím, jestli s tím na to rande mám jít, co když to nevyjde? Nechci zažít další smutek, slzy a výčitky.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!