Ták, rozhodla jsem se vám tu taky dát svou kráťoučkou povídku do soutěže Strach ze sněhu. Snad se bude líbit a i kdyby ne napiště koment, budu ráda ;)
Strach ze sněhu
"Cassy!" neposlouchal. "Cassy!" zopakovala jsem trochu hlasitěji, ale opět bez odpovědi. "Jakobys mohl odpovědět." Rozesmála jsem se a táhla ho směrem domů. S odporem k této skutečnosti se na mě podíval a táhl on mě na opačnou stranu. Nejprve jsem se s ním přetahovala a pak naschvál vodítko povolila. Moje malá zlatavě hnědá kulička se převalila na záda. Zabořil čumáček do sněhu a chvíli tak setrval, potom uskočil, odfrknul si a začal skákat jako pomatený. Neudržela jsem se a dala se do smíchu. Volným pádem jsem spadla na záda do měkkého bílého sněhu. Cass přiběhl a začal mi olizovat obličej, jemně jsem ho odstrčila a znovu se rozesmála. Dělali jsme hlouposti, anděly, sněhuláky, dokonce i iglú.
"Sue!" lekla jsem se, Cass se rozběhl a já přepadla na obličej. "Okamžitě domů!"
"Máma!" Rychle jsem se sezbírala ze země a utíkala domů. Nedošlo mi ale, že jsem nechala ležet vodítko ve sněhu a utíkala domů bez štěněte.
Neodpověděla jsem, otočila se a utíkala zpět. Už se stmívalo, ale pouliční lampy zůstaly vypnuté. Běžela jsem po ulici dolů, nikde jsem ho nemohla najít.
"Cassy!" opět bez odpovědi. "Cassy!" slzy mi stékaly po obličeji a pálily mě na zmrzlé kůži. "Prosím." Zašeptala jsem úplně bez dechu. Posadila jsem se do mokrého sněhu a vzdala to. Nedoufala jsem, že bych ho tady mohla najít. Ráno jsem vytiskla asi pětset listů s jeho popisem a jedinou fotografií, kterou jsem s ním od Vánoc stihla pořídit. Rozvěsila jsem je snad na každou lampu ve městě. Měsíc se nikdo neozval a moje listy s žádostí o pomoc strhal vítr.
Seděla jsem na patníku a sledovala jak slabé slunce vytváří na sněhu úžasný třpit.
"Cass se nenašel a asi už nikdy nenajde." Šeptala jsem se slzami v očích. Kolem procházelo moc psů, různé rasy, různé barvy, s různými majiteli. Vzpomínám na týrání zvířat, zejména psů, jak to někdo může udělat. Kolem prošel pán s malým zlatým retrívrem v ruce, připoměl mi Cassyho, akorát byl menší. Opět jsem se dala do breku a rozběhla se domů. Nikdo už nevěří, že by se mohl vrátit a bohužel ani já ne. Další štěně nedostanu a ani nechci. Cass byl jedinečný a tak to zůstane, byl můj nejlepší přítel, každou noc vzpomínám jak jsem si s ním hrála a usínám s pomačkanou fotografií v ruce, se slzami v očích a strachem ze sněhu.
