Strach ze sněhu - povídka

1. prosince 2012 v 19:30 | Lerry |  Nějaké ty myšlenkové pochody
Ták, rozhodla jsem se vám tu taky dát svou kráťoučkou povídku do soutěže Strach ze sněhu. Snad se bude líbit a i kdyby ne napiště koment, budu ráda ;)
Strach ze sněhu
"Cassy!" neposlouchal. "Cassy!" zopakovala jsem trochu hlasitěji, ale opět bez odpovědi. "Jakobys mohl odpovědět." Rozesmála jsem se a táhla ho směrem domů. S odporem k této skutečnosti se na mě podíval a táhl on mě na opačnou stranu. Nejprve jsem se s ním přetahovala a pak naschvál vodítko povolila. Moje malá zlatavě hnědá kulička se převalila na záda. Zabořil čumáček do sněhu a chvíli tak setrval, potom uskočil, odfrknul si a začal skákat jako pomatený. Neudržela jsem se a dala se do smíchu. Volným pádem jsem spadla na záda do měkkého bílého sněhu. Cass přiběhl a začal mi olizovat obličej, jemně jsem ho odstrčila a znovu se rozesmála. Dělali jsme hlouposti, anděly, sněhuláky, dokonce i iglú.
"Sue!" lekla jsem se, Cass se rozběhl a já přepadla na obličej. "Okamžitě domů!"
"Máma!" Rychle jsem se sezbírala ze země a utíkala domů. Nedošlo mi ale, že jsem nechala ležet vodítko ve sněhu a utíkala domů bez štěněte.
"Kde je?!"
Neodpověděla jsem, otočila se a utíkala zpět. Už se stmívalo, ale pouliční lampy zůstaly vypnuté. Běžela jsem po ulici dolů, nikde jsem ho nemohla najít.
"Cassy!" opět bez odpovědi. "Cassy!" slzy mi stékaly po obličeji a pálily mě na zmrzlé kůži. "Prosím." Zašeptala jsem úplně bez dechu. Posadila jsem se do mokrého sněhu a vzdala to. Nedoufala jsem, že bych ho tady mohla najít. Ráno jsem vytiskla asi pětset listů s jeho popisem a jedinou fotografií, kterou jsem s ním od Vánoc stihla pořídit. Rozvěsila jsem je snad na každou lampu ve městě. Měsíc se nikdo neozval a moje listy s žádostí o pomoc strhal vítr.
Seděla jsem na patníku a sledovala jak slabé slunce vytváří na sněhu úžasný třpit.
"Cass se nenašel a asi už nikdy nenajde." Šeptala jsem se slzami v očích. Kolem procházelo moc psů, různé rasy, různé barvy, s různými majiteli. Vzpomínám na týrání zvířat, zejména psů, jak to někdo může udělat. Kolem prošel pán s malým zlatým retrívrem v ruce, připoměl mi Cassyho, akorát byl menší. Opět jsem se dala do breku a rozběhla se domů. Nikdo už nevěří, že by se mohl vrátit a bohužel ani já ne. Další štěně nedostanu a ani nechci. Cass byl jedinečný a tak to zůstane, byl můj nejlepší přítel, každou noc vzpomínám jak jsem si s ním hrála a usínám s pomačkanou fotografií v ruce, se slzami v očích a strachem ze sněhu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!