5 Kapitola - Od Krve

26. ledna 2013 v 13:35 | Cathrin |  Od Krve
Teda hodně brzo jsem si všimla, že jsem nedala 3 kapitolu do rubriky, takže v tom mám zmatek :D No konečně tu něco přidávám a vrátila se mi chuť k psaní :D takže stávka končí a protože končí leden, tak se pokusím začít makat a dopsat Od Krve. Sice ještě nejsem ani v polovině děje, ale to nevadí prostě to za únor a březen dopíšu :D Snad už jen dodávám pěkné čtení ;) Omlouvám se za pravopisné chyby. Pravopis není moje silná stránka :D


Kroky se ozývali na všechny strany a rušili příjemný večerní klid. Tato vesnice byla hrozně nudná, ale zatím jí všechno vycházelo a hlavně teď na sebe neměla zbytečně upoutávat pozornost, pokud to nebylo nutné.

Ta čarodějka i ten kluk jí to zbaštili i s navijákem. Jen jí zarážel ten chlapec něco s ním nebylo v pořádku, však ona se to časem dozví.

Teď bylo na čase, aby se připomněla jednomu starému příteli.

Vyšla po třech schůdcích s lehkostí šelmy, která vyčkává na svou kořist. Zazvonila a vyčkávala.

Dveře zaskřípali stařím a zpoza nich vyšel starší pán, vypadal tak na šedesát let.

Když jí uviděl zorničky se mu rozšířili a na chvíli ani nedýchal.

"Kristiana?" zašeptal.

"Překvapení, doufám, že neruším."

"Co tady chceš?" pořád mluvil tiše a nervózně se rozhlížel.

"To víš toto město, už dávno zapomnělo na někoho zlého, kdo má jisté schopnosti."

"Toto město je už dávno čisté, žádná taková bytost tu není."

"Tak to se pleteš." Odfrkla si posměšně a lažérně se opřela o zeď.

"Jak to myslím?" zeptal se stařík stroze.

"Pustíš mě dál?" Nechtěně poodstoupil ze dveří a udělal jí prostor, aby mohla vejít.

"Tak jak to je?" Sedla si na židly a rozvazovala si vysoké kozačky.

"Je tu jedna poloupírka, dvě čarodějky, jeden čaroděj a asi pět upírů a se shodou náhod je ta jedna čarodějka tvoje vnučka Caroline a čaroděj tvůj vnuk Mikel a ten má něco s tou druhou čarodějkou, pokud se nemýlím Wendy a ta se baví s tou poloupírkou Annabell a ta má dva upíry v rodině dva jako sluhy. Ten pátý jí přímo zobe z ruky!" Poslední slova zavrčela.

"Ano o tom vím, vím o té poloupírce i o těch čarodějích a upírech, ale ne toho pátého. Tvůj tón mi říká, že je to Dustin." Řekl posměšně a ona po něm šlehla zlostným pohledem.

"To ona a přitom mě trvalo několik let než jsem získala jeho důvěru."

"A potom se stal z něho vrah a myslím, že ty si jen hraješ na hrdinku, ona se o sebe umí postarat, dokáže se postavit svojí vlastní rodině. Smířila se s tím, že nikdy nebude mít pravou rodinu, která jí bude milovat. To ty ses s tím nikdy nesmířila a on to ví."

"Tím trvdíš jako co?!" vyštěkla.

"Ty to víš."

2 část...

"Můžeš s sebou hnout?" řekla jsem naštvaně.

"Jo už se ženu. Jenže ono je hrozně časně ráno a to většinou spím."

"Tak se probuď je možná brzo ráno, ale můžou nám být v patách a potom už cesta pryč nebude. Tak hneš už s sebou?" pořád jsem si musela stěžovat, ale byli jsme příliš pozadu a před námi byla nevím jak dlouhá cesta.

Předehnal se přede mnou stín a přirazil mě ke zdi. Marně jsem se snažila hnout, tuhle slabost jsem si vždycky nepřipouštěla, jenže teď jsem musela. Jak ho mohli porazit ti chlápci. Ramena mě začínala brnět a když uviděl můj obličej povolil.

"Tak už ti připadám rychlej?"

"Jo a už mě pusť!"

"Snad to naší princezničku nebolí." Řekl škádlivě a to neměl dělat, měl smůlu tohle jsem neměla zapotřebí. Už jsem dávno mohla zdrhnout, jenže jsem chtěla zůstat s ním možná to bylo ze soucitu, že vím co by tam s ním udělali.

Kopla jsem ho choulostivých míst, vykroutila se a popadla ho za ruku a přehodila přes záda.

"Ne, už ne a tebe?" na odpověď se mi ozvalo jen bolestné mumlaní.

Přešla jsem k němu a napřáhla ruku, abych ho zvedla. Prvně se zamračil a nakonec přijal, s tím, že mi oplatil mou zlomyslnost. Shodil mě na zem, možná jsem na vteřinu měla vyražený dech.

"Hele bít se můžeme potom." Zaskučela jsem.

"Jenže já mám náladu teď, potom už to bude nuda."

"Jo tak klidně si na ně počkej."

"Proč musíš být tak moc ironická, tobě by spíš slušel úsměv."

"Tak trochu zapomínáš, že já jsem ta trvdá holka, která se nesměje."

"Nepovídej."

"Povídám."

Potom jsme šli tiše a konečně rychle, byla pravda, že když hodně zrychlil, tak jsem skoro nestíhala. Občas si udělal srandu na mojí osobu, že jsem pomalá.

Konečně jsme došli k poklopu, který vedl ven. Už jsem myslela, že se ho nedočkám.

Byl těžký takže ho musel nadzvednout Dustin, oslepilo mě sluneční světlo a trochu i spálilo. Byla jsem příliš unavená, abych mu uměla vzdorovat, takže jsem uskočila do nejbližšího tmavého rohu. Teprve potom jsem si všimla, že Dustin pořád stojí pd sluncem a to ho skoro ničilo, nejspíš už neměl tu věc, která ho chránila.

Ovšem ten stříbrný řetěz, který předtím měl kolem krku, už na jeho krku nebyl.

Ale nechápala jsem proč tam jako blázen stál a nezdrhnul. Vždyť se za chvíli uškvaří.

"Vypadni!" křičela jsem na něj. Protočila jsem oči a ovládla jsem se vyšplhala jsem se poschodech a víko zaklapla.

Konečně mě začal vnímat.

Podlomila se mu kolena, ale to mě taky. Snad poprvé v životě jsem pocítila sílu slunce.

Na ruce jsem měla pár krvavých šrámů od prasklé kůže, ale to bylo nic proti tomu jak vypadal ten ma**r.

"Jsi ormální! Málem si zemřell!" vyštěkla jsem po něm a ani v nejmenším jsem neměla náladu se o něj starat. Měla jsem ho plné zuby a nejradši bych ho tu nechala, ale nějak jsem se k tomu neměla.

Věděla jsem jenom, že ho musím nějakým způsobem dotáhnout k Wendy a zdrhnout tady odsuď co nejdřív.

Jeho zranění se hojila rychleji než moje, takže jsem nebězpečí znamenala já.

Pálilo to jako čert. Sedla jsem si a jen čekala kdy to přejde, ale bolest neodcházela.

"Myslíš že můžeš jít dál?" ozvalo se nade mnou. Koukla jsem na Dustina, vypadal zase normálně a když jsem se podívala na svou ruku vypadala skoro stejně jako před půl hodinou.

"Jak to myslíš vždyť venku je ještě světlo." Zavrčela jsem a namáhavě se posadila.

"Už ne. Je znovu tma. To světlo tě zranilo, protože bylo zapadající, nejsi na něj zvyklá a příliš unavená."

"Jak můžeš vědět, že je tam tma." Neznělo to jako otázka, tak nějak jsem tu odpověď čekala.

"Jsem upír. Mám lepší cítění než ty."

"Tak proto si před tím otevřel ten poklop ty citlivko?!" zase mi docházely nervy, tohle povyšování jsem nesnášela.

"Dobrá udělal jsem chybu, přiznávám."

"Jenže tys tam potom jenom stál jako sloup."

"Tenhle rozhovor nemá smysl." Odvětil zavrčením.

"Že nemá? Tak mi řekni proč jsi tam byl pod tí světlem, proč si nezmizel, jak by to udělal každý?!" Už jsem zase křičela, tím jsem akorát mohla přitáhnout nechtěnou pozornost.

"Proč to chceš tak moc vědět?" odvětil klidně asi si uvědomil to samé co já.

"Já- já - já nevím, možná proto že o tobě nic nevím." Teď už jsem věděla proč řekl, že ten rozhovor nemá smysl. Pořád jsem seděla na zemi, ale ruka se přece jenom více zahojila, takže jsem s ní mohla spoň hýbat.

"Tak vidíš…" chtěl ještě něco říct, ale zaposlouchal se netrvalo dlouho a sylšela jsem to taky, kroky běžely naším směrem. Musíme vypadnout.

Nemuseli jsme si to ani říct jednali jsme jako tým. Sebrala jsem se ze země, ale Dustin si vystačil sám, rychle vyskočil na žebřík, překlopil víko a vytáhnul mě za zdravější ruku.

Byla jsem úplně dezorientovaná, nevěděla jsem kde jsem se nacházela nebo snad kudy jsem měla běžet.

Potom jsem zahlédla dům na široké louce. Ovšem, byl Dustinův dům nacházel se přímo nad městem a docela daleko od tetiny rezidence.

Teď bylo ale nebezpečné se schovat právě tam. Určitě by nás dostali.

Jediná možnost byla Wendy. Rozběhla sjem se k městu. Byla středa a to venku nikdo moc nezůstával.

"Pojď za mnou!" zašeptala jsem, ale Dustin mě nevnímal. Teprve potom jsem zahlédla postavu v černém plášti. Trochu jsem se jí lekla.

Podle chůze jsem jí typovala na ženu, ale určitě to nebyl člověk. Sundala si kapuci a do mě se upřely dvě modré oči s nepřátelským leskem, přesto jsem tu upírku nikdy neviděla. Zlaté vlasy rovné dlouhé vlasy rovné jako tyčka se zablesky v měsíčním světle.

"Koukám, že sis našel novou kámošku Dustine." Usmála se.

"Kristiano." Zašeptal nevěřícně Dustin, ale v jeho hlase byl i jakýsik odpor, zhnusení a nepřátelství. Mezi nimi se v minulosti něco stalo.

"Jo budu to já."

"Co tady děláš?" počáteční šok přešel a teď už byla slyšet jen nenávist. Jenže se víko, kousek od nás začalo pohybuovat.

"Měli bychom zmizet."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Kterou postavu z Od Krve máte nejradši?

Annabell 31.3% (5)
Dustina 12.5% (2)
Wendy 18.8% (3)
Mikela 6.3% (1)
Julii 6.3% (1)
tetu Annu 6.3% (1)
Kristianu 18.8% (3)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!