3 Kapitola Neposkvrněná - Zase je tu Mor

4. února 2013 v 11:11 | Cathrin |  Neposkvrněná
Ano vidíte dobře Cathrin už konečně a zase přidává další kapitolu Neposkvrněné. Upřímně ani já tomu nevěřím. Je sice pravda, že tuhle kapitolu měla psát Lerry, ale nějak se do toho neměla :D Tahle kapitola se mi dokonce i líbí, ale nejsem si jí až tak jistá. Tak snad ujde ;)



Šli jsme den, dva, tři nebo snad víc? Netuším, ale tyhle chodby nám lepší úkryt nabídnout nemohli. Dlouho jsem se trápila výčitkami co se stalo s iqerily, ale musela jsem na to přestat myslet.

Skoro nikdo za celou dobu nepromluvil, R´tiles se nás chvíli pokoušel rozveseli a dát se do řeči, ale asi na něj také padla únava a možná i staré noční můry.

Šla jsem daleko před ostatními, když se najednou pode mnou objevil sráz a na krok zpátky bylo pozdě. Upadla jsem a skutálela se až úplně dolů, pochodeň se odvalila kousek ode mě, mým jediným štěstím bylo, že mi nechytla sukně.

Asi jsem si narazila všechny klouby v těle a nejvíc zadek. Opatrně se zvednu, už nejsem na hlíněné podlaze, ale na kamenné, podobající se lesklému obsidiánu.

"Silamlïo!" uslyšela jsem zvrchu Anwe.

"Jsem v pohodě sejděte dolů, ale opatrně." Zakřičela jsem na zpátek.

Sama popadnu pochodeň, ale když se pro ní ohnu, ucítím na zátylku funění. Pomalu jsem zvedla hlavu a uviděla příšeru, podobající se metr a půl velkému psovi, mělo to červené oči a ostré dlouhé drápy, dva spodní mohutné zuby mu trčely z huby a přes krátkou srst šly vidět různé jizvy.

Snažila jsem se potichoučku ustoupit, ale nohou jsem posunula kamínek. Během zlomku vteřiny se na mě příšera vrhla, mojí jedinou možností byl útěk.

Obratně jsem se vyhnula tlapě s drápy a vyběhla pryč. Jenže cestu mi zatarasil úplě stejný netvor až na to že měl zelené oči. Jen tak tak jsem mu vyhla a přesto mám na ruce dlouhý šrám, ze kterého proudí krev.

Sednu si na zem a obě příšery ke mně přiskočí. Doopravdy jsem si nemyslela, že za tak krátkou dobu budu tolikrát v ohrožení smrti. Teď bych byla celkem vděčná za rodičovskou ochranu, ale hlasy jsou až příliš vzdálené. Nesnažím se volat o pomoc, třeba až uvidí moje tělo dojde jim, ať co nejrychleji zmizí.

"Hej vy zvířata ubohá co se skrýváte v mé jeskyni! Jak si dovolíte ublížit Dceři Smrti!" ozve se líbezný syčivý hlas a obě potvory zmizí někde ve tmě.

Místo toho se ukáže nazelenalé světlo, které se stále přibližovalo.

Hlasy z druhé strany už byly blízko, teď jen stačilo zjistit kdo se ke mně dostane dřív.

"Vítej má drahá už na tebe dlouho čekám." Ozvalo se od nazelenalého světla. Za nedlouho se z něho vynořila Mor. Další pravdivá pověst.

"Nedívej se na ní!" vykřikl někdo za mnou, ale bylo pozdě už jsme jí viděli všichni.

"Opět se někteří setkáváme." Z jejích rtů nevycházela slova jen jimi pohybovala.

Nikdo jí neodpověděl. Všichni co jí ještě neviděli na ní užasle hleděli.

"Opět vás nechám jít, ale mám jednu podmínku." Prohlásila vážným hlasem. Z nějakého důvodu jsem jí věřila.

"Jakou?" zeptala jsem se jako jediná.

"Týká se tebe zlatíčko. Dovolíš mi, abych se do tebe na chvíli vtělila."

"To nikdy!" zakřičela Anwe. "Vždyť jí zabiješ a bude všude nosit smrt." Vysvětlila mi když jsem se na ní nechápavě podívala.

"Vy to nechápete? Ona sama je už z částí smrt, už odmalička v sobě nosí neuvěřitelnou jenže ji Awrixel a Neilin potlačili. Čímž jste způsobili povstání Isgraëla!" tetokrát křičela ona a já skoro měla pocit že se jeskyně před její zlostí snažila utéct.

"Nikdy žádnou moc mít neměla." Odporovala jí Neilin, čímž přejížděla pohledem ze mě na Mor a mé bratry.

"To jste si mysleli vy. Však kdo ji držel neustále zavřenou. Ještě že tajně utíkala, jinak by to nebyla ani trochu ona. Potlačili jste moc co se v ní skrývala a to je nejsilnější bytostí v Mianthilii. Proto má i spřízněného iqerila. Ona je zvolenou dcerou Mianthy." Mor byla podrážděná a skoro bych typovala že i znechucená.

"Všichni syni Mianthy už zemřeli a ty jako jediná dcera si byla odosuzená k věčnému životu tady. Volně žijí jenom iqerilové, gryfové a drak. I minotauři u nás nejsou." Tentokrát bránil svůj názor R´tiles.

"Máš pravu jenže pořád nechápete že Silmalïa je potomkem všech sfér, které Miantha stvořila. Jen si vzpomeňte. Je vnučkou Neposkvrněného a dcerou Vyvolené, která vlastnila všechny Křišťály Moci. Neilin byla i je navždy propojená s Ythemirem, Atálou i Drakem a to nejlepší na konec. Je dcerou Awrixela, který má můj dar." Pohodila vlasy a zpříma se všem podívala do očí.

Nevědomky jsem přestoupila na její stranu.

"Nedělej to." Zašeptal Leäm a očima přímo prosil.

"Máš pravdu, ale jaký smysl má tvé vtělení?" zeptala jsem se jí, čímž jsem jí zaskočila.

"Naučíš se využívat svůj dar smrti, tak že bys byla schopná zabít znovu povstalého Neposkvrněného." Svůj šok zakryla úsměvem. Něco chystala, ale zároveň jsem její pomoc pořebovala.

"A stejně tak i svoje přátele a rodinu?" došla mi vážnost věci a zároveň má výhoda, že by mě nikdy nechtěla zabít.

"Jestli chceš tak moc zabít Isgraëla svojí vlastní rukou. Mám jiný plán. Propojíme se pouze myslí. Stejně jako když se díky Křišťálům propojili Neilin a tvorové Prvenství. Až dojde na boj, tak tě zavolám." Byla jsem na sebe strašně pyšná, ten nápad se mi líbil a podle výrazu ostatních jim asi taky.

"Dobrá." Odpověděla. Nastavila obě ruce a já je nejistě vložila do jejích. Jakmile jsem se jich dotkla, projela mnou silná vlna, až se mi ztoho podlomila kolena a nebýt nějaké síly, tak bych spadla.

V jednu chvíli mnou projeli všechny pocity, které jsem za posledních pár let v sobě držela. Vztek, zklamaní, smutek, chlad, ale i dobré pocity jako štěstí, radost, odhodlání a hrdost. Bylo to šílené a najednou jsem v sobě měla zmatek, to bylo to jediné co jsem z té změti pocitů dokázala přesně rozpoznat.

Mor se prohla v zádech a od spojení našich rukou začalo stoupat hnilobně zelený jas, skoro jsem se ho štítila, když mě začalo celou obalovat. Přidala se i rudě červená barva a nakonec i černá s bílou.

Zničeho nic všechno ustalo a já vážně padala. Neudržela jsem se na nohou. První kdo ke mně přiskočil byl Myriel a Leäm. Tarren jen strnule a stál a pozoroval mě nečitelným pohledem.

Takové chování u bratra znamenalo, že se ho něco dotklo.

Mor poodstoupila dál do jeskyně a ani její zář nebyla, tak silná. Zřejmě ji to vyčerpalo o něco míň než mě.

"Buď rozumná a moudře používej svou schopnost. Ty nejsi jenom Smrtonoš si něco víc." Řekla mi a zmohla jsem se jenom na přikývnutí. "A vy jí koukejte dát více svobody, aby objevila samu sebe jinak je tady její moc k ničemu." Otočila se k Neilin a Awrixelovi.

V duchu jsem tušila, že jejich nesouhlasný pohled je jen maska. Doopravdy si svou chybu uvědomovali.

"Co je Smrtonoš?" zeptala se Sannel, na kterou skoro všichni zapoměli. O své sestřence jsem věděla jen to že velmi krásná a umí dokonale lozit po stromech. Tak že vyhrála i nad R´tilem.

O Smrtonoších jsem už slyšela, ale přímo jsem nevěděla kdo to je.

"Mí sluhové. Většinou ztrací smysl života, já jim ten smysl dávám. Májí za úkol pomoct těm, kteří při umírání příliš trpí. Nejsou zlí i když si to většina lidí myslí. Po Mianthilii jich moc není, ale vsadím se, že už jste určitě nějakého potkali jen jste ho nepoznali. Není důvod proč byste se o ně měli starat. Sbohem, však myslím že se vidíme naposled." S tím Mor zmizela, ale věděla jsem, že teď už navždy se mnou.

To že budu v mysli mít Smrt mě trochu děsilo, ale časem si snad zvyknu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Kdo z postav Neposkvrněné se vám líbí nejvíc?

Silmalïa 60% (9)
Sannel 20% (3)
Anwe 6.7% (1)
Myriel 13.3% (2)
Tarren 0% (0)
Leäm 0% (0)
Mëalin 0% (0)

Komentáře

1 I Love KM I Love KM | 4. února 2013 v 15:34 | Reagovat

Ta kapitola je úžasná!

2 Cathrin Cathrin | E-mail | Web | 5. února 2013 v 16:17 | Reagovat

O moc děkuji :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!