4 kapitola - V zajetí mysli

5. února 2013 v 0:00 | Lerry |  V zajetí mysli
Další měsíc, další kapitola V zajetí mysli, tak se vám bude líbit :)

IV.

Od sněhu mě studila záda. David se mnou zuřivě třepal a křičel, ať se probudím.
"Mai!"
"Ne, prosím. Neodcházej. Davide!" volal na mě, ale já jsem si nemohla pomoci usínala jsem. Začal na mě křičet někdo jiný. Potom jsem ucítila něžný polibek na své tváři. Začala jsem otevírat oči.
"To nebyl sen?"
"Ne." usmál se, ale náhle jeho šťastný výraz přešel v nejistý a překvapený. "Co se to ale stalo? Byla jsi v bezvědomí." zelenošedé oči se mu zatřpytily.
"Ano..." začala jsem trochu nejistě. "To se mi stává často. Jsem jinde, chci říct pořád jsem Mai, ale... Nevím. Je tohle realné? Nebo to je jen další ze zmatených snů? Žiju vůbec?"
"Ale samozřejmě,..."
"A co když se mi zdá i tohle, každá tvá odpověď může být jenom součást nekonečného snu, ze kterého se nemohu probudit." podívala jsem se do těch překrásných očí. Slza mi stekla po tváři. Obejmul mě. "Jak to mohu rozeznat?" zeptala jsem se, ikdyž jsem nečekala odpověď.
"Řekni mi o tom víc... prosím." Přikývla jsem.
"Začalo to asi když mi bylo deset. Všichni mě pořád upozorňují na to, že omdlívám a tak. Jsem v úplně jiném světě, jsi tam ty i Suzan, ale je to jiné. Jsem tam o moc hezčí a úspěštější. Všechno je tam prostě lepší, ale začíná to být dobré i tady..." usmála jsem se na něj.
"Ehm, takže jestli to dobře chápu, tak žiješ dva životy." řekl trochu zaraženě.
"Ano, ale nevím, který je skutečný chápeš?"
"No, vlastně moc ne."
"Já to věděla, jsem blázen, to není normální."
"Nejsi blázen! Je to divné, že se ti to děje, ale ty za to nemůžeš... Můžeš to nějak ovládat?"
"Ne, prostě pokaždé se cítím jako bych umírala, a potom se zase probouzím, ale jsem někde jinde a... Nerozumím tomu." schovala jsem obličej do dlaní a začala kroutit hlavou.
"To bude dobré." objal mě.
"Nebude!" vytrhla jsem se mu, sedla si na nízkou zídku a chytla si kolena rukama. Posadil se vedle mě a opatrně mě pohladil po vlasech.
"Zvládneme to." řekl pak tiše. Otočil mě k sobě. Svou rukou se přibližoval k mé. Pozorovala jsem, jak se mu rozšiřují zorničky. Chytil mě za ruku. Podíval se mi do očí, nadechl se, připravený něco říct, ale potom se zase stáhl. Seskočil ze zídky, já udělala to samé a stoupla si před něj. Znovu mě chytil za ruku, podíval se sklesle na zem. Potom se mi podíval do očí a řekl: "Máš nádherné oči Mai." Stydlivě jsem sklonila hlavu. Pohladil mě po vlasech, potom po tváři a věnoval mi nádherný polibek. Mou ruku ještě stále nepustil. Stáhl se mi žaludek, mé tělo naplnil zvláštní, ale neskutečně příjemný pocit. Díval se mi do očí a nakonec řekl: "Pomůžu ti se toho zbavit, ať to stojí co chce. Dokud nebudeme jenom spolu. Slibuji." Podívala jsem se na naše propletené prsty a hned jsem zmateně pohlédla do jeho očí. Stoupla jsem si na špičky a objala ho.
"Miluji tě."
***
Prudce se posadil, nemohl se vzpamatovat, byl to zvláštní pocit, který ho naplňoval nejistotou, nechápal co se vlastně děje a právě to bylo tak zvláštní. Snažil se popadnout dech. Tvář si složil do dlaní, pak si zpět lehl a snažil se usnout.
***
"Co se s tebou stalo?" nechápala jsem Davidovo chování.
"Rozešli jsme se, smiř se s tím!"
"Ale ty si slíbil..."
"Co?! Co jsem slíbil?!" vrhnul na mě nepříčetný pohled, takhle jsem ho neznala, nevěděla jsem co tím myslel. "Vůbec nic! Tobě nikdy vůbec nic!" To stačilo, řvala jsem, uvnitř jsem byla nepříčetná i já, ale na venek ne. Do očí mi vyhrkly slzy. Naposledy jsem se podívala do těch úchvatných zelenošedých očí a potom utekla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!