6 kapitola - Od Krve

2. února 2013 v 10:07 | Cathrin |  Od Krve
Mám další kapitolku a nejsem s ní spokojená a je hrozně krátká, ale kdybych jí měnila, tak to stejně skončí katastrofálně :D takže to nechávám tak jak to je. Snad se vám bude líbit ;)

"Nehodlám se o tom bavit, vypadni!!" takovýhle křik už trval snad půl hodiny. Tak nějak jsem se ho snažila ignorovat, ale to mi nešlo.


Naši se zase hádali o nějaké hlouposti. Opravdu se mi to dneska nechtělo poslouchat.

"Wendy!" ozvalo se z dola a já se musela zvednout z postele. Dole mě ale čekalo něco jiného než rozhněvané obličeje rodičů, jak nepřátelsky po sobě šlehají pohledy.

Dole stála Caroline s Mikelem, oba byli oblečení na ven. Sice jsem se měla ještě učit, ale rozhodla jsem se že dneska se na to vykašlu.

Navlékla jsem na sebe bundu a zabouchla za sebou dveře. Bylo mi jedno jestli rodiče něco ví nebo ne. Stejně si toho, že jsem někam odešla ani nevšimnou.

"Ahoj." Pozdravilaa jsem je konečně oba.

"Čau." Pozdravil mě Mikel a v jeho obličeji se teď začali objevovat obavy.

"Co se děje?" zeptala jsem se, když Caroline paží objala svého bráchu.

"Dneska tam můžete jít." Řekla Caroline. Mělačerné vlasy a čokoládově hnědé oči.

"Kam?" nechápala jsem.

"Do archívů." Ozval se Mikel a z kapsy džínsů vytáhl klíč.

"I Caroline?"

"Ne já zůstanu doma a budu se snažit zabavit taťku."

"Takže je to všechno naplánovaný? Proč jste mi nic neřekli?" začala jsem se celá třást. Ze všeho jsem měla divný pocit a obzvlášť z Kristiany. Dneska ve škole nebyla Annabell, Julie a ani Dustin. Ti tři věděli něco co my ne.

"Bylo by jasné, že něco chystáme je lepší, že to vypadá tak, že se loudáme po venku." Vysvětlil mi Mikel.

"Kde je vlastně vchod do archívů?" došlo mi že to ani nevím.

"U Dostiele." Zašeptala Caroline. Na chvíli jsem se zastavila, ale potom jsem se znovu dala do chůze.

Mohlo být celkem jasné, že vstup do archívů bude u chlápka, který je snad nějvětší mrzout v celém městě. S každým se hádá a nikdo s ním nevydrží. Hned naproti bohužel bydlí Mikel a Caroline s jejich taťkou.

Mamka jim zemřela když byli malí.

Došli jsme skoro k ulici, kde byl jejich dům. Nevšimla jsem si, že se Mikel zastavil a tak mě musel chytit za ruku.

Zmateně jsem se na něj podívala. Teprve teď mi došlo, že jejich taťka něco dělal na zahradě a k mému překvapení se aji bavil se starým Dostielem.

Rychle jsem se vrátila zpátky za roh, aby měani jeden nezahlédl.

Caroline šla dál v bundě, se sklopenou hlavou jakože se nic nedělo.

"Ahoj zlatíčko, kde si nechala s Mikela?"slyšela jsem jak jí zdraví její taťka a zahlédla jsem i to jak jí dává pusu načelo. Co já bych jednou dala za takové přivítání.

"Ahoj tati. Dobrá pane Dostiele." Pozdravila i toho starého mrzouta, který jen něco zabručel, ale i tak se mi skoro zdálo, že se i trochu pousmál.

"Pojď." Sykl na měě Mikel a co nejnápadněji jsem se vydala za ním.

Opatrně jsme se plížili zahradami a přeskakovali zíďky. Až jsme se dostali do zahrady Dostiele.

Neviděla jsem nic co by se podobalo vchodu.

"Tudy." Řekl už hlasitě Mikel a proplížil k zadním dvěřím.

Zamračila jsem se, tohle se mi nelíbilo a ani se mi do toho nechtělo. Kdyby nás načapal, tak si radši ani nepředstavovala co by se dělo.

Jenže jsem nemohla couvnout, sebrala sjem poslední zbytky odvahy a rozběhla se za ním. Byl to poměrně velký barák na jednoho starce. Všechno bylo zařízené v hnědé a tmavě oranžové barvě.

Popošla jsem trochu dopředu malou chodbičkou.

Ničím jsem si tady nebyla jistá.

Mikel mě obešel a otevřel skříň, který byla v chodbě.Vzal tam nějaký zapalovač, dvě baterky a kapesní nožík.

"K čemu nám to bude?" zeptala jsem se.

"Dole může být plno havěti a nějak vidět musíme." Odvětil a usmál se. Skoro jsemm se nad tím úsměvem rozplynula.

Dal mi pusu na tvář a podal baterku. Tváře mi zčervenaly a sklopila jsem hlavu.

"Jak to teďka s námi vůbec je?" vyslovila jsem své myšlenky nahlas.

Podíval se na mě pohledem říkajícím, že ani on sám to neví.

Najednou ze předu bouchly dveře.

Vytřeštěně jsem se podívala směrem za tím zvukem. To už mě Mikel táhl do kuchyně. Odssune malý koberec a otevře víko, pod kterým se nacházely schody ani jeden z nás nečekal a rychle je seběhl.

Kroky se nesly tichem a právě nám prošly nad hlavou. Dostiele si nejspíš ničeho nevšiml.

Sešli schody, byla tu tma jak v pytli.

Rozsvítila baterku a při pohledu do předtím tmavé místnosti se mi zatajil dech. Byly tu nekonečné chodby, plné svazků a neodhalených tajemství.

Kdyby to měl člověk přečíst, tak by mu to trvalo celý život i dýl.

"Je tu toho hodně že?" zeptal se Mikel když si všiml mého obličeje.

"Jak tu najdeme historii Annabelliny rodiny?"tohle nemohlo vyjít.

"Jednoduše, už jsem tu párkrát byl, takže vím jak se zorientovat v tomhle nekonečném bludišti."

"Vážně to připomíná bludiště. Neztratíme se tu?" moje obavy každou vteřinou narůstaly.

"Od toho máme zapalovač, v každé chodbějsou tři pochodně, tam kde projdeš tak jí zapálíš a tou samou cestou se i vrátíš." Mrkl na mě a jen jeho přítomnost mi pomáhala k tomu, abych nezpanikařila.

"Stále se můžeme vrátit." Navrhl Mikel a já měla vážně chuť utéct. Jenžetakhle jsem před každým nebezpečím utíkala celýživot. Vždycky jsem měla něco na dosah ruky a pak jsem zpanikařila, protože měto mohlo bolet a utekla. Dneska to tak nebude.

Annabell je jedna velká záhada a nikdo o její rodině neví nic. Snad až na to že jsou tady od počátků našeho města a v jejich rodině jsou všichni podezřele krásní. Bledí, tajemní s dlouhými lesklými vlasy a očima, které jsou skoro až nepříčetné. Ačkoliv to nikdo nechtěl přiznat Annabell byla z celé jejich rodiny, tak trochu jiná.

Nechovala se zdvořile jako ostatní, ejjeí chování bylo úplným opakem. Její teta i rodiče byli ve městě známí svou pracovitostí a přátelským jednáním. Ona byla nepřátelská a školu dost zanedbávala. Bylo těžké se s ní spřátelit a ostatní k ní chovali nějaký zvláštní respekt. Také všichni z její rodiny měli černé nebo blonďaté vlasy a ona měla rudé, stejně tak i oči měly zvláštní barvu, bezvýrazné rty rodičů u ní byly výrazné a skoro až vínově červené. Těžce se to přiznávalo, ale byla nejpěknější holkou ve městě, ale ona byla proti citům imunní.

"Ne." Odpověděla jsem po dlouhé odmlce.

"Dobrá, tak pojďme." Ruku v ruce jsme procházeli různé chodby, všude jsme zapálili pochodně. Mikel si pozorněprohlížel nějaké štítky, zatím co já se snažila taky něco najít.

"Nemůžu to najít, mělo by to tu někde být."Řekl unaveně Mikel, když se díval na další štítek.

"Tak zkusíme něco jiného." Napadlo mě něco co by nám mohlo pomoct.

Pustila jsem jeho ruku a soustředila se. Snažila jsem si představit samu sebe jak procházím chodbou a sahám po jednom ze svitků. Potom uvidím štítek.

Otevřu oči.

"Už vím kde je." Řekla jsem se skelným pohledem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!