7 Kapitola - Od Krve

9. února 2013 v 10:14 | Cathrin |  Od Krve
Páni něco se mi vážě stalo, protože přidávám další kapitolu!! :DD Ano vidíte dobře, je to asi poprvé co vážně splním úkol, který jsem si zadala. :D Kapitola se mi kupodivu aji líbí a začínám mít pocit, že jsem trocu mimo a měla bych se léčit, ale to snad každý z nás. No nic tady jí máte snad se bude líbit.
A hodlám ji věnovat DeMi, i když upřímně vůbec nevím za co :DD Lerry ty budeš mít věnování příště ;D


Znuděně jsem otevřela oči a rozkoukala se po okolí. Jak dlouho jsem spala?

"Koukám, že už ses probudila." Ozvalo se z rohu.

Rozmrzele jsem se posadila. Dustin tam seděl jenom v ošumtělým černých kalhotách a upřeně mě pozoroval. Jeho tyrkysové oči se zableskly, nějakou podivnou touhou. Nevím proč, ale chtěla jsem před jeho pohledem uniknout.

V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem tam seděla jen v krajkovém spodním prádle. Zhrozila jsem se a vyvalila na Dustina oči.

Došlo k něčemu? Jak jsem se vůbec dostala do téhle ložnice?

Bylo to snad poprvé co jsem se nedokázala uvažovat reálně a panikařila jsem.

Dustin se začal mému zmatení smát. Což ve mně vyvolalo jen vztek, ale fakt že se něco mezi námi stalo mě děsil. Po hodné chvíli kdy nemohl zastavit záchvat smíchu, mi odpověděl na otázku, kterou jsem nevyslovila nahlas.

"K ničemu nedošlo." Promluvil a já si konečně oddychla. Vstal a přiblížil se ke mně. Z nějakého důvodu jsem si připadala trapně. Tohle se mi nikdy nestalo asi mi poslední dobrodružství trochu vlezlo na mozek.

"Co se stalo?" zeptala jsem se a snažila se nějak odvrátit svojí pozornost od něho a obráceně.

"Běželi jsme pryč k mému baráku, když jsme doběhli omdlela si. Naštěstí nás nezahlédli a ani nevyčmuchali." Pořád se na mě upřeně koukal a já si byla pořád méně jistá sama sebou.

"A kde je Kristiana?" pořád jsem se snažila odvést pozornost.

"Odešla, utekla, řekla jenom, že má něco na práci." V jeho hlase byla znát úleva.

"Proč se na mě pořád tak koukáš?" otočila jsem kartu a znovu v sobě našla tu holku, který je jiná než ostatní a je jí jedno co si o myslí ostatní.

"Nevím." Nasadil ten svůj tajný úsměv, díky kterému ho ve škole hned všechny holky chtěly a to stačil jeden den!

"Jak to bude zítra? Jdeme do školy nebo se budeme válet?" nasadila jsem úsměv a k mému překvapení skočil na postel a objal mě kolem boků a svalil do peřiny.

Začala jsem se smát na celé kolo. Bylo to snad poprvé v životě kdy jsem se bavila. Možná jsem byla skoro nahá a on taky, jenže kdo to řešil.

Převalila jsem se na břicho a podívala se na něj.

"Nevím jak ty, ale já jsem pro válení. Stejně už mám střední dodělanou několikrát." Řekl znuděně.

"Ty možná, ale já ne." Zašklebila jsem se a lehla mu na rameno.

Ještě že neměl v ten den tělák, protože by se holky asi zbláznily, nešlo popřít, že má dokonale vypracovanou postavu, nad kterou se dalo slintat.

Právě tento fakt, že jsem měla vedle sebe krásného kluka, se kterým jsem v nebezpečí života a celkem jsem si ho oblíbila, ve mně nečím pohnul.

Najednou mezi námi zavládlo ticho. Podívala jsem se mu tváře, znovu mě přejížděl pohledem, až se zastavil u mých očí.

Znovu jsem chtěla od něho odtrhnout oči, ale tentokrát jsem nemohla. Nesmělo se to stát, prostě nemohlo… jenže stalo.

Váhavě se ke mně naklonil a políbil. Vášnivě jsem mu polibek oplatila. Věděla jsem, že to co dělám je blbost a nikdy se to nesmělo stát. Všechno teď bylo ztracené.

Přesto jsem ho nechala, aby si se mnou dělal co chtěl. Podlehla jsem mu.

Převalil mě na záda a podíval se na mě. Černé vlasy mu spadaly do obličeje.

Opatrně mě pohladi po tváři a mě přitom dotyku zamrazilo.

Uvědomila jsem si jak moc jsem k němu přilnula. Nikdy jsem neměla někoho tak ráda, že bych se ho nedokázala vzdát. Vzpomněla jsem si na Wendy, ona jediná si našla místo v mém polomrtvém srdci a teď to dokázal i Dustin. Jenže to bylo něco jiného než kamarádství s Wendy, ale nebyla to láska.

Pořád seděl na opačném konci postele a pozoroval mě, ale úplně jinak než když jsem se probudila.

Jeho pohled mě hypnotizoval. Posadila jsem se a to bylo poprvé co uhnul očima on a ne já.

"Ann je tu něco co bys měla vědět." Žačal a u mě tyto začátky vždycky končili blbě. Nechtěla jsem, aby po chvíli kdy jsem byla poprvé skoro v nebi skončila špatně.

"Musíš mi to říct teď?" povzdychla jsem si a sklonila hlavu. Chvíli mlčel a zdálo se že přemýšlí.

"Nemusím." Odpověděl nakonec a znovu mě políbil a povalil do peřin. Začla jsem se chichotat, když mi sedl na břicho, začla jsem se doopravdy smát, ale brzy mi začínal docházet dech. Zvedl se a do ucha mi zašeptal.

"Možná se nebudu moct udržet. Neprovokuj." Usmála jsem se a ukázovaček mu dala přes pusu, čož ho donutilo mlčet.

Tentokrát jsem ho políbila já.

Po celý zbytek dne jsme se pošťuchovali a teď jsme spolu seděli, už konečně řádně oblečení na pohovce, přikrytí chlupatou dekou a sledovali jsme oheň v krbu.

Najednou mě napadla otázka, která ve mně vyvolala silnou pochybnost, ale rychle jsem ji zahnala. Jako pro uklidnění mi zrovna Dustin dal pusu na tvář.

Přitulila jsem se k němu ještě víc. Bylo zvláštní jak vám jeden upír dokáže změnit život.

"Když jsme se viděli poprvé a já tě požádal o to abys mě nikomu neprozradila, chtěla si něco naoplátku. Vzpomínáš?" zeptal se mě zničeho nic.

"Vzpomínám." Řekla jsem nejistě a zase pohlédla na jeho tyrkysové oči, směřující někam doprostřed ohně.

"Co to bylo?" odtrhnul oči od plamenů a zadíval se na mě, už jsem něměla chuť před jeho pohledem utíkat.

"Tím přáním bylo abys mě přeměnil v upíra." Zašeptala jsem a snažila se rozluštit pohled v jeho očích, které se staly skoro ledové.

"To ti nesplním. Zničíš si tím akorát život. Je to nebezpečné obzvlášť pro tebe. To ne…" začal a zvedl se a poodešel k oknu kde už vládla tma.

"Jak to ty víš? Jak můžeš vědět že mi zničí život nebo ublíží?" zeptala jsem se a vydala se za ním. Dala jsem mu ruku na rameno.

"Sám jsem se nechal přeměnit. Před 550 lety dostávám se tím k tomu co jsem ti chtěl říct." Vzal si mojí druhou ruku do dlaně, byla oproti jeho hrozně malá.

Pozorně jsem ho poslouchala a každé slovo jsem přímo hltala.

"Bylo mi 25 když se objevila záhadná blondýnka s uhrančivýma modrýma očima. Ano byla to Kristen. Tehdy nikdo nevěděl co byla zač a odkud přišla. Skoro všichni nezadaní synové se do ní zakoukaly a tak jí odsoudili k upálení. Jeden chlapec z té vesnice jí ovšem před hranicí zachránil a schoval ve svém domě. Tím ale odsoudil celou svojí rodinu aji sebe k smrti. Když si pro ně lidé přišli a podpálili jim dům, bylo pozdě na zachraňování svých blízkých. Přežil jen ten kluk a Kristiana, všichni ostatní zemřeli. Utekli a schovávali se v lesích. Kristiana mu nabídla, že jeho trápení a vinu ze smrti jeho blízkých umí zničit, že jen musí chtít. V té situaci souhlasil jenže netušil jaká muka ho čekají. První dny byly příšerné měl halucinace a horečky, druhý den už začínal mít neustálý hlad a všechny pocity se dvakrát zvětšily, třetí den se zbystřily smysly a pořád doznívala horečka a byl vyhublý ikdyž jedl skoro pořád. Kristiana tomu jen přihlížela a nic nedělala. Jeden den mu přinesla veverku a řekla ať jí kousne, udělal to jako by té krásce podlehl. Tím se stal upírem, ale jeho pocit viny byl teď mnohemkrát silnější. Kristiana jeho zlobu, ale přenesla na lidi a od té doby je zabíjeli. Nemilosrdně a krutě se jim mstili. Tím klukem jsem byl já. OD Kristiany jsem odešel až po té když bylo příliš pozdě. Jde po mě nejen všichni upíři po celým světě, ale i lidská policie. Jenže s Kristianou mě pojilo stále pouto, které bylo krutou hrátkou přírody. Ten kdo se propojil s její přílišnou krásou byl prokletý a je jedno kdo to byl čaroděj, člověk nebo upír. Všichni byli bezmocní.

Jedinou možností pro toho člověka bylo, že by našel někoho ještě krásnějšího, někoho kdo se mu okamžitě zalíbil a skoro se do něho zamiloval. Lidé tomu říkají láska na první pohled. Mě se to povedlo a proto tě Kristiana tolik nenávidí." Skončil svůj příběh, který mě doslova šokoval. Teta Anna měla tedy pravdu o tom, že je masový vrah. Jnže byl pod Kristianiným prokletím a přece jen s tím teď bojuje.

Bylo poznat, že se tím trápí. Ani nevím kdy se ze mě stala milá laskavá holka, která ostatní uklidňuje, ale on útěchu potřeboval. Objala jsem ho a nepustila. Slovy bych to jenom zhoršila a tak jsme nemluvili a jenom tak stáli a objímali se.

Možná by ta dlouhá chvilka trvala ještě o něco dýl kdybych nezahlédla přes okno nezahlédla rychlý pohyb.

Vymanila jsem se z jeho objetí a přešla blíž k oknu, pozorně jsem prozkoumávala okolní krajinu. Něčí ruce mě objaly kolem pasu.

"Viděla si jí že?" zeptal se. Narovnala jsem se a znovu jsem byla stará Annabell. Vrátila jsem se zpátky do reality jen z jiným pohledem na svět a i s jiným cílem.

"Nevím koho jsem viděla, ale potřebuji mluvit s Wendy a říct ji konečně pravdu o nás všech."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!