Poslední nádech

24. února 2013 v 21:09 | Cathrin |  Jednorázovky
Rozhodla jsem se napsat vážně krátký příběh na téma týdne. Ikdyž je kraťounký tak se vám bude líbit ;)


Právě jsem se koukala na televizi, když se tam objevila reportáž o další rozsáhlé ropné havárii. "Zabila již několik stovek ne-li tisícovek živočichů." říkala redaktorka neutrálně, bez jakéhokoliv projevu smutku nebo lítosti.

Rozbrečela jsem se když ukazovali obrázky zničené krajiny, zraněných nebo mrtvých zvířat.

Hned potom jsem televizi vypnula a rozhodla se jít ven. Ještě bylo světlo, což bylo mým jediným štěstím. Noc jsem milovala, ale zároveň se jí bála.

Kolem mě procházeli usmívající se lidé. Měla jsem chuť do jejich bezstarostných tváří plivnout. Tušili vůbec jak moc jsme v nebezpečí, kolik zvířat umírá, jak je velká ozonová díra?

Kolem mě procházel chlap s cigaretou v ruce, smrděl tolik, že jsem si musela zacpat nos. Měla jsem toho tak akorát dost, nastavila jsem mu nohu. V další vteřině ležel na zemi a já si uvědomila co jsem udělala.

Utíkala jsem do lesa. Vždycky mi pomohl si pročistit hlavu. Rychle jsem vyšplhala na svůj oblíbený strom a koukala se na do dálky táhnoucího se pole.

Už jsem myslela, že bude klid, když se z nézama vynořily kombajny a začaly jezdit sem tam po poli, kde nejspíš v nedávné době dozrála pšenice.

To člověk vážně nemůže mít ani chvílku klidu?! Nemůže další z problémů našeho století, všude je hluk.

Otráveně jsem slezla zpátky a vydala se hlouběji do lesa. Začínalo se smrákat a já bych měla jít domů. Jenže se mi vůbec nechtělo.

Předemnou se objevila malá skalka. Vylezla jsem na ní a lehla si. Konečně jsem mohla nerušeně přemýšlet. Většina mých myšlenek se týkala problémů, se kterými stejně nic nemůžu udělat.

Uslyšela jsem kroky a přede mnou se objevila mladší žena. Měla kaštanově hnědé vlasy a až nepřirozeně světle zelené oči.

Zaraženě se na mě podívala jako bych tu vůbec neměla být. Pak se usmála a přátelsky si ke mně sedla.

"Není už trochu pozdě, aby se tu tak mladá dívka jako ty poflakovala?" mluvila sametově, až jsem měla pocit, že mě právě místo pokáraní pochválila.

"Možná jsem trochu zapomněla na čas, přemýšlela jsem." Odpověděla jsem.

"O čem?" zvědavě na mě vykulila zelené oči, měla až nepřirozeně pronikavý pohled.

"O tom že kdyby lidé nebyli tolik zaslepení do peněz a bohatství, svět by byl lepší." Ani jsem vůbec netušila, proč jí to říkám.

"Taky takhle často přemýšlívám. Neměla bys náhodou myslet na kluky, na to co si vezmeš zítra do školy nebo jak si nalakuješ nehty?"

"K čemu by mi to bylo? Kluci mě nezajímají, oblečení si můžu vybrat spontánně a nehty si lakovat nemusím." Odpovědí mi bylo jen zachichotání.

"Ty se budeš asi od ostatních hodně lišit, nemám pravdu?" Jen jsem přikývla.

"Taky mě takhle viděli. Jako holku, která se zajímá o nesmysly. Také na to ovšem doplatili."

"Jak to myslíte?" zeptala jsem se.

"Teď je ze mě možná holka, která žije tady v tom lese. Jenže mám duši a oni jsou ztraceni v bohatství. Jenže to je většina lidí. Jen my máme oči plně otevřené." Zavřela oči a již nebylo bezvětří jako předtím. Vítr rozšuměl koruny stromů.

Otevřela oči a vítr ustal.

"Je nás málo. Ty jsi jednou z nás."

"To jste udělala vy?" zeptala jsem se stále omámeně. Jemně se na mě usmála.

"Ty to dokážeš taky." Dlouze se odmlčela a po té pokračovala. "Možná ti dlužím vysvětlení. Jsem jednou z poslů Země. Mám za úkol vyjadřovat city naší planety. Ale už jsem příliš stará, mým úkolem bylo najít novou dívku, která bude mít dostatek čisté duše, aby mohla převzít moje přebeno. Když jsem tě tu dneska uviděla, věděla jsem, že to budeš ty."

"Kolik vás vlastně teď již nás je? A kolik vám je? Jakou moc?" byla jsem celá zmatená, pomalu se mi začalo mlžit před očima. To musel být nějaký špatný vtip.

"Je nás vždy, až na předávání sedm. Já už tu jsem víc jak 2000 let. O své moci brzy zjistíš více, ONA ti to poví. Sbohem. Ráda jsem tě poznala." Dřív než jsem mohla něco udělat, mě políbila na čelo a s posledním nádechem se změnila na malé chmíří.

Ještě dlouho jsem tam seděla, plakala jsem. Bylo mi jí líto. Když jsem se vydala domů. Cítila jsem se jinak, že je teď někdo pořád se mnou a že i moje jediná myšlenka není zbytečná, ale dokáže hodně změnit.

Jak čas běžel jsem pochopila, jaký jsem měla účel. A když přišel můj čas i já předala své břemeno a s posledním náledech se změnila v chmíří.

Jen díky takovým to lidem jako jsme my mohla naše zelená planeta přežít. A stále přežívá.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Makýsek* Makýsek* | Web | 24. února 2013 v 21:35 | Reagovat

Opravdu nádherná povídka. Strašně mě zaujala.

2 Míša Míša | Web | 24. února 2013 v 22:27 | Reagovat

I já se snažím psát nějaké povídky. Budu ráda, když přispěješ svým názorem, moc tě obdivuji a chtěla bych takto taky psát:)

3 Cathrin Cathrin | Web | 25. února 2013 v 18:03 | Reagovat

O moc děkuji taková to chvála potěší :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!