11 Kapitola - Od Krve

31. března 2013 v 22:41 | Cathrin |  Od Krve
A mám tu další kapitolu. A vůbec se mi nelíbí ta střední část, nejsem s ní spokojená. Jinak zbytek celkem ujde. No celkem by mě zajímal váš názor, takže povinně komentáře :DDD No je asi zbytečné říkat, že povídka jde pomalu do finále. Už mi nezbývá nic jiného než vám popřát příjemné čtení ;) A znova se omlouvám za nějaké ty pravopisné chyby, nikdo není dokonalý :) ;D

Prozatím mi šlo všechno podle plánu, možná právě to mi na tváři vykouzlilo úsměv. Jediné co jí plány ničilo, byl on a ta jeho tvrdohlavost.

Co s ním ta malá mrcha udělala? Však já se jí zbavím, jen bych jí musela dostat z pařátů toho dědka. Neřekla jsem mu snad jasně, že pokud je bude krýt, tak to schytá nejen jeho vnučka, ale i vnuk.

To že jsem zabila Caroline byla chyba. Kdyby jsem jí nezabila, tak na ní ten děda není naštvaný a já bych už měla všechno hravě za sebou.

Hnala jsem se tmavým lesem v městu. Dustinovi chvíli potrvá než Annabell najde a já bych mohla mít dostatek času své chyby napravit. Už jsem viděla světélka, když tu jsem zpozorovala rychlý pohyb. Jen jsem vycenila špičáky a čekala.

Jenže se nic nedělo, že bych už byla paranoidní? Ne, nemohla jsem, byla jsem perfektně vycvičená a nikdo mě nikdy nemohl zmást.

Těsně kolem mojí hlavy proletělo ostří. Zúžila jsem světle modré oči, které zářily ve tmě stejně jako její vlasy.

"Tak fajn. Kdo si tu chce se mnou hrát?" křikla jsem do ticha a nejspíš jsem vylekala nějakého zajíce.

Ucítila jsem za sebou něčí pach.

Prudce jsem se otočila a vyrazila jsem vpřed nadpřirozenou rychlostí, ale nikoho jsem nezasáhla.

Bytost vyskočila vysoko nahoru a znovu se ocitla za mými zády. Ten někdo rozhodně nebyl obyčejná bytost.

"Tak fajn." Zamumlala si jsem sama pro sebe a znovu jsem se prudce ohnala.

Upír zmizel ve větvích stromu, byl dobře maskovaný, protože ani já jsem ho neviděla.

Někde křupla větvička a já jsem dostala kopanec do hlavy, až jsem se skácela na zem.

Útočník mi přistál na zádech, tak že jsem se nemohla dýchat. Chytl mě na vlasy a přiložil ostří ke krku. Stačil jediný pohyb a mohla jsem být mrtvá.

"Co jsi zač?" zasípala jsem.

"Zavila jsi mi manželku. Jestli jen zkřivíš vlásek mojí dceři, jestli se k ní jen přiblížíš, tak ti utrhnu hlavu." Vyhrožoval jí mužský hlas. Již jsem věděla, proti komu jsem stála.

Využila jsem menší nepozornosti Annabellina otce a chytla jsem za ruku, zvedla se a zkroutila mu jí za zády. Uslyšela jsem křupnutí. Upír zafuněl a snažil se jí setřást. To se mu nepovedlo.

"Tak ty mi chceš vyhrožovat a přitom se mi tu teď plazíš u nohou." Zachechtala jsem se.

Znovu se mi snažil vysmeknout, jenže už jsem ho kopla do holeně. Znovu se ozvalo křupnutí a noha mu ochabla.

Už nebyl důvod ho držet. Pustila jsem ho a on spadl na zem. Ještě chvíli trvalo než mu kosti srostly, takže jsem to mohla skončit.

"Dneska jsi tu neměl chodit a neboj, už brzy se se svojí dcerou potkáš. Však to zařídím." Snažil se mě zastavit, ale bylo pozdě. Moje ruka proťala jeho hrudník. Ucítila jsem, jak moje ruka narazila a prolomila jeho žebra.

Zaskučel a z pusy se mu vyřinula krev.

Konečně jsem se dostala k srdci a trhla jsem zpátky. V mojí ruce leželo mrtvé srdce a celá moje ruka byla od jeho krve.

Koukla jsem na mrtvé bledé tělo, kolem kterého se tvořila louže krve. Zavrtěla jsem nad tím hlavou a vedle něj hodila jeho srdce. Sehla jsem se k jeho tělu a otřela si špinavou ruku o jeho košily.

"Myslím, že tohle Annabell nepotěší. Naopak jí to ještě stáhne a to se mi přímo dokonale hodí." Zvedla jsem se a otočila jsem se zpátky k městu. V hlavě se mi rýsoval nový plán, jak jí konečně dostat a to se muselo povést.


2 část


Už svítalo. Byl jsem u hřbitova, kde se sešlo snad skoro celé město, kromě Annabell, Mikela a Wendy. Zahlédl Kristianu zahalenou v černém plášti.

Nad celým městem se táhlo pochmurné počasí, které oplakávalo smrt dvou lidí, jedné dívky a jedné ženy.

Já jsem se tu ovšem nemohl dál zdržovat. Vběhl jsem zpátky do lesa a jako černá šmouha jsem letěl na druhou stranu města.

Během pár minut jsem se zastavil jednoho z mnoha domů. Zaklepal jsem a za dveřmi se objevil stařík s výhružným pohledem.

"Co tu chceš hochu?" řekl příkře křehotavým hlasem.

"Vím, že tu je Annabell. Prosím pusťte mě k ní." Nevšímal jsem si staříkova výhružného pohledu a snažil jsem se vrazit dovnitř.

Zastavila mě, ale nějak neviditelná síla. Znovu jsem se podíval a uviděl jsem, jak se děda spokojeně usmíval.

"Dej mi důvod." Řekl a já jsem vůbec netušil, co bych mu měl odpovědět.

"Jaký?" zeptal jsem se stále stopnutý jeho sílou.

"To už záleží na tobě." Ušklíbnul se. Usilovně jsem přemýšlel, musel jsem se k ní dostat.

"Já netuším, tak mě tam prosím vás pusťte. Já jediný jí teď můžu pomoct!" začínal jsem být nepříčetný. Síla zmizela a já jsem se rozplácl na zemi.

"Pojď za mnou." Poručil mi děda a vedl mě někam do domu. I když dům působil jako malý. Místtnosti tu byly podivně propojeny, takže by se tu normální člověk ztratil.

Nakonec jsme vešli do malé místnůstky a tam ležela na postely mrtvolně bledá Annabell. Její pleť byla bělejší než čistý sníh a místo modrých očí a bělma, měla oči pokryté černotou.

Trochu jsem se ulekl, teďka vypadala jako mrtvá bohyně. Celá se klepala a dýchala jen mělce.

Otočil jsem se na staříka. I ten se teď tvářil starostlivě.

"Už má jen málo času. Vím, že si teď jediný kdo jí může pomoct. Pokus se jí pomoct, žádám tě o to." Položil mi starou, vrásčitou ruku na rameno a pořádně mi ho stiskl. Očividně mu na Annabell z nějakého důvodu záleželo.

"Pokusím se, jak jen budu moct. Slibuji." Otočil jsem se na něj a přitáhl si židli k posteli. Jak jí to Kristiana mohla udělat? Jak to dokázala? Vždyť neuměla čarovat, aspoň podle toho co jsem o ní věděl.

Chytnul jsem Annabell za ruku. Až teď jsem se vlastně zamyslel, jak to s náma začalo.

Předtím jsem k ní nic necítil a potom jsem jí viděl v bezvědomí, bezmocnou ležet u mě v posteli. Něco se ve mně zlomilo a i ona tomu kouzlu propadla. Zavrtěl jsem hlavou.

Teď tu ležela znova bezmocná v bezvědomí. Jenže tentokrát už se probudit neměla. Nikdy jsem už neměl vidět její odhodlání v jejích indigově modrých očích.

To jsem nemohl dopustit.

"Probuď se, prosím." Zašeptal jsem a její chabou, malou ručku tiskl ve svých obřích dlaních.

Dveře se otevřely a se mnou to ani nehlo.

Děda ke mně přitáhl stoleček a položil na něj čaj.

"To chce čas chlapče." Řekl jen tak.

"Jenže ona čas nemá." Odvětil jsem chladně, stále hypnotizujíc její obličej, tělo. Jako bych se snažil zapamatovat každý kousíček.

Dveře se znovu zavřou.

Seděl jsem nehabně, až do západu slunce. Když zapadl poslední kousíček slunce, rozžehne se nad postelí světlo.

Pořád ležela tak jak předním.

Už mě nebavilo sedět, lehl jsem si vedle ní a přitiskl jí k sobě. Už mě neděsila její temnota v očích.

Jen jsem zavřel oči a znovu otevřel. Místo tmy venku se objevilo vychazející slunce. Podmračil jsem se a podíval se na Annabell.

Místo nedravé bíle barvy má zpátky tu upíří a místo temnoty v očích jsem se díval do krásné modři.

"Jak to že…" nebyl jsem schopný dokončit větu. Radostí jsem jí obejmul i ona se smála, ale úsměv jí potom pohasl.

"Kristiana chce zabít Wendy s Mikelem." Zašeptala a tím skončilo veškeré veselí.

"Nezabije. Já to nedovolím, už kvůli tobě ne." Zavrtěl jsem nad tím hlavou. Ušklíbla se.

"Díky za záchranu." Poděkovala mi. Mojí odpovědí byl polibek.

Vážně jsme na tohle neměli čas, jenže já i ona jsme si mysleli, že už by se nikdy nevrátila.

"Tak počkej na to bude čas potom." Zarazila mě a začala se zvedat.

Znovu měla v očích tu chuť Kristianu zničit a bít se s čímkoli.

"Prosil jsem tě, ať se do toho nepleteš."vyčetl jsem jí.

"Dustine zabil mi matku! Přímo před mýma očima. Co jsem měla dělat? Jen tak sedět?!" dívala se na mě s neuvěřením v očích, jak jsem jí to mohl vyčítat.

Neomluvil jsem se a ani jsem to neměl v plánu.

"Co když jeden z nás zemře?" zeptal jsem se jí. Ohlédla se na mě. I ona měla tu samou obavu.

"Tak to nebudeš ty." Odpověděla mi odhodlaně. Její odpověď mě zarazila.

"To ani náhodou. Je ti jasné, že tě budu chránit." Snažil jsem se jí vzdorovat, ale bylo mi jasné, že toto bylo ztracené.

Přišla ke mně a objala mě kolem pasu. Z pásku mi vzala dvě dýky a dala si je za svůj pásek.

"Nepotřebuji chránit. Hlavně chraň sebe." Řekla už klidně a v jejím hlase byla skrytá prosba. I já si opásal jeden další meč přes rameno.

Když jsme byli přichystáni, ještě naposledy jsem jí objal. Možná to bylo už doopravdy poslední objetí.

"Je čas vyrazit."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!