V zajetí mysli . 5.kapitola

29. března 2013 v 13:39 | Lerry Wirian |  V zajetí mysli
Ahoj! Mám tu pro vás další kapitolu V zajetí mysli:) Už jenom doplním, že během dubna tady dám konečně první kapitolu Na skok do ráje. Tak už vás nebudu zdržovat od čtení, snad jen doufám, že se bude líbit a objeví se tady nějaký ten komentář ať už s kritikou či pochvalou. Krásné prázdniny.
L. Wirr:)
V.
Autobus se řítil světelnou rychlostí přes město. Otáčela jsem hlavu za loukami, lesy a malými domky typickými pro naši čtvrť a sledovala, jak mizí v dáli. Brzy jsme se ocitli na konečné, ve vzduchu snad ještě visí poslední slova, která jsem dnes slyšela a nedovolují mi se pohnout z místa, dokud mě řidič nevynoří z myšlenek chraptivým hlasem. Čeká mě asi hodinová cesta domů, kdy se nebudu moci bránit proti myšlenkám, které mi zastírají mysl. Mám hlavu plnou Davidových slov. Asi po dvaceti minutách chůze mě začínají bolet nohy, teprve teď mě napadá, že už mám být dávno doma. Dávám se do běhu. Není tady žádný chodník, tak běžím uprostřed silnice. Nohy mi ujíždějí na částech cesty, které jsou dosud pokryté ledem. Kolem mě jezdí auta a troubí, ať jdu ke kraji, ale já je ignoruji a namyšleně pokračuji dál. Snažím se odhadnout, kolik je hodin, když se mi začalo zatmívat před očima. V myšlení mi brání strach z nastávající tmy a žízeň. Co bych teď dala za kapku vody. Černota kolem mě uchvacuje pocitem, který ve mě vyvolala. Po pár minutách otevírám oči a zjišťuji, že je stále pozdní odpoledne a obloha má světle šedý odstín. Pokračuji tedy v cestě, konečně jsem tak daleko, že už mám i nárok na chůzi. Polykám a snažím se zhluboka dýchat, když v tom konečně spatřím naší ulici. Nejspíš teď vypadám jako malé dítě, co dostalo novou hračku. Chytám druhý dech a posledních dvěstě metrů už dobíhám. Jsem doma, vím, co mě čeká.
Otvírám dveře, sedí za nimi táta. V jeho očích i slovech, které momentálně nevnímám, rozeznávám vztek mísený lítostí a strachem a ještě něco, co u něj nepoznávám. Má snad strach o mě? Potom co jsem se vrátila, jsem v nich chtěla najít alespoň trochu štěstí. Nic. Čeho jiného by se bál? Konečně domluvil a v tu chvíli mě objímal silnými pažemi. Chtěla jsem jít dál, ale zastavil mě jeho roztřesený hlas.
"Počkej." otočila jsem se. "Takže nepanikař ano?" Napadá mě, co říkal, když jsem v hlavě přemítala emoce v jeho očích. Bál se mé reakce na to, co mě čeká. Svíral mi rukou zápěstí. Vytrhla jsem se mu a utíkala do kuchyně. Když k ní půjdu stanu se podezřelou, když najdou otisky mých prstů v krvi. Nikdo mi nedosvědčí, že jsem tu nebyla. Dochází mi, co jsem v tátových očích předtím nerozeznala - šílenství. Ví, že je mrtvá kvůli mě, ví to. To je vše ale úplně jedno, jestli tu najdou mé otisky nebo ne. Já jsem ten, kdo ji zabil. Beru jí z ruky nůž ulepený od krve, padám na zem, přejíždím po ostřím rukou a sténám, jak mě z krvavých slz pálí oči. Tohle není to, co jsem čekala po svém příchodu domů. Vychladlá večeře na stole a vyděšené, ale šťastné obličeje starostlivých rodičů. Ne, místo toho kaluž krve a slzy v tátových očích.
Nepříjemný pach krve mě vytrhl z bezesného spánku. Stahoval mě pocit, který jsem se snažila zahnat potřesením hlavou. Marně. Vlna halucinací mě pomalu, však účinně přemáhala a já spadla z postele. Otřásla jsem se zimou. Do očí mi začala kapat krev, mžitky se zhoršovaly s každým mým mrknutím. Po chvíli jsem rozeznávala jen rudou barvu, která pokrývala všechno kolem.
Vím z tátova vyprávění, že jsem se vrátila až den po tom, co jsem vystoupila z autobusu na druhém konci města. Snažím se tedy vzpomenout, co se stalo, když se mi při cestě domů zatmělo před očima. Nejspíš jsem musela omdlet, nic jiného mě nenapadá a noční můra, kterou momentálně prožívám mi myšlení ještě ztěžuje. Nedokážu vnímat vůbec nic, co se děje kolem mě. Nevidím víc než temnotu a slyším jen smutnou melodii staré písně, kterou mi kdysi zpívala máma. Teď mě děsila a spolu se studenou podlahou vytvořila chlad, který mě řezal do zad. Na zápěstí jsem nahmatala jizvy od řezných ran a ze strachem zúženého hrdla jsem vydala tichý jekot. Krev mne nadobro oslepila, zavírám víčka a snažím se nevnímat doznívající poslední sloku balady.

Oči se krátce zalesknou, než slza steče po tváři.
Když najdeš lásku ztracenou, ztracenou v nekonečném moři.
Tvou rukou zjizvenou, ztratil si, co nejcennější bylo,
teď hledáš, co pod suchou hlínou z lásky zbylo.

Příjemný barvitý hlas mě vytrhl z přemýšlení nad textem písně. Davida bych poznala kdykoliv a zaslepená láskou při pohledu do jeho hlubokých očí okamžitě zapomínám na všechny události z předešlého dne. Najednou cítím bolest na levé straně hrudníku. Cítím, jak se mi do hrudi zanořuje šíp a bodá mě do srdce. Zanechává po sobě ránu, která už se nikdy nezhojí a pokud mi šíp, který znázorňuje lásku mě a Davida někdo vytrhne z těla, vytvoří prasklinu a teplo nahradí zima způsobená ostrou bolestí. Anděl vyslal tento polibek z nebes, aby mi zamotal hlavu a nasadil růžové brýle. Nemohu se však zbavit otázky, která se mi prodírá myslí. Probodl šíp lásky i Davidovo srdce?
Snažím se zamyslet, co by mi odpověděl. Miluji tě. Začala bych a pokračovala pečlivě naplánovanou řečí, která obsahuje mé city a již dříve zmíněnou otázku. Cítí tentýž pocit, který mě hřeje pod zmrzlou kůží? Mám tě rád. Slova do mě proudí teplo, přestože jsou jen vymyšlená. Vymyšlená odpověď. Opakuji si a z tváře se mi vytrácí úsměv. Už vím, jaká by byla jeho odpověď, po tom pomyšlení mě nezahřejí ani jeho silné paže. V hlavě se mi tenkou ozvěnou opakují slova doplňující jeho větu. Mám tě rád, ale nemiluji tě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!