Život Příběhem - 1 Kapitola, druhá část

4. března 2013 v 12:15 | Cathrin |  Život příběhem
Mám tu druhou část. Nevím co k tomu dodat, takže vás nebudu dál rušit od čtení ;) :)


Kráčela pomalu a soustředěně. Zadívala se na záda svého společníka. Měla různé pocity, cítila se zvláštně a najednou byla zmatená.

"Přemýšlela jste už někdy o smrti?" z dumání ji vyrušil jeho hlas.

"Jestli tím míníte smrt jako smrt, tak samořejně to snad každého převládne zvědavost a jednou nad tím dumá. Pokus ovšem myslíte moji sebevraždu o té nikdy snad jen jednou a to když jsem si myslela, že už nikoho nemám. Jinak ne vždycky jsem chtěla bojovat, život je přece jenom jeden." Snažila se dát tomu napětí, možná proto se mu na tváři objevil další kouzelný úsměv.

"A vy?" řekla nakonec, kvůli tíživému tichu, kdy jí jen pozoroval pronikavým pohledem.

"O tom co je na druhé straně, samozřejmě ano, sama jste řekla, že každý se jedno nad touto záhadou zamyslí. O své vlastní nikdy." Přistoupil ke mně ještě blíž. Byl příliš blízko, to zakazovaly pravidla, ty se mi, ale vypařila z hlavy.

"Možná bychom se měli vrátit, nemyslíte?" řekl a nastavil mi ruku a ona ji přijala. Ovšem zůstala stát na místě. Zvědavě se na mě podíval.

"Ještě jste mi neřekl vaše jméno." Zvědavě pozvedla obočí.

"Charles Anthony de Moor." Odpověděl a vedl mě zpět do místnosti.

Mezi dveřmi ho znovu zastavila. Znovu se na ní podíval. "Copak potřebujete vědět madam?"

"Dvě věci ta prvá je, jestli jste Angličan, tak kde zůstáváte a ta druhá jestli se po tomhle bále ještě někdy objevíte na dalších. Pokud se nemýlím, u mého strýce jste poprvé a na posledním královském plese jsem vás také neviděla." Odpověděla tiše na jeho otázku.

"Já nejsem z Anglie, ale Francie, tak jako vy a myslím, že bychom se mohli ještě potkat." Na to zmizel v davu.

Zaraženě hleděla v před, nějaká postava jí chytila za rameno a ladně jí obešla, aby stála naproti ní.

Pomalu zvedla hlavu, když uviděla Terezin obličej, hluboko uvnitř se ozvala nenávist.

"Neměla by ses vytrácet ze svojí oslavy. " usmála se škodolibě a vybledle modré oči se jí zableskly.

"Však jsem nebyla pryč dlouho a teď když dovolíš, půjdu se znova věnovat hostům." Zničehonic ji Tereza popadla za paži a tím ji zamezila v dalším pohybu. Viděla jen část jejích blonďatých vlasů.

"Tak jako ses věnovala Charlesovi?"

"Jsi směšná." Odvětila a snažila se jí vypáčit. Na svou zchřadlou postavu, měla příliš silný stisk.

"On se zrovna často s dívkami nebavil, ale ty ses mu asi zalíbila. Jedna rada drž se od něho dál, jestli chceš žít." Po těchto slovech jí pustila a tvářila se, jakoby se nic nestalo.

Někdo jí lehce vzal za předloktí a vedl pryč. Byla to jediná Terezina sestra Charlotte. Za chvíli stály u jednoho stolu a tam byli dva ze tří bratrů Charlotte a Terezy.

Každý ze sourozenců vypadal zcela jinak. Charlotte měla vlnité světle hnědé vlasy, hnědo-zelené oči, kulaťoučký obličej a sladký úsměv, který rozdávala, kde jen mohla.

Thomas ze všech sourozenců ten prostřední, měl tmavě hnědé vlasy, skoro černé oči, výraznou bradu, nevýrazné rty a sněhově bílou pleť.

Christopher byl úplně nejstarší, působil daleko přívětivěji než jeho další dva bratři, měl plavé vlasy, tmavě modré oči, snědší pokožku a plné rty.

Všichni sourozenci mě něčím hrozně fascinovali. Podívali se na mě a já jako vždycky pod pohledem bratrů zmrzla.

Charlotte nasadila svůj opatrovnický obličej a v očích jí šla vidět jedna otázka za druhou.

"Co ti zase Tereza vyvedla?" zeptal se Chris a jí došlo, že říct jim to, tak svou sestru uškrtí nebo se ji vysmějí do obličeje.

"Nic jen mi zase říkala ty svoje řeči o tom, že bych se neměla vytrácet z oslav a chovat se slušně." Nedokázala se jim podívat do očí, brali jí jako rodinu, ale ona není ta, která chce ubližovat. Ikdyž se jednalo o Terezu.

Nevím proč, ale v jejich rodině odjakživa existuje jedno pravidlo, že ať už ubližuješ, vyhrožuješ, jak psychicky i fyzicky, musí se trestat. Zajímavé také bylo, že vždycky potom co dostaly pár ran a chovali se normálně, necítili bolest.

Navíc na ní se to pravidlo nevztahovalo, taky nemohla do pár místností. Ne, že by je z něčeho podezírala, respektovala to.

Zatřepala hlavou, musela se vrátit do přítomnosti. Dívaly se na ni už čtyři ustarané obličeje. Vůbec nepostřehla, že přišel poslední z bratrů Lucas.

Ten byl už zcela jiný, měl černé vlasy jako já, nejsvětlejší hnědé oči, které jsem kdy viděla a stejně bledou pleť jako Thomas a Tereza.

"Catherine vím, že nechceš nikomu ublížit, ale potom to škodí tobě." Odvětila laskavě Charlotte.

"Vážně se nic neděje. Není to kvůli tomu, ona mi vážně nic neřekla. Je prostě jen taková… zvláštní, asi jsme si nesedly." Odvětila co nejklidněji a s neutrální tváří, jak jí to za mala učili. Dala jí opatrně ruku na rameno a kývla na znamení, že to myslí vážně.

Na to se vydala zpět do místnosti, kde se tančilo, zněla hudba, pánové se bavili o francouzské revoluci a dámy o nejnovějších špercích. Připletla se do hloučku mladších paní, mezi kterými se procházela i teta Chlóe.

Jakmile si jí ostatní všimli, otočili se a čelo se jim zkrabatilo. Catherine chytla náhlá nevolnost.


Vrátila jsem se ze vzpomínky. Znala jsem její konec. Omdlela jsem a probudila se až o dva dny později s tím, že jsem málem umřela.

Byla jsem bledá, rovné černé vlasy se mi zvlnily, tmavě modré oči dostaly snad všechny tmavé odstíny modré až černé.

Řekli mi, že jsem nemoc ještě nepřekonala, ale moje chování se změnilo. Začala mě přitahovat noc a měsíc, začala jsem vstávat příliš brzo a všechny budila.

Moc se nepamatuji, jak jsem se cítila, je to přece skoro 200 let.

Procházela jsem se po ulici, která tu předtím samořejně nebyla. Uslyšela jsem dětský smích, usmála jsem. Tenhle svět byl zcela jiný.

Začínalo sněžit a právě jsem zahlédla v jednom okně, které bylo ozdobené různými kometami, hvězdička, pořád dokola tam blikala kulatá srandovní věc, Vánoční stromeček.

Teprve teď mi došlo, že jsou Vánoce, před baráky stáli tři velké sněhové koule, poskládané na sobě. Tam kde měl být nos, byla mrkev, místo očí dva uhlíky a ty byli i na koulích. Na hlavě má jakousi nádobu a v jedné sněhové šišce, byl zaražen, velký smeták, podobající se našemu malému, se kterým služebné vymetaly krby.

Oči se mi zalily štěstím, ale brečet stejně nemůžu. Pokračuji v cestě, nasávám vítr, který mnou jenom prochází, i sněhové vločky necítím. Stejně se z nějakého důvodu cítím šťastně.

Kráčím bez jediného zvuku pořád vpřed a bez rozmyslu. Zavřu oči a vybavuji si příběh, který jsem si v dospívání psala a plnila si v něm sen.

Byl o dívce jménem Sarah. Měla skvělou rodinu a šťastný život, teda aspoň do doby než potkala jednoho kluka. Delší dobu se potkávali na plese, více se sbližovali, až se do sebe zamilovali. Když jí požádal o ruku před jeho i jejími rodiči na společné večeři a společně prosili o požehnání. Rodiče obou to výhradně nesvolili. Sarah byla z vyšší rodiny a rodiče Michaela mu teprve teď řekli, že už mu vybrali nevěstu. Od té doby se nesměli scházet a byli od sebe odříznuti. Sarah dokonce ani v den jeho svatby nemohla ven z domu. Jenže ji někdo začal házet kamínky na okno. Byl to Michael. Společně s ním utekla, sice už nikdy nebyla bohatá. Jenže štěstí se zdvojnásobilo. Měli čtyři děti, všechny přežili a i potom co Michaela zabili ve válce, mu byla věrná a s tím i zemřela.

Ne, že bych byla nějak spisovatelsky nadaná, jenže během těch dnů jsem neměla co dělat.

Moje oči se otevřely, když uslyšeli skřípot dveří. Vyběhly z nich dvě holčičky a začaly po sobě házet šišaté kuličky ze sněhu.

Stačila jsem si všimnout, že v tomhle světě má skoro všechno zakulacený tvar. Přišlo mi velmi zajímavé a hlavně jste si o to nemohli rozbít hlavu.

Otočila jsem se na druhou stranu, projel mnou mráz. Ten barák tu stále byl. Připadalo mi jako sen. Vypadal zchátraleji a neopatřen, ale přesto jsem ho poznala.

Zamotala se mi hlava a oči zkameněly. Táhla mě k sobě další vzpomínka a nebyla jinak dobrá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!