12 Kapitola - Od Krve

11. dubna 2013 v 17:02 | Cathrin |  Od Krve
Jde vidět, jak to tady umírá. :D I já si toho všimla, a proto jsem se rozhodla napsat vám 12 Kapitolu, skoro se divím, že se mi to povedlo. V poslední době je toho ještě víc než před tím. Každá z nás toho má trochu moc a mám dojem, že za to může škola (prosím, ať už jsou prázdniny!!) a naše kroužky. Ale i tak se to tu snažíme "oživit". Radši už nic neslibuji, protože si momentálně nejsem jistá ničím, jestli bych to udělala.
No nic jdu si dělat úkol z matiky a ruštiny... i když to vás fakt zajímá :D Takže mi nezbávý než říct, příjemné čtení :)


Seděla jsem na vlhké, studené zemi a snažila jsem se nemyslet na všechny ty problémy kolem sebe.

Pročítala jsem knihu, kterou jsme našli společně s Mikelem. S baterkou jsem svítila papíry seschlé dobou co tu nečinně ležely.

Divila jsem se, že se ještě nerozpadly.

Světlo zablikalo a zhaslo. Zaupěla jsem a knihu zavřela, přesto mi ta slova pořád procházely hlavou sem a tam.

"Co budeme dělat?"zeptal se mě Mikel.

"Nevím možná bych jednu knihu mohla zapálit."navrhla jsem, ale i v té nekonečné tmě jsem věděla, že jen zavrtěl hlavou.

"A co kdybych vám pomohla já?" ozvalo se někde před náma. Postavila jsem se prudce na nohy a zalapala po dechu, když se před námi objevilo prudce oslňující světlo.

"Už víte pravdu o Annabell?" zeptala se nás blondýna s čistě modrýma očima, ve kterých zářilo podivné světlo, drzým úšklebkem si mě měřila od hlavy k patě.

"Proč se na to ptáš? Ty to víš?" Kristiana se nahlas zasmála a ten smích ve mně probouzí nejistotu.

"Takže nevíš, ale není to tak těžké. Vždy černé vlasy a modré nebo zelené lstivé oči. Čistě bílé zoubky s neuvěřitevně vyvynutými špičáky, bledá pleť. V knihách a televizích je tak lehké uvěřit, ale v realitě je to těžší. Co jsou tyto bytosti zač?" zeptala se mě a i když jsem odpověď znala, trvalo mi dlouho než jsem si pravdu v sobě našla.

"O co ti jde?" vykřikl na ní Mikel s nedůvěrou v očích.

"Jsou to upíři." Vyhrkla jsem ze sebe, jako bych to v sobě už dýl nedokázala držet.

"Jenže Annabel nemá černé vlasy a ani záludné oči a její tetička má blonďaté vlásky, jak to? Wendy ty to víš, víš to moc dobře, tak to v sobě nedus, buď na sebe hrdá, že to víš. Kolik lidí za svůj život něco takového zjistí." Nabádala mě a já ji začala důvěřovat.

"Wendy?" oslovil mě Mikel, ale Kristiana se z ničeho nic objevila u něho a chytila ho pod krkem.

"To tak Wendy řekni to!" zařvala na mě a v očích měla ďábelský záblesk. Když jsem neodpovídala, zvedla Mikela do vzduchu.

"Annabell je poloupírka." Vykřikla jsem zoufale a padla únavou na zem, po očích mi začaly stékat slzy.

Kristiana pustila Mikela na zem a ten zalapal po dechu.

Podíval se mým směrem a v očích měl jen jednu žádost, abych se k ní nepřidávala.

"A proč já nebo její teta máme blonďáté krásné vlásky. I když o Anně se to už říct nedá." Pohodila vlasy a já si přimáčkla nohy k hrudi, jak jsem se klepala zimou a strachem.

"Ale no tak mě se nemusíš bát jen se přidej ke mně." Chlácholila mě a z mých očí se řinuly další slzy.

Sklonila se ke mně a zvedla mi bradu, abych se jí musela dívat přímo do očí. Chtěla mě pohladit po tváři, ale tolik si na mě dovolovat neměla.

Prudce jsem jí popadla za ruku a všechny moje emoce se změnily na vztek, který se skrz naše propojení rukou vpíjel do jejího těla. Původně mrtvé srdce znovu začalo bít a jí se zrychlil, leknutím trhla rukou, ale držela jsem jí tak pevně, že se mnou sotva pohla.

"Pusť mě!" zaječela a trhala znovu a znovu. Jenže jsem si připadala jako v nějakém tranzu, nemohla jsem jí nechat jen tak jít. V očích mi plál oheň.

Chytla jsem jí ještě pevněji, což způsobilo, že její vztek i můj se ještě zvýšil, tep byl stále rychlejší, ale přitom neměla mít žádný.

Naposledy trhla a jí se roztrhla žíla, teprve teď jsem í pustila a byla potřísněna její krví.

Blondýna se začala svíjet na zemi a držela si ruku, ze které crčela mrtvá krev.

"Ty malá mrcho!" ráná se jí bohužel rychle zahojila a ruku měla téměř stejnou jako předtím, až na malou jizvičku.

"Chtěla jsem ti nabídnout mír, ale ty sis vybrala válku." Její oči zaplály nenávistí a na tváři měla ještě hrozivější úšklebek, než byly všechny předtím.

Kouknu se na Mikela, který na nás hleděl se zděšením v očích, koukla jsem se na své tričko a to místo své původní barvy bylo celé rudé.

Napřáhla ke mně ruku, ale něco rychlého jí smetlo s sebou. A zářící baterka spadla na zem.

Uviděla jsem boty, které by byly podezřele.

V sloupu světla se vynořila Annabell, ale uplně jiná než jsem jí znala. Za opaskem měla tři nože, jednu pistoly a dva kolíky.

Přes rameno toulec s šípy a luk. Na sobě měla koženou bundu, červené tílko s krajkou, vysoké, černé kozačky a černé kalhoty.

Indigovýma očima hleděla někam do tmy a její oči připomínaly oči dravce. Potom se otočila k nám, znovu jsem viděla její přátelský pohled, ale pro mě to nebyla ona.

Nabídla mi ruku, že by mi pomohla, ale jsem jen zavrtěla hlavou.

"Wendy pořřád to jsem já a nezáleží na tom jestli upírka, poloupírka nebo člověk, snad i z části čarodějka. Znala jsi mě celý život a jen ty s Mikelem jste ke mně našli cestu." Už i mluvila jinak, obyčejně za každým slovem používala sprostou nádavku nebo znechucení.

Jenže měla pravdu, pořád to byla ona, jen za těch pár dní dospěla.

"Vím, že to jsi ty. Ale jsi jiná a já nevím. Za pár dní jsem zjistila, že existují upíři, poloupíři a ti bývalý krvelační co mají blonďaté vlasy. Já sama mám v sobě sílu, o kterém jsem téměř celý život nevěděla. Jsem z toho zmatená." Do očí se mi nahrnuly další slzy, ale tentokrát už jsem sze sebe nechtěla dělat tu slabou.

"Pomůžu vám oboum to celé lépa snést, jen teď od suď musíme zmizet. Dustin jí dlouho nezadrží." Řekla naléhavě a její obličej nabral starostlivou grimasu. Znovu nám nabídla ruku a tentokrát jsme jí oba přijali.

"Díky, že si na nás nezapomněla." Ozval se Mikel a na krku se mu rýsovala podlitina z toho, jak ho Kristiana dusila.

Mrkla na něho Annabell, ale to už vytahovala zpoza zad nůž.

"Vezměte si baterku a zmizte." Řekla nám výhružně a nůž měla přichystaný na jakýkoliv účel.

"Nevíme kam." Odvětil jí podrážděně Mikel a vzal mě za ruku. Ann se na chvíli pod našima spojenýma rukama pozastavila, ale potom se usmála.

"Dvakrát doleva potom dvakrát doprava, potom vpřed, bude tam jeden regál běžte do leva rovně asi pětset metrů a celý, u kterého budete obejděte, potom dvakrát doprava a dvakrát doleva. To už tam budeme a pokud ne, tak cestu se pokuste najít, kdyžtak najdem my vás." Objala mě jako by to bylo na posled a vrhla nůž do tmy. Potom vzala luk a vložila šíp, už jsem nevěděla, jestli vystřelila. Znovu se naše cestu rozešly.

Mikel mě za sebou náhl jako hadr, ale o chvíli později jsem s ním srovnala krok.

Dvakrát doleva a dvakrát doprava. Světlo poskakovalo, jak jsme běželi a já se začínala ztrácet. Navíc mi docházel pomalu dech a slova od Annabell se začaly vytrácet z hlavy.

Nakonec jsem se zastavila a opřela se o poličku.

Mikel zastavil se mnou.

"Musíme jít Wendy, oni nás rychle doženou." Popoháněl mě, ale já přes nádechy sotva mohla mluvit.

"Už nemůžu. Nevím, kam máme jít." Zasípala jsem a hltavě do sebe natáhla další proud vzduchu.

"Já to vím, ale to bychom teď museli jít!" zakřičel na mě, ale já už sem mu svou pozornost nevěnovala.

"Cítíš to?" zeptala jsem se ho vážně a na únavu jsem zapomněla.

"Co?" zavrtěl hlavou a nechápavě se na mě podíval.

Zem pod námi se chvěla, ale tohle nebylo zemětřesení, to byl jen důkaz toho, že někdo z těch tří co se tam mezi sebou rvali, že jeden z nich není to za co se celou dobu vydával.

Celým archívem šlo slyšet jedno zaryčení, teprve teď jsem se vzpamatovala. Vykřikla jsem "Pryč!"

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!