Od Krve - 13 Kapitola

28. dubna 2013 v 10:00 | Cathrin |  Od Krve
Tak tu máme 13 Kapitolu je šíleně krátká. Už se nemůžu dočkat, až příběh dopíšu :D. Každopádně nemám co dodat. Takže přeju dobré čtení. :D



Otřesy byly stále větší a já si začínala být nejistá. Pokud bychom si nepohli, celé se to na nás sesype.

"Dustine!"vykřikla jsem jeho jméno. Viděla jsem úplně jasně, jak Kristianu ničil a vyžíval se v tom, možná právě to mě na něm přitahovalo a zároveň děsilo.

Zatřepala jsem hlavou, teď vážně nebyl čas na zamilované myšlenky.

"DUSTINE!!" zařvala jsem a konečně se na mě podíval. Teprve teď zpozoroval, hroucení se celého archívu.

Ještě naposledy vrazil Kristianě, které už se stejně na tváři rýsovala krásná modřina. Uvnitř mě zalilo štěstí, že její tvářička byla tak zohyzděná.

Dustin ke mně přiskočil a úsměvem se omluvil, ale na sladké úsměvy, lichotky a kdo ví co ještě nebyl čas. Celé moje srdce se třepalo strachem o Wendy a Mikela.

Někde běželi tímhletím hrozným bludištěm ještě ke všemu téměř po tmě. Nedivila bych se, kdyby zabloudili a nemohli se vymotat.

O tom že jsem "otrokyně" jsem věděla, ale vystačili mi upíří schopnosti, abych dostatečně tušila kde se nacházeli.

"Stihneme to?" zeptala jsem a nedůvěřivě vzhlédla nad sebe.

"Musíme." Dustin vzal mojí ruku a pevně jí stiskl.

Za námi se pohnula zmožená Kristiana, už jsme nemohli ztrácet čas.

Vyběhli jsme, samořejně jsem o mnoho pomalejší, takže Dustin musel zpomalit, aby se mnou držel krok. Kolikrát jsem mu říkala, aby na mě nečekal.

Opravdu jsem se snažila bežet, jak jen to šlo, ale začínala jsem vážně pochybovat.

Dvakrát doprava, dvakrát doleva. Znělo mi v hlavě, určitě jsme jenom kousek.

"Ann!" pozastavila jsem se, byl to vážně Mikelův hlas. Znovu jsem vyběhla a aniž jsem si to uvědomila, běžěla jsem rychle. Možná bych na sebe byla hrdá, jenže mě sužoval strach o mé nejbližší.

Konečně jsme je našli. Wendy ležela na zemi v bezvědomí a po spánku jí tekl pramínek krve, muselo jí něco spadnout na hlavu.

Koukla jsem na Dustina a ten jen přikývl pochopili jsme se i beze slov. Vzal Wendy do náruče a zmizel za rohem.

"Podej mi ruku. Možná se ti udělá trochu špatně." Usmála jsem na Mikela, který na mě hleděl skoro jako na nějakou bohyni spásy a to jsem byla celá od prachu a špíny, třeba to v té tmě neviděl.

Poslechl mě a beze slova se mě chytil, když jsem mu ruku stiskla, zasyčel bolestí. Na to jsem nebrala ohledy a vyběhla. Mikel za mnou jenom povlával jako kus hadru.

Proběhla jsem několik chodeb, ale moje člověčí polovina se rychle unavila. Zasípala jsem a zastavila, východ byl blízko, stačil kousíček a mohli jsme být venku.

"Promiň. Už nemůžu, budeme muset jít po svých." Předklonila jsem se a zhluboka oddychovala.

"V pohodě." Zamumlal a vyběhl na před, nezůstávala jsem pozadu. Strop se začal hroutit.

Archív se mohl zbortit a to by zasáhlo téměř celé město.

Mikela jsem předběhla a začal jsem se soustředit na cestu. Když tu jsem ucítila za sebou známý pach.

Otočila jsem se, ale bylo příliš pozdě.

"Mikele pozor!" strhla jsem ho na zem před letícím nožem, který hodila Kristiana z druhého konce chodby.

Ostří mi rozseklo rameno a z rány se hned vyvalila krev, tohle vypadalo na pár stehů.

Odkutálela jsem se a zranění pálilo, jak čert.

"Bež." Dotkla jsem s eMikelova ramena a ten vyběhl pryč.

Postavila jsem se čelem k Kristianě, už vůbec nevypadala tak elegantně a krásně jako předtím. Zlaté vlasy měla rozcuchané, na pravé líci měla velkou modrou modřinu a po levém spánku se jí táhl krvavý šrám, který se rychle hojil.

Na rozdíl ode mě se její zranění hojila daleko rychleji.

"Dustin měl pravdu, jsi silnější než jsem si myslela. Podcenila jsem tě, ale to mi ještě nebrání tě zabít." Hlas se jí drhl a s rozmazanými linkami a řasenkou, opravdu působila děsivě.

Schodila mě na zem a dala ruce ke krku, vzpomněla jsem si na dýku v botě, takže jsem jí jednou rukou snažila zabránit v tom, aby mě uškrtila a druhou se snažila našmátrat dýku.

Konečně jsem jí měla v ruce a vrazila jí Kristianě do boku. Odtáhla se a vyndala si jí.

V očích se jí zračila krutost, se šílenstvím.

Rozmáchla se, aby jí po mě hodila a já jen čekala na další bolest. Místo toho sjem ucítila cinknutí vedle sebe.

Zmateně jsem se rozhlédla kolem sebe. Za mnou stál Mikel, ruku napřaženou a v očích něco, co jsem nedokázala rozluštit.

"Ty malý zmrde!" vyštěkla na něj vztekle Kristiana, ale zůstávala na místě, vytušila snad něco? Byl Mikel pro ní snad hrozbou?

"Annabell, pojď sem." Řekl s ledovým klidem a pořád hypnotizoval pohledem Kristianu. P5ed tím se bál on mě a teď jsme si role vyměnili.

Zvedla jsem se, ale Kristiana mě jen vztekle sledovala. Ona se nemohla pohnout! Mikel způsobil, že se nemohla pohnout! Takže byl taky čaroděj a Wendy o tom určitě musela vědět.

Jakmile jsme zahli za roh, bylo jasné, že kouzlo z Kristiany odpadlo a mohla se hýbat.

"Bude ještě chvíli v tranzu." Řekl Mikel, jako by mi četl v tu chvíli myšlenky, ale co vy víte, třeba mi je vážně četl.

Uviděla jsem naproti sobě Dustina a štěstím jsem se málem rozplynula. Vběhla jsem mu do náruče a políbila ho na rty.

Mikel si odkašlal, ale to už jsme beželi dál. Tu otřesy přestali, místo toho se po chvíli na sebe nenechal dlouho čekat další, ale daleko silnější otřes než ty předešlé a následovalo padání knih, celých knihoven a i pár kusů stropu.

Nevěděla jsem, na co přesně jsme čekali, ale hned jak nám došlo v jaké prekérní situaci jsme, jsme se rozběhli. Mikel byl mnohem pomalejší nežmy, ale sílu nato ho celou dobu táhnout, neměl sni Dustin na tož pak já. Takže jsem to střídali. Chvíli jsme ho táhli za sebou a chvíli běželi jeho tempem.

Otřesy stále sílily a tím větší kusy stropu padaly. Jedno bylo jasné archív se zbortí.

Už jsem viděli před sebou schody, já a Dustin jsme ho s lehkostí vyletěli nahoru, ale Mikel se šplhal jen stěží.

Jedna noha mu podklouzla a už se na ní nepostavil.

Vyběhla jsem za ním, abych ho odnesla, ale než jsem stačila udělat krok, celý strop se zhroutil.

Oči se mi zalily slzami, jediné co jsem v tuchvíli viděla, jak Mikela zasypává hromada kamení z domu a jak mě Dustin vzal do náruče. Nesl mě ven, ale já se vzpírala, třeba ještě žil, mohli jsme mu pomoct!

Když mě donesl ven, přestala jsem sebou kymácet a snažit se cokoliv udělat, dům se zhroutil.

V mysli mi vytanul obrázek, hromada kamení a jen čouhající ruka zpod nich, Mikelova ruka. Znova se mi z očí vyřinuly slzy. Nic jiného už jsem udělat nemohla.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!