V zajetí mysli - VI.Kapitola 1.část

30. dubna 2013 v 11:11 | Lerry Wirian |  V zajetí mysli
První část 6.kapitoly je tady, 2.část přidám zítra;)
Lerry Wirr
VI.
Pohmožděné nohy, celé od modřin a škrábanců mě přestaly poslouchat. Mé dlaně brzy ochutnaly chlad dřevěné podlahy. Přejela jsem prsty po jizvě na zápěstí a napadlo mě, že ta největší jizva není od nože a přesto bolí víc. Upřela jsem vyčítavý pohled do Davidových hlubokých očí. V obličeji měl znatelný zmatek. Hluboké, nechápající, uhrančivé, tak krásné, a přesto neupřímné. Až nelidsky sevřel mé předloktí a začal mě zvedat na nohy. Odmítala jsem narovnat nohy a postavit se, zůstala jsem ve strnulé poloze a trvala na tom, ať mne zpět položí na zem. Neřekl jediné slovo, a přesto se v jeho tváři zračil nesouhlas s mým pokynem. Stále z jeho ani mých úst nevyšla hláska. Až potom, pootvírá ústa a můj výraz se mění spíš ve zvědavý. Ale potom… Otočil se a odešel.
***
Mezi tátovým žalostným mumláním jsem rozpoznávala každé páté slovo. Stačilo mi ale, že mluví. To teď bylo hlavní. Pochopila jsem, že se mám podívat do pravé zásuvky v máminém stolu. Pořád opakoval jen. Pravá zásuvka. Pravá zásuvka. Dvakrát jsem konejšivě poklepala tátovy na rameno a šla se tam podívat.
Po otevření dveří mě ovanul zatuchlý vzduch. Mezi obrovskými komíny papíru jsem poznala psací stůl. Šla jsem tedy k němu. Každým krokem, kterým jsem se přibližovala, jsem se víc a víc přemlouvala k odchodu. Nepřesvědčil mě však ani vlastní zoufalý hlas. U stolu mě ale zarazilo, že vpravo je celý sloup šuplíků. Otevírám je tedy od shora. Každý se aspoň jednou zasekne a čím se dostávám níž, jsou plnější. Nikde jsem nenašla nic zajímavého - máminé věci z práce, samé faktury a jiné papíry. Poslední zásuvka je zamčená. Jednou nohou klečím na podlaze a druhou se zapírám o hranu stolu. Trhavými pohyby rukama se ho snažím otevřít. Marná snaha, vzdávám to. Naštvaně šoupu nohama o studenou dlažbu. Sedám si zpět naproti tátovi. Ruce má sevřené v pěsti a pohledem míří nepřítomně do kouta. Rozevřel dlaň, ležel na ní malý klíček na stříbrném řetízku.
"Na něco jsem zapomněl." Poprvé jsem u něj za dlouhou dobu viděla takovou snahu o úsměv. Po chvíli ale vypadá ještě smutnější, snad proto, že se jeho snaha byla marná, nebo proto, že si uvědomil, co mě čeká v té prokleté zásuvce?
Po zádech mi přecházel mráz, zásuvka už byla deset minut odemknutá, ale já jsem nebyla schopná ji otevřít. Na tři?
"Na tři." Odpověděla jsem si. Ten pravý chlad mě naplnil až po otevření šuplíku. Byl v něm jediný kus papíru, který mi byl z neznámých důvodů povědomý. Stálo tam: ZABIJU SEBE A TÍM ZABIJU TEBE!
***
Po tom co jsem si přečetla vzkaz napsaný mou rukou, trpím stihomanem. Děsí mě pomyšlení, že mě někdo sleduje. Číhá za rohem a čeká na příležitost, kdy mi bude moci vrazit nůž do zad a pomstít matku, která zemřela mojí vinou. Chci zavřít oči a chci, aby po jejich otevření bylo všechno tak jako předtím. Omývá mě něžný vánek a přináší mi radostnou a velice příjemnou vůni nadcházejícího jara. Chtěla bych jít ven, povídat si s mámou i tátou. Smát se. Užívat si. Namísto toho se každých pár vteřin ohlížím za dvěma očima, která ze mě nespustí zrak. Chci být zase malá nebojácná holka, která se nebojí vyjít ven, mluvit s kamarády, s vlastním tátou, s kýmkoliv. Chci být zase ta, kterou nepozoruje a neděsí její vlastní stín.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!