Život Příběhem - 3 Kapitola

29. dubna 2013 v 11:56 | Cathrin |  Život příběhem
3 Kapitola Život Příběhem je již dávno napsaná, nechápu, proč mě nenapadlo jí tu dát, ale to fuk. :D A byste kapitolu pochopili, je to vzpomínka Catherine z doby kdy ještě žila. Tak a už víc neprozradím, kapitola je věnována Kače Berkové, naší společné kamarádce, které tímto děkuji, že mě ještě nezabila :D


5.3. 1889

"Catherine! Tak sebou prosím tě pohni!" ozvalo se z dola.

"Už jdu!" zakřičela na oplátku. Vzala na sebe rychle huňatý kabát a zavázala si boty. Pomalu sešla po schodech do haly v přízemí, všude se to hemžilo mladými sloužícími , pár chlapců se po ní pookouklo.

"Páni, na tebe čekat je snad ještě nudnější než jít na šálek čaje u paní Margertinové." Prohlásila Charlotte, jakmile došla.

"Ale Charlotte nepřeháněj, tak pomalá jsem zase nebyla." Vzala si deštníček a obě vykročily do rozlehlé zahrady plné zmrzlých stromů, květin, bylo již ke sklonku jara, ale pořád mrzlo. Obalilo mrazivé počasí, bylo to snad horší než minulý rok.

"Byla jsi pomalá, ale teď změňme téma co říkáš na toho černovlasého kluka, ze včerejšího plesu, ten nevypadal tak špatně. Ikdyž předpokládám, že Charlesovi a jeho bráškovi se nic nevyrovná." Pousmála se na mě šibalsky a já ji málem dala facku.

"Ano máš pravdu nic se jim nevyrovná, ale tím že ses o tom zmínila dáváš jasně na jevo, že žárlíš. Oba dva mají oči jenom pro mě a ty chudáček zůstaváš pozadu, jak smutné." Oplatila jsem jí úder, potichu prolezeme malými dvířkami, kam máme zatím vstup zakázán.

"To není pravda, já nepotřebuji zatím žádné nápadníky, jsem radši svobodná jako vítr a né obklopována bohatými, tlustými muži, kteří nad tebou jenom slintají." Vyběhla na před k jezeru, trávili jsem tam spoustu času.

"Takže podle tebe je tvůj vysněný syn lorda Howdarda tlustý, škaredý a navíc slintá."

"Jenže on je jenom syn aa ne pán, budu si ho muset vzít, aby potom nevypadal jako jeho otec." Mrkla na mě a já se zasmála. Konečně jsme doběhli k jezeru, posadily se na obrovský kámen a pokračovaly v rozhovoru, který mě začal nudit.

"A co ty a Charles nebo Daniel s oběma se znáš už rok, pořád po tobě pokukují a žadná žádost o ruku?" zeptala se mě.

"Já nevím a stejně bych teď svatbu ještě nechtěla." Seděly jsme k sobě zády a já zahlédla v dálce tmavou postavu.

"I tak je mi to divné, proč?" přemýšlela nahlas.

"Tak proč se ho nezeptáš sama?" odpověděla jsem jí.

"Co?" zeptala se a otočila se, potom zahlědla stále blížící se postavu.

Když došel obě nás pozdravil zdvořilím pozdravem a nějak jsme se dali do hovoru. Spíš se bavili Charlotte a Charles, já jen tiše seděla pozorovala ledovou vodu narážející do kamenů.

Moc dobře jsem věděla, že mě oba bystře pozorují, už jsem o nich leccos věděla, takže mi to ani tak nevadilo.

Sklouzla jsem s kamene a nechala je tam kde byli. Mě to táhlo k vodě. Šaty pode mnou zašustily a kameny, které jako jediné nebyly pokryté sněhovou pokrývkou, zaťukaly.

Vydala se ke kamenům, které sahaly dál do jezera, hrozilo, že spadnu nebo se mi namočí šaty, ničeho takového jsem se nebála.

Vítr mi cuchal vlasy a pleskal po tvářích, rozpříhla jsem ruce a cítila se jako pták. Mohla jsem vzlétnout a letět, tam kde budu věčně, ale neudělala jsem to.

Udělala jsem ještě jeden krok dopředu a další a pořád jsem stála, i když pode mnou už kameny nebyli. Neotevírala jsem oči jenom tam dále stála ve vzduchu a kdyby mě viděl někdo jiný kromě těch dvou asi by si myslel, že se zbláznil.

Vydala jsem se zpátky, konečně jsem nohama dopadla na zem a vyšla zpátky, všimla jsem si zlatavého přívěšku mezi kameny a sklonila se pro něj, v prstových rukavičkách vypadal, tak nevinně, ale mě připomněl mnohé.

Měla jsem před očima celý svůj život a pochopila, proč se moje matka přestěhovala do Francie a poslala svou starší dceru ještě dál. Nechtěla se s touhle rodinou setkat.

Uslyšela jsem kroky a rychle ho schovala ruce za záda, opatrně ohmatávala jeho tvar, černá růže za zlatém podkladu. Ztratila jsem ho krátce po příjezdu do Anglie.

"Páni, už se dokonale koncetruješ,, za chvíli budeš na vrcholku svých sil." Usmívala se na mě Charlotte a Charles přestoupil na mojí stranu.

"Děkuji, ale už musím jít." Vydala jsem se bez omluvy zpět k rezidenci, až před jejím vstupem jsem vstoupila do lesa.

Běžela jsem do svého nejoblíbenějšího místa, celý les jsem milovala na moji žádost byl nepoškozen. Oni jsem nemohli.

Doběhla jsem na malou mýtinku. Vzala pět kamenů a rozestavěla je podle tvaru pentagramu, stoupla si do jeho středu a soustředila se na přívěšek.

Proběhlo mnou pár vzpomínek, které jsem znala, když mi ho dala mamka, jak byl mou jedinou vzpomínkou, když jsem sním brečela a když mi na něm sestra ukazovala různé zajímavosti a vyprávěla mi o něm.

Kameny začínali zářit a ta mě přímo praštila do očí, že jsem je musela zavřít oči a to co jsem chtěla vidět jsem viděla.

Někdo se mi vkradl do pokoje a vzal si ho, nakonec došel k jezeru a vhodil ho tam. Ten někdo musel být z mých blízkých, jinak by se k němu nedostal.

Vrátila jsem se do reality a zahlédla rychlý pohyb. V druhém okamžiku měla na ramenou ruce a naproti Charlesův podmračený obličej.

Rychle ustoupila tak, aby nevyšla z středu pantagramu.

"Tohle jsi neměla vidět, jde vidět, že tě podcenili." Zamumlal a zamračeně vzhlédla k obloze, nebylo slyšet zpěv přírody a zvířat, všichni se ho zalekly.

"To je jejich problém a ty se do toho taky nemáš co plést."

"Proč to zjišťuješ to ti nestačí to co máš teď?" zeptal se a po pravdě jsem neznala odpověď.

"Protože, protože, moje minulost mě prostě zajímá."

"Dobře víš, že se můžeš stát jednou z nás. Nemusíš to zjišťovat." Takhle jí už přemlouvali všichni, vždycky to odmítla, nikdy by nedovolila, aby byla jako oni, stýskalo by se jí po té nádheře přírody, kterou tady poznala a její otec a matka by to také, tak nechtěli.

"Má odpověď bude vždycky stejná a ani tvoje přemlouvání jí nezmění." Odpověděla zvučně a ona poznala částěčný smutek, ale i to, že tuto odpověď očekával.

"Vždyť ti nic chybět nebude, navíc budeš mnohemvíce možností, příležitostí a ne žít tak krátce."

"Ale ano chyběl by mi zpěv ptáčků, šustění korun stromů, vající vítr, který mě omotá a mé schopnosti. Vždyť vás se příroda bojí, jste tolik jiní, divní, všechno se hned schová, jakmile vás jenom uslyší, o proto jsem nechtěla, aby sem kdokoliv z vás chodil. Hrozně se podobáte pohádkovým upírům." Spustila jsem rychle a dala do toho všechny své emoce, i když on si toho stejně nevšimnul.

"Takže podle tebe jsme zlí? Zlomyslní jenom proto, že se nás tví čtyřnozí kamarádi bojí? To se pleteš my můžeme být hodní když chceme a když to potřebujeme." Tohle už jsem také slyšela miliónkrát jen jsem nikdy neodpověděla, nyní už ano.

Pomocí mysli jsem kameny přesunula, tam kde měli své místo a vydala se zpět a když jsem Charlese minula zašeptala jsem.

"Už sem prosím tě nikdy nechoď a mimochodem Dyotriové nikdy nebudou dobří." S touto větou jsem odešla doopravdy směrem k rezidenci, s pocitem, že jsem jim navždy dala odpověď ne.

Polilo mě chladno až mrazivo, začaly padat vločky, které mě hladily po tvářích na útěchu, ale mráz ze zad nezmizel. Takhle jsem si podlesní sníh nepředstavovala.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!