V zajetí mysli - 7.Kapitola 1.část

28. května 2013 v 15:16 | Lerry Wirian |  V zajetí mysli
7. kapitola je tady, druhou část vám tady dám někdy během týdne..:) Doufám, že se bude líbit Lerry Wirian



VII.
Svůj život naivně přirovnávám k dlouhé cestě. Ale namísto dokonale vyhlazeného asfaltového chodníku, po kterém jsem kráčela lehkým krokem, teď zkroušeně belhám po cestě, která je samý kámen, prasklina nebo kaluž. Když zakopnu, není tady pro mě nikdo, kdo by mi pomohl postavit se zpět na nohy.
"Chtěla bys jít do školy?" zeptal se mě doktor Collins, když se jednou u nás vyptával táty, jak se cítí. Jeho otázka mě zaskočila a ta slova na pár vteřin zůstala viset ve vzduchu. Kousla jsem se do rtu a bezradně jsem se podívala na tátu. Podíval se na mě a přikývl, snad jsem v jeho tváři spatřila mírný úsměv, který ale záhy zmizel. Zatřepala jsem hlavou, abych se vzpamatovala, a potom jsem vykřikla:
"Ano!"
"Dobře." řekl doktor jako vždy klidným vřelým hlasem a po malé odmlce pokračoval. "Ale musíš mi slíbit, že mě budeš informovat o všem, co se stane."
"Jistě." zašeptala jsem.
"I když kvůli tomu nebudeš možná moci vídat přátele?" spoléhala jsem na svůj pevný výraz. To nestačilo. Polekala jsem se jeho hrubého pohledu, kterým naléhal na odpověď. Bolestivě jsem stiskla víčka k sobě, zaťala ruce v pěsti a přikývla.
Doktor mě nejméně dva týdny bude vozit až ke škole, než budu schopná jezdit sama autobusem. Jelikož jsem strávila několik týdnů ve svém pokoji se zastřenými okny, stihoman mě téměř opustil. Tenký kontakt s okolím mi umožňovala jen televize, kterou jsem měla povolenou maximálně dvě hodiny denně.
"První den bude jistě těžký." řekl doktor Collins mírně. Přikyvuji. Za tmavými skly se sem tam něco mihne, párkrát jsem ze začátku i trochu ucukla, když se mi zdálo, že něco vidím, ale doktorova nudná přednáška o mžitcích, snech a klamech mi naprosto vzala iluze.
"Když se ti něco nebude zdát, víš, co jsem říkal - jsou to jen přeludy." Měla jsem chuť drze se otočit zády a odejít, ale řekla jsem jen: Ano, jistě." Má odpověď ale nejspíš vyzněla ironicky, neboť doktor na mě zůstal civět se zvednutým obočím.
"Tak zlom vaz." řekl nakonec, mrknul jedním okem a z auta už jsem viděla jen černou šmouhu. Trochu se mi stáhnul žaludek. Jen sen. Jenom jeden pitomej sen. Ve snu by mě ale určitě nenapadlo, že se budu tolik lekat okolí.
"Ahoj, Mai!" Suzan mi skočila kolem krku, když jsem se vzpamatovala, nezbylo mi nic jiného, než ji obejmout.
Díky Suzi byl dnešní den celkem hračka, možná proto, že jsem za celou dobu nepotkala jeho. Kde vůbec je? Napadlo mě a zvědavost náhle přešla v nutkání zeptat se Suzan.
"Kde je?" zeptala jsem se.
"Ale kdo, Mai?" řekla Suzan s bezstarostný výrazem.
"Přemýšlej!" řekla jsem ironicky.
"On… on....přešel na jinou školu."
"Proč?!"
"Myslel, že se vrátíš a nechtěl tě každý den potkávat, navíc se s ním už tady nikdo nebaví, potom, co udělal."
"Co?"
"Přešel na jinou..."
"Suzan!" přerušila jsem ji.
"Vzpamatuj se, Mai! Proč po mě řveš?"
"Chci vědět, co udělal."
"To bys měla vědět nejlíp ne?!" odsekla.
"Nevím!" Chytila mě za loket a přitáhla si k sobě moji ruku. Sykla jsem bolestí. Vyhrnula mi rukáv mikiny a ukázala na jizvy, které vedly od zápěstí až po loket. To on?
"Ne!" vykřikla jsem.
"Malien, on to neměl dělat, šel do pasťáku za ublížení na zdraví, sice jen na pár měsíců jako výstrahu, ale tady už se nikdy neukáže, slibuju. Půjde jinam, tam, kde bude pro všechny neznámý a ty budeš v klidu, že ano?"
Slzy mi zamlžily zrak, Suzan mě podepřela rukou a šli jsme si na chvilku sednout na schody před školou. Celou dobu, jak mi vyprávěla, co se dělo, když jsem byla doma, jsem se jí snažila plně vnímat, ale dokázala jsem přemýšlet jen nad tím, jak do sebe všechno vždy začne zapadat. Vyřeší se i ta nejsložitější rovnice a vypočítá se každé neznámé "x".
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!