V zajetí mysli 7.Kapitola - 2.část

30. května 2013 v 16:59 | Lawren Wirian |  V zajetí mysli
2. část, nevím, co bych vám k tomu ještě řekla tak pěkné čtění :D :) Lawren



Ale musíš mi slíbit, že mě budeš informovat o všem, co se stane. I když kvůli tomu nebudeš možná moci vídat přátele. Opakovala jsem si v hlavě pořád dokola, co mi v Neděli řekl doktor. Nevím, jestli jsem měla souhlasit. Něco se přece jen stalo a já se bojím, říct pravdu.
Někdo mě chytil zezadu za pás. Lekla jsem se, ale náhle jsem ucítila úžasné teplo. Tento pocit jsem neměla už dlouho. Bylo 1. Května, teprve začínalo všechno kolem rozkvétat. Byl to David. Odhrnul mi vlasy z obličeje a políbil mě. Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale všimla jsem si, že mám motýlky v břiše. Pořád ho miluji? Podívala jsem se na zápěstí, měla jsem dokonalou kůži bez jakéhokoliv škrábance nebo jizvy. Procházeli jsme se a povídali si. Šli jsme okolo lesa až do města. Když jsme tady procházeli, probouzely se ve mně nádherné vzpomínky. Na to, kolik překrásných chvílí už jsme spolu strávili a kolik nás jich ještě čeká. Nepouštěl mou ruku a zahříval mě, když se k večeru začínalo ochlazovat. Takto pozorného si ho snad ani nepamatuji. Posadili jsme se do trávy a on si poklepal na rameno. Opřela jsem se o něj tedy hlavou a on mě objal paží kolem ramen. Chvíli měl ruku za zády a potom přede mě postavil malinkou sedmikrásku.
"Pro tebe sedmikrásko." Na tváři se mi objevil úsměv. Tak báječně jsem se ještě nikdy neměla. Všechno bylo perfektní. Tohle nikdy nemělo skončit!
***
Někdo mě hrubě chytil zezadu za loket. Prudce jsem se otočila. Dívala jsem se přímo do hlubokých zelených očí. Vykřikla jsem. Přikryl mi rukou ústa. Ať mě nechá. Namísto hřejivého pocitu a lásky mě teď nepříjemně svíral strach.
"Počkej, chci si jen promluvit dobře? Nebudeš řvát?" přikyvuji. Začal pomalu povolovat stisk. Pustil mě. Bleskově jsem se otočila a utíkala pryč. Nemohu mu utéct, je příliš rychlý. Mohu se schovat. Běžela jsem asi padesát metrů k domu, za kterým jsem zahnula. Musím se co nejrychleji dostat k lesu. Je jisté, že zatočením se mu neschovám. Oběhla jsem celý dům a zastavila se za rohem u nejbližšího vchodu. Zbývá přibližně sto metrů k lesu. Snažím se oddychovat, co nejtišeji. Teď nebo nikdy. Běžím do lesa, jak nejrychleji dokážu. Jsem tady? Je tma a jde sotva vidět na pár kroků. Vytáhla jsem z kapsy mobil a vytáčím první číslo, které mě v této chvíli napadne.
"Halo?"
"Doktore Collinsi! Tady Mai."
"Co je? Co se stalo, Mali?" nesnáším, když mi tak říká, ale teď je to jedno a stejně si nedá poručit.
"Sleduje mě!" říkám mrzutě.
"Kdo Mal?"
"David." zašeptala jsem.
"Dobře, kde jsi?"
"Nevím. V lese." křičím v panice.
"Malien, uklidni se a řekni třeba, co je poblíž."
"Je tady takový vysoký barák a dětské hřiště."
"Dobře, vydržíš tam chvíli? Jedu pro tebe, ano?"
"Jo."
Jak se nakonec ukázalo, volat doktorovi nebyl úplně správný tah. Skončila jsem v nemocnici na psychiatrickém oddělení. David byl celou dobu v pasťáku. Venku je nádherně a já si přeji jen, aby začlo pršet. Všichni si užívají tepla. Někteří se jen tak procházejí, děti hrají hry nebo jinak skotačí. A já? Já sedím za ušmudlaným oknem a skrz žaluzie pozoruji, jak z lidí okolo srší radost. Taky si připadám jako ve vězení. Na sobě mám nepadnoucí noční košili, vlasy rozcuchané. V pokoji je jedna železná postel a malé okno s tmavými žaluziemi, které v místnosti udržují tmu. Navštěvovat mě chodí jen doktor. Táta si ani nevšiml, že jsem pryč. Suzan tady nepustí a nemyslím si, že by vůbec Suz nebo kdokoliv jiný chtěl kamarádit s bláznem. Opět jsem ochutnala písek ze dna oceánu.
***
Po zádech mi přejel mráz, takhle to nesmí skončit, začnu od znova. Doktorovi nic neřeknu. Alespoň prozatím ne.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!