V zajetí mysli - VI.Kapitola 2.část

1. května 2013 v 11:11 | Lerry Wirian |  V zajetí mysli
2.část šesté kapitoly, snad se bude líbit. Pěkné čtení a nádherný 1.máj:)
Lerry;)


Okolní svět si dovoluju pozorovat jen skrz okno v mém pokoji, i přes to, že chci jít ven a chci se nechat osvěžit větrem a čistým vzduchem, okno často nechávám zastřené roletou. Jednou týdně chodím s tátou po okolí, hlavně kvůli němu. Trval na tom, aby zůstal doma a nešel nikde do nemocnice. Kvůli mně. Protože bych musela jít k tetě Darii, která bydlí v Yorku, v Anglii. Psychiatr za ním chodí dvakrát do týdne. Někdy kontroluje i mě, i když mu dávám najevo jasný odpor. Přesvědčuji sama sebe, že nejsem nijak poznamenaná, nejsem psychicky narušená a všechno zase bude dobré. Táta zase začíná normálně mluvit a ze mě se stala "dcera v domácnosti". Pořád sice zůstává velká hromada věcí na vyprání, na vyžehlení i nádobí by chtělo častěji umývat, ale teprve se učím a častokrát už jsme měli stravitelný oběd, který nebyl koupený hotový, i když nám doktor neustále nějaké polotovary donáší. Začínám doufat, že se všechno obrátilo. Nikdy už to nebude jako předtím. Nechodím do školy, máma tu není a s tátou se dá sotva mluvit, ale stejně jako se zacelují rány na mém těle, jizvy od nože a modřiny, tak se také dává dohromady mé srdce i život.
Suzan už jsem neviděla přes měsíc a ostatní jakbysmet. David se neukázal od doby, co jsem mu pohledem propálila díru hrudníkem skrz na skrz. Po tom se mi také stýská. Jeho věčná obětí při každém mém zasténání, něžné polibky na tvář, jeho paže, které mě vždy zahřály. Přemýšlím nad tím, jak rychle se to všechno seběhlo. Měl mě rád, prý mě měl vždycky rád. Nejsem si tím ale tak jistá, jako on. Zamilovala jsem se do jeho nádherných hlubokých očí, které na mě upřímně koukaly několik let. Mé city potom zesílily během doby, kdy jsme byli pár. Pořád tu ale zůstává spousta otázek.
Jak se má ta druhá Mai? Můj stín, kterého se bojím. Bojím se toho, že se jednou probudím a nebudu to já. Možná by to bylo lepší. Třeba tam máma pořád žije a všechno je tam lepší, tak jako to bývalo vždycky. Chtěla bych být ona. Když nad tím přemýšlím, je to utopická myšlenka. Je to jen sen. Ne jsem to já. Doktor říká, že takhle je to lepší, určitě se mi to jen zdálo a jenom prostě musím uznat, že to byl všechno jeden dlouhý sen. Třeba se jednou probudím i z tohoto života. Všechno bude v normálu, já budu šťastná a stín, který s sebou nese světlo, ale zabíjí mě při každém pomyšlení na mámu, bude pryč.
V posteli jsem potom ještě dlouho přemýšlela nad tím, jaký je ten druhý svět. Jak těžké může být se tam podívat? S těmito slovy v mysli jsem usnula.
***
Další den se zabývám nad stejnými věcmi, vlastně nedělám nikdy nic jiného. Nevím jaké je datum ani co je dnes za den. Dělám každý den to samé, jakoby další dny a měsíce nebo i roky neexistovaly. V rukách tisknu propisku a dívám se z okna. Deset minut se nepohnul ani list, či stéblo trávy. V druhé ruce mám blok a přemýšlím, co napsat. Dnes půjdu ven. Když po sobě ta slova čtu, musím se zasmát. Zní komicky jak primitivní a přitom závažný krok se chystám podniknout. Začínám se tedy oblíkat. Vyjdu z pokoje s jasným úmyslem - říct tátovi, že se jdu projít a nijak mě neodradí. Třeba konečně potkám Suzan nebo někoho jiného, třeba Emmu Walkerovou ze školy. V tu chvíli koutkem oka zahlédnu něco venku. Bojím se otočit hlavu. Když se odhodlám, nic nevidím. Vůbec nic tam není! Zapochybuju, jestli je procházka nejlepší nápad. Svírá se mi žaludek. Je mi na zvracení a konečně v okně zahlédnu černou vzrostlou postavu. Je to jen šmouha, ale šmouha, která se umí celkem rychle pohybovat a má uhrančivé nažloutlé oči - to je jediné co mi tu postavu spojuje s člověkem. Jsou lidské, ale barvu takovou rozhodně nemají. Najednou si připadám jako v hororu. Postava zase zmizela. Znovu se objevila po pár vteřinách o hodně blíž.
Tohle je stihoman. To je stín, kterého se bojím, ten který se mi podařilo zahnat neustálým zapíráním jeho existence. Zatahuju rolety a s pálivými slzami v očích padám na kolena. Nemůžu jít ven. Sama už nikdy nemůžu. A doma si přeji jediné zhasnout světla a zapomenout vše, co jsem viděla, zapomenout, že jsem živá.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!