5 Kapitola - Život Příběhem

15. června 2013 v 14:41 | Cathrin Nira de Linere |  Život příběhem
Je táááková škoda, že soutěž končí, kvůli malému počtu soutěžících ;( je mi to opravdu moc líto Nikaroovy se opravdu snažila a já jí tím děkuji, že mi dala příležitost, tenhle příběh vůbec vytvořit, ještě se o tom rozepíšu, až příběh ukončím :) ke kapitole nic říkat nebudu, až na to že je trochu kratší asi jsem měla zase nějakou krizi :D tak máte tady kapitolku...


Zase jsem je sledovala. Už asi po třetí v téhle půl hodině, ale co by se mohlo stát. Tereza s Charlotte se sice hádaly, ale to nic neznamenalo.

Být znova ve městě bylo jiné než když jsem tu přišla poprvé. Poprvé bylo barevné a veselé, teď mi přišlo šedé a smutné.

Procházela jsem ulicí směrem k jednomu domu. Moc duchů tudy nechodilo už jen proto že tu byl on. Trochu to možná bylo i kvůli mně, ale určitě jsem nebyla tak velkou příčinnou.

Většina duší, které tu uvízly se dočista zbláznily, takže jsem se ani nedivila, když se mě začaly bát kvůli toho že jsem byla čarodějkou a měla jsem trochu víc moci než oni.

I teď se na mě dívaly trochu podivně, ale nejspíš se trochu uklidnily, když jsem tu ten den nebyla.

Vešla jsem do starého oprýskaného červeného vchodu. Jako duch jsem začala chápat proč se ostatní duchové radši na zem nevraceli. Ten pocit stísněnosti nebyl nijak příjemný.

"Jsi zpět." Ozval se starý mužský hlas, když jsem vešla dovnitř.

"Ano, ale ne na dlouho budu muset zpátky na zem." Odpověděla jsem sklesle. Stále na mě působila ta stísněnost.

"Tak proč si zde?" otočí se ke mně průhledná postava. O Tomovi, aspoň mi řekl, že se takhle jmenoval, nikdo moc nevěděl. Nikdo nevěděl, jak umřel, kde žil, co byl zač.

"Potřebuji pomoct." Přiznala jsem na rovinu.

"A s čím ti mohu pomoci?" zeptal se stále stojíc na tom jednom a samém místě.

"Myslím, že už to víš." Řekla jsem mrzutě, protože vždycky všechno věděl dopředu.

"Máš pravdu, vím. Jenže odpověď budeš muset najít sama." Odpověděl s úsměvem, který se u něho objevoval jen zřídka.

"Jak?"

"Má drahá vzpomínkami nebloudíš jen tak pro nic za nic. Vždycky ti mají určit směr, kterým se vydáš. Májí určit tvůj osud a ten je u tebe pořád prapodivný. Předtím si toužila zjistit, kdo ti to udělal a chtěla ses mu pomstít, teď Charlotte pomáháš v hledání jejích sourozenců a stojíš proti neznámému."

"Pořád nechápu k čemu mi to všechno bude dobré. Hledám stále svou plnou vnitřní sílu, tu kterou jsem měla za živa, abych vyhledala své bratrance a Charlese. Jak mi pomůžou vzpomínky? Vždyť je to absurdní, já se s tím kdo je vězní ještě ani nesetkala." Namítla jsem uraženě, protože mi tady nikdy na normální otázku nepřišla normální odpověď.

"Jak jsem řekl na to už si musíš přijít sama." Otočil se zpátky k oknu a něco bedlivě sledoval. Zatím co já si zamyšleně sedla na pohovku v okraji místnosti.

Přemýšlela jsem nad minulostí, přítomností a snad i budoucností.

Mohla jsem tak sedět asi tři hodiny pozemského času, což tady bylo jen pár minut.

Třeba už je ostatní našli, třeba jsem se o ně starala úplně zbytečně a oni si poradili sami. Bývala jsem silná a teď jsem tu seděla jako hromádka neštěstí, která naříkala nad svou ztracenou mocí, kterou by dokázala najít jen kdyby si přiznala, co by se jí stalo kdyby přežila.

Vyskočila jsem na nohy. Věděla jsem co musím udělat, abych dostala zpátky celou svou moc a všechny zachránila.

S vyvalenou pusou jsem zírala na postavu, která se pořád dívala někam do dáli. Nemohla jsem tomu uvěřit, bylo to jako blesk z čistého nebe. Ten nápad přišel tak nečekaně.

"Zjistila jsi to." Ozve se Tom.

"Cože? To je šílené to přece nejde! Já tam nemůžu jít, je to nebezpečné a už jednou jsem…" nestačila jsem doříct větu, když se Tom prudce otočil a bylo to snad poprvé kdy jsem viděla, že měl v očích vztek.

"Správně a už si tam jednou byla a budeš muset zase." Řekl stroze.

"Ale…" začala jsem zase namítat.

"Nebo chceš snad vidět svojí rodinu mrtvou?"


2 část


"Ne můžeš za to všechno ty! Jsi prostě tak sobecká, že jsi jí až zabila a teď i naši bratři můžou zemřít!" Tohle jsem poslouchal už celý den. Pořád se Charlotte s Terezou hádaly, kdo za co mohl.

"Určitě za to můžu já! Myslíš, že jsem někoho schválně někoho navedla, aby je unesl?! Jsi cvok?!!"

"Tak a dost!" zasáhl jsem dřív než by se porvaly. "Mohly byste se přestat hádat? Protože to už nejde poslouchat a takhle nás všichni uslyší na kilometry daleko!"

Obě ztichly, ale pořád po sobě házely nenávistné pohledy, ale alespoň bylo ticho.

Dělal jsem si starosti o Catherine. Už to bylo půl dne kdy jsme se rozdělili a ona se nevracela.

"Nevíte kde je Cath?" zeptala se Tereza, skoro jako by mi četla myšlenky.

"Netuším, ale začínám si o ní dělat starosti. Neměla by se už vrátit? Vždyť ani neřekla kam jde." Odpověděla jí klidně Charlotte a byly to snad první věty, které spolu prohodily normálně.

Společná starost o Catherine je spojila dohromady.

Když se před námi objevilo světlo a z něho vystoupil duch. Duch dívky, která ovšem nebyla Catherine.

Měla vlasy snad po stehna a na sobě šaty spíš z této doby než z minulosti. Vypadala tak na osmnáct a po pravé tváři se jí táhla jizva. Tvářila se vyrovnaně, ale náš smysl nám jasně řekl, že má pro nás špatné zprávy.

"Co jsi zač?" zeptal jsem se jí stroze.

"Jmenuji se Kate a znám se s Catherine. To ona mě sem poslala." Řekla sametovým hlasem, ze kterého syčelo jen dobro.

"Proč nepřišla ona?" ujala se slova Charlotte, která si jí pořád nedůvěřivě měřila.

"Zjistila něco důléžitého, co vám nesmím říct a teď plní Nebeský úkol." Odpověděla jí zdvořile a při slovech Nebeský úkol se zajíkla.

Všechny vnitřnosti se mi smrskly. Charlotte s Terezou se na sebe nechápavě podívaly a potom se ohlédly na mě.

"Dane co je ti? Jsi bledší než normálně." Zeptala se mě Tereza a mě v hlavě stále zněla ty dvě slova. Chvíli mi trvalo než jsem se vzpamatoval. Očima jsem vyhledal Kate, která stále povlávala tam kde předtím.

"Nemyslíš ten Nebeský úkol. Řekni prosím že ne." Očima jsem jí stále prosil, aby řekla cokoliv jiného, ale odpověď jsem uvnitř sebe znal.

"Obávám se, že myslíme to samé." Její hlas teď neprokázal ani trochu emocí.

"Jaký Nebeský úkol, co to vůbec je?" ptala se netrpělivě Charlotte, která celou dobu seděla na zemi s zkříženýma rukama na prsou.

"Rituál, při kterém se z ducha stává něco víc než duch. Stává se z něj anděl a většina těch, kteří se o to pokusí to, již podruhé, nepřežije. Ztratí i duši."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Anketa

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!