7 Kapitola - Život Příběhem

27. července 2013 v 12:09 | Cathrin Nira de Linere |  Život příběhem
Už opravdu pro dnešek, kdy tohle píšu (12.7.) nevím co napsat, takže budu jenom přednastavovat. さようなら = Sayōnara
Opět PS: Ta japonština je vážně podivná :DDD



Seděla jsem na posteli v jednom pokoji na zámku, hradě, vile, ať už to bylo cokoliv, bylo to velké, který jí byl přidělen. Nevnímala okolí, nechtěla nic slyšet, netušila, zda se má radovat nebo snad brečet.

Její matka, matka, kterou znala celý svůj život, byla zároveň jednou z řeckých bohů, o kterých si myslela, že nikdy neexistovali.

Ale zároveň to vše vysvětlovalo, to proč byla nebo snad stále je čarodějkou, ty nevysvětlitelná tajemství minulosti, neustálé vzpomínky, které jasně naznačovaly, že něco nebylo v pořádku.

Praštila hlavou do polštáře, chtělo se jí brečet, chtěla zavřít oči a až by je otevřela, byl by to jen škaredý, dlouhý sen a nic zlého by se nestalo. Od toho osudného dne, kdy podle ostatních byla zavražděna její lidská část.

Předtím než si tu zalezla a potom co se všichni vzpamatovali z prvotního šoku, jí začali vysvětlovat, že umřela jen jedna a její část ta druhá božská, tedy vlastně andělská, vždyť to bylo fuk, jak je oslovovala, prý stále žije a ona se mohla zhmotnit, mohla žít tak jako předtím a navíc ta její andělská část je téměř nesmrtelná. Zabít jí mohl jen nějaký podivný výtažek z nějaké rostliny a pár kapkami boha/anděla, kterého chcete zrovna zničit, kouzlo nebo vytrhnutí srdce. Všechny možnosti by normální člověk nezvládl, co se týkalo nadpřirozených bytostí, nikdo přece nemusel vědět, že je poločlověk, poloanděl a ještě ke všemu má část krve z Dyotriů z tetiny strany.

Můj žaludek byl jako na loupačce, oči se střídavě zalívaly slzami a jindy se mi na tváři objevil úsměv.

Někdo zaklepal na dveře jejího pokoje a dovnitř vešla bělovlasá bohyně s popelavým obličejem. Rozhodla se, že je bude označovat za bohy, protože oslovení andělice znělo divně.

Už na sobě neměla bílé slavnostní roucho, nýbrž černou košili se zavazováním přes prsa, na ní černý korzet zdobenými zlatými nitkami, bílé, úzké džíny a černé kozačky ke kolenům také zdobené zlatou nití. Na rukou měla černé, uměle kožené rukavice, bez prstů.

Bílé vlasy měla ve vysokém copu, ale i tak jí sahaly do poloviny pasu. Zaměřily se na mě pronikavé zelené oči.

Užasle jsem na ní hleděla s obdivem v očích. Tušila jsem, že jsem měla oči ještě zarudlé, teprve teď jsem si uvědomila, že už nejsem duch. Stalo se ze mě něco mezi životem a smrtí.

Artemis, matka si ke mně sedla na bílou peřinu, obohacenou květy různých barev.

"Jsi z toho zmatená že?" promluvila tiše.

"Možná toho na mě bylo poslední dobou moc. Snažím si namluvit, že je to jen škaredý sen." Odpověděla jsem jí, i když jsem se z počátku chtěla chovat ignorantsky, teď jsem na to neměla síly.

"Jestli chceš, můžeš, zapomenou, nebudu se na tebe zlobit. Hodně lidí se skrylo před krutou realitou i ty můžeš, nikdo ty nebrání. Můžeš tuto kapitolu, svého života vytrhnou jako stránku v knížce, zhasnout své světlo a uvrhnout jí to nevědomí." Položila mi ruku na tu svou a povzbudivě se usmála. Vypadala tak mladě, že by těžko někdo uvěřil, že byla mojí matkou.

"To se lehce říká." Odvětila jsem a podívala se jí do očí. Viděla jsem v nich plno citu vůči mně.

"Můžeme ti pomoct, stačí říct. Víš, jak to myslím." Ještě otevřela pusu, jako by chtěla něco dodat, ale nakonec jí zavřela.

"Jakou mám moc?" zeptala jsem se a Artemis se na mě s překvapením otočila. Tuhle otázku nečekala, čekala, ale ne tak brzo.

"Jsi anděl/bohyně živlů a jako já měsíce, má drahá. V celku neobyčejná moc v obyčejném životě. Nikdy tě nenapadlo, že během úplňku jsou tvé síly na vrcholu?" usmála se na mě a já si musela připustit, že měla pravdu.

"Obyčejném životě?" zašklebila jsem se a koukla na ní pohledem typu tak-to-určitě.

Než mi ovšem stačila odpovědět, do místnosti se vřítila Holly. Dívka, která mě vedla předtím na andělský soud.

"Omlouvám se, že jsem zde tak vtrhla, ale první andělé se rozhodli vás zasvětit hned, protože se dole na Zemi děje prý něco strašného." Vysoukala ze sebe zadýchaně, věřili byste tomu, že i duch se může zadýchat? V srdci mi poskočilo a v mysli se mi vynořil obraz Terezy, přátelské sestřenky, o které jsem ji myslela, že byla nepřítel. Charlotte, která pro mě byla nejlepší přítelkyni, ale stala se z ní zrádkyně. Daniel, kamarád, u kterého jsem si nikdy nebyla jistá, co ke mně vlastně cítil.

"NE." Zašeptala jsem sklíčeně a nade mnou se objevila temnota, jediné co jsem v to chvíli mohla udělat, bylo se té tmě zakrývající světlo přizpůsobit a na vše v tu chvíli zapomenout.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!