Tianina Pomsta - 7 Kapitola - Kniha a muž

15. září 2013 v 9:48 | Cathrin Nira |  Tianina pomsta
Ááááno taky se divím, že jsem to vůbec dopsala :D ale je to tu! Psala jsem jí dva měsíce :DD což je hrozné... ale tak snad se bude líbit ;)


Už měsíc jsem bydlela u Mathewa a Sofie. Oba mi dávali prostor a utěšovali mě, když jsem potřebovala.

Jejich taťka se mnou soucítil a s radostí mě v domě přijal. Byl to opravdu sympatický člověk s mnoha vráskami na čele.

Ležela jsem v pokoji pro hosty, ze kterého se na nějakou dobu stal můj pokoj, ruce za hlavou a přemýšlela jsem. Musela jsem začít hledat Michaela. Policie nikam nepostoupila a já to chtěla vzít do vlastních rukou.


Odhodlaně jsem se zvedla a navlékla na sebe teplý, černý, zimní kabát, kalhoty vyměnila za zateplené legíny a džíny. Na hlavu si nasadila pletenou bíločernou čepici a lněné rukavice v bílé barvě.

Z pokoje jsem vystřelila jako raketa a můj krátkodobý let zastavila nějaká rána, která mě shodila na zem.

Na čele se mi začala rýsovat pořádná boule, před očima jsem stále měla hvězdičky a mlha v mém mozku se odmítala ztratit. Podepřela jsem se rukou a několikrát pomalu zamrkala, až jsem konečně uviděla ustaraný Mathewův obličej.

"Tio vnímáš mě?" rozpoznala jsem jeho hlas, který na mě celou dobu mluvil, ale slova jsem stále nějak nevstřebávala.

"Eumh." Zaskučela jsem a opět se chytla za čelo. Konečně jsem se dostávala do normálního stavu.

"Kam si tak letěla?" zeptal se mě tmavovlasý kamarád, tak jak jsem ho zprvu neměla ráda, dalo by se říct i nenáviděla, a tak jsem si ho rychle oblíbila.

"Chtěla jsem jít na vzduch." Zalhala jsem a hlas se mi zadrhnul v hrdle.

"Vážně?" věděl, že jsem lhala, i když jsem si to nerada přiznávala. Ten kluk mě měl přečtenou a číst ve mně mohl jako v otevřené knize. Za to když se uzavřel on, tak už to bylo v háji a nikdo ho nepřinutil dát najevo jen trochu citu.

"Dobrá chci to vzít do svých rukou. Chci jít hledat Michaela!" vyšlo to ze mě jako na povel a já si zoufale prohrábla vlasy.

"Tio." Začal mi to vymlouvat.

"NE! Nevymluvíš mi to, Michael je můj jediný bratr, je to moje rodina, otec už pro mne dávno není otcem a Madison s mou odpornou nevlastní sestrou? To sotva! Já ho musím najít. Ty bys udělal to samé, kdyby se něco podobného stalo Sofii. Nemám pravdu?" koukla jsem mu odhodlaně do očí a rozhodně jsem neměla v plánu uhnout.

"Máš pravdu. Ale to chceš jít ven teď? Když se stmívá? Nech to na zítra, půjdu s tebou." Vzal mě za ramena a přitáhl k sobě.

Nechala jsem ho, aby mě k sobě přitiskl. Najednou se otřásl a rychle stáhl.

"Co se děje?" zeptala jsem se a koukla na něj.

"Nic bude to v pohodě." Odsekl, ale když se na mě podíval, jeho oči už nebyly tmavě modré, nýbrž dostaly jasně zlatou barvu.

O krok jsem couvla. Pořád se třásl, uslyšela jsem rupnutí švu na tričku.

"Mathew!" uslyšela jsem někde za námi zděšený Sofiin hlas. Blondýnka se přihnala ke svému bratrovi a začala mu něco šeptat do ucha.

"Nešlo to Sofi. Je silnější než jsme si všichni mysleli. Sofi…." Dostal ze sebe Mat mezi namáhavými výdechy a nádechy.

"Ššššš." Mathew se sesunul na zem a Sofie si k němu klekla a položila si jeho hlavu na klín.

Potom se na mě podívala.

"Možná bys měla jít." Prohlásila.


Jak řekla Sofie, tak jsem udělala. Šla jsem po tmavé cestě směrem dál od středu města. Byla jsem zmatená a vůbec nechápala, co se to stalo.

Kdo je silnější, než si mysleli? A jak to vůbec bylo myšleno.

Vedle mě se objevila knihovna. Moje nejoblíbenější místo, pamatovala jsem si, jak jsem tu chodívala s mamkou a společně jsme si četly, tady jsme taky společně napsaly můj první zápis do deníčku.

Zaplula jsem do dveří, které cinkly a ohlásily můj příchod.

"Kdo je?" ozval se stařičký hlásek knihovnice.

"Tiana, slečno Minblayková." Zavolala jsem a prošla prvním regálem.

"Tiano, děvče tebe já už dlouho neviděla. Ukaž se. Vyrostla z tebe překrásná dívenka." Objevila se stará paní s prošedivělou hlavou a mžourajícíma očima skrz velké kruhové brýle v retro stylu.

"Copak tě sem přivedlo? Něco hledáš?" zeptala se mě a popojela s vozíkem plných knih.

"Ani nevím možná něco nadpřirozeného." Tiše jsem se zasmála, musela jsem se někde praštit.

"Tak tebe láká nadpřirozeno? Pamatuju se, jak sis tu prohlížela obrázkové knížečky, ale možná tu něco mám, pojď." Pobídla mě a vedla skrz knihovnu do zadní části, kterou nikdy nikdo moc nenavštěvoval. Snad jen pár podivínů, o kterých si každý myslel svoje.

Paní se zastavila, až u posledního nejvyššího regálu, který byl posazený ve zdi.

"Knihovna už od svých počátků schovává jisté tajemství a já ti teď ukážu jedno z nich, už delší dobu tuším, že zde není v bezpečí, a proto ti ho chci předat." Stará vrásčitá ruka odsunula několik tlustých, nudných knih o náboženství a za nimi se objevila malá díra ve zdi, tak akorát pro jednu knihu.

Knihovnice vytáhla malou tlustou knížečku z díry a dala mi ji do rukou.

"Je velice stará a není ani jisté, jestli je pravdivá. Já ji četla a je velice zajímává. Ráda jsem tě zase viděla Tiano. Škoda jen že tak pozdě." Stařenka se usmála a vrátila se ke své práci.

"Děkuji." Zašeptala jsem a vydala jsem se k východu.

Venku mě ofoukl studený vítr, oklepala jsem se a vyšla pryč. Nechtěla jsem se vracet k Sofii a Mathewovi.

Už dávno padla tma a ještě víc se ochladilo.

Přece jen jsem nakonec vyšla směrem k mému teď domovu. Pod nohama mi zakřupal sníh a studený vítr mě pleskal po obličeji.

Uslyšela jsem za sebou kroky. Celá jsem ztuhla.

Jen klid může to být někdo úplně normální a stejně jako ty si vyšel na procházku, pomyslela jsem si a zhluboka se nadechla a vydechla.

A dala jsem se znovu do chůze, přesto jsem trnula v hrůze, můj instinkt mi říkal, abych vyběhla a co nejrychleji se odtamtud dostat.

Aniž bych si to uvědomila, vážně jsem přidala do kroku a pořádně zrychlila. Kroky za mnou taky zrychlily.

Otočila jsem se a uviděla chlapa dvakrát většího než já, který byl oblečený celý v černém.

"Ty!" zasyčel na mě a surově mě chytl za ruku. Cukla jsem sebou, abych se vyprostila z pevného sevření, ale místo toho jsem si málem vykloubila rameno. Ozvala se nesnesitelná bolest, když mě prsty sevřely ještě silněji. Jak někdo mohl mít takovou sílu? Vždyť mi úplně drtil ruku!

Pokusila jsem se podruhé vyškubnout, ale mělo to ještě bolestivější následek.

"Pomó…." Druhou rukou mi chlap položil na pusu, takže už jsem nemohla ani křičet.

Co bych měla dělat? Co se mnou chce udělat?! Cítila jsem, jak se mě zmocňovala panika a zdravý rozum šel někam. Začala jsem sebou neustále škubat, ve snaze se aspoň na chvíli osvobodit a v druhé ruce jsem stále držela darovanou knihu, ale všechno bylo k ničemu.

Chlap mě začal někam vláčet, ať jsem se snažila jakkoliv, nejspíš jsem pro něj nebyla nijak velká zátěž než kilo peří.

"Přestaň sebou vrtět." Zavrčel krutě a mně se stáhl žaludek. Opravdu jsem ovšem přestat nechtěla. Musela jsem něco udělat, nějak se pokusit zachránit, jenže se zakrytou pusou jsem nemohla ani zakřičet a přes koženou rukavici nemohla kousnout.

V očích jsem ucítila horké slzy, panika už mě celou ovládla.

Najednou jsem se ocitla ve studeném sněhu. Z dopadu mě zabolela záda, celá jsem se schoulila do klubíčka a doufala, že už se nic dít nebude. Nakonec jsem se odvážila se zvednout.

"Ty svině!" znovu jsem se ocitla na ledové zemi.

"Pche! O ničem neví a už páchá tolik škody. Ubožačko jedna, co by na to asi řekla tvoje maminka, nic je mrtvá. A tvůj bratr bude brzo taky." Hrklo ve mně, jak mohl vědět o mojí matce a Michael, došlo mi to. On věděl, kde byl můj malý bráška, museli ho unést, jenže kde?!

"Byli ti teprve dva! Dva roky a už si všechny plány zničila! Všechno muselo začít od začátku, však on si tě pán podá. Tebe i toho tvého bratříčka stejně jako vaši matku. Musela si to slyšet že? Dokonce i vidět, co já bych dal za to vidět ji trpět." V hlavě se mi ozval její křik, krev a policie. Opět jsem zažila tu hrůzu, na kterou jsem roky zapomínala.

"Tak koukám, že si nevzpomínáš na všechno." Z mučícího transu mě vyrušil hlas. "No co stejně za nedlouho zemřeš a setkáš se svojí prašivou matkou. Ale před smrtí je dobré si trochu užít, nemyslíš?" srdce se mi rozbuší strachem a vyhlídkou jaká budoucnost mě teď vlastně čekala.

Černá postava ke mně chytla za ruku a přisunula blíž k sobě. Všechno ve mně se zděsilo odporem a divila jsem se, že jsem ještě nezvrátila dnešní oběd. Jeho dech neskutečně páchnul.

"Ne." Zachrchlala jsem ve snaze se moc nedýchat a odvrátila jsem obličej. Chlápek se hrozivě zachechtal, až mě trnulo v kostech.
"Věř mi, nakonec se ti to bude líbit." Zasyčel mi do ucha a já pomalu začínala věřit, že toho byla jen jedna z mála chvíli před tím, než zemřu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!