8 Kapitola - Život Příběhem

17. října 2013 v 16:24 | Cathrin Nira |  Život příběhem
Tuhle kapitolu tak trochu suším v PC, ale to je úplně vedlejší :D no tak jí tu přidávám... konečně :D vypadá to, že příběh bude mít buď okolo třiceti kapitol nebo dva díly, ale zase předbíhám... užítě si jí!! ;))



V hlavě jsem měla úplně vymeteno, cítila jsem se hrozně.

Ležela jsem na hedvábné posteli a pode mnou se stále míhala mlha, pocházející z mraků. Pevná zem ode mě byla vzdálená na míle daleko, stejně tak mí přátelé, dělala jsem si o ně starosti.

Utekly dva dny od chvíle, kdy do mého pokoje přiběhla andělice s ohnivými vlasy a předala nám zprávu o peklu na Zemi. Po zbytek svého zbytečně mrhaného času stráveného ležením na posteli, se mě nikdo neobtěžoval informovat.

Mrak, na kterém byl postaven palác bohů/prvních andělů, se zase posunul a já vyletěla do vzduchu.

Nikdy bych si nepomyslela, že mi tolik bude chybět gravitace.

Tohle bloumání sama v sobě mi začínalo lézt krkem, přehodila jsem bosé nohy přes postel. Prsty se mi zabořily do jemné hmoty, správně bych jí jako duch neměla cítit, ale od é doby co jsem vlastně jenom z poloviny mrtvá a matka mi přinesla náramek, tvořený z různých kamínků v odstínech červené, jsem cítila. Mohla jsem znovu i brečet, ale zatím jsem to nevyzkoušela.

Každopádně jsem se oživovala hodně pomalu a ani jsem celému tomu postupu nerozuměla. Přišla jsem si jako pokusný králík, nebylo důležité, kolik jsem toho věděla. Důležité bylo, aby celý ten pokus na mě měl nějaký účinek.

Otevřela jsem skříň se šaty, jednou z mála výhod mého oživování bylo, že jsem znova mohla nosit různé druhy oblečení a nemusela nosit je jedny promočené šaty, i když to pořád bylo lepší než pyžamo nebo spodní prádlo, litovala jsem ty, kteří zemřeli nazí.

Vybrala jsem si jednoduché, světle modré tílko a skládanou bílou sukni, která sahala do poloviny stehen. Móda za poslední dvě století měla velkou revoluci jako všechno ostatní, ale mě se celé ty změny líbily. Nemusela jsem na sebe rvát tisíce sukni a dusit se v korzetu a nosit výstřední klobouky, abyste se přizpůsobili tehdejší společnosti.

Teprve když jsem se přiblížila k zrcadlu, mě postihl opravdový šok. Měla sice stále průsvitnou pokožku, ale neviděla jsem přímo skrz sebe, měla jsem svůj obvyklý odstín pleti, tváře růžové a i barva očí se mi vrátila.

Naposledy jsem se takhle viděla v ten osudný den. Tato myšlenka mě okamžitě navrátila do reality a k faktu, že doopravdy jsem vstala ne proto, abych se obdivovala. Ale abych našla odpovědi na všechny otázky, týkající se minulosti, přítomnosti a snad i budoucnosti.

Vyšla jsem z pokoje, rozhodnutá jít i přes mrtvoly.

Přes mrtvoly možná, ale to jsem opravdu netušila, že budu muset projít spletitým bludištěm chodeb. Zkusila jsem projít skrz zeď, místo toho, abych prošla, se mi rýsovala pořádná boule na hlavě.

Prošla jsem už snad každou chodbičku, ale nikoho jsem za celou cestu nepotkala. Ani dušičky tady nebylo.

Naproti mně se vynořily dvoukřídlé dveře, vypadaly krásně, důležitě a každičký detail byl důkladně propracovaný.

Došla jsem až k nim a přejela po nich rukou. Sjela jsem po bílém dřevu, až k pozlacené klice. Čekala jsem, že budou zamčené, ale nic takového neexistovalo.

Lehce jsem pootevřela dveře a nakoukla do místnosti. Byla to tmavá místnost a uprostřed toho temna zářila malá ohnivá koulička a kolem ní poletovalo další osm.

Okamžitě jsem pochopila, že to mělo znázorňovat Sluneční soustavu.

Kolem těch zářících, elektrizujících, poletujících věciček byl oválný stůl, kolem něho se nacházelo přesně třináct honosných židlí a všechny byly obsazené.

"Nevím, co si mám o tom myslet." Pronesl mužský hlas, už jsem ho slyšela. Patřil Diovi, snažila jsem se ho najít pohledem, až jsem ho konečně našla.

Teprve teď si mohla prohlédnout jeho perleťová křídla, která mohla být větší než on sám.

"Jak to nemůžeš vědět? Je to přece jasné." Skoro bělovlasá bohyně v čistě bílém rouchu. Hned jsem poznala svojí matku, bylo divné jí tak oslovovat, ale co jiného mi zbývalo.

"Všichni dobře víme, že ona není obyčejná." Pokračovala pevným hlasem. Koho myslela tím ona? Kdo není obyčejný?

"Vím to, věř mi, že to vím, až moc dobře. Jen jsme jí neměli dávat k našim pozemským dvojníkům, ohrozili jsme tím její život!" Nejistě jsem o krok ustoupila, před hromovým hlasem pána nebes.

"Je taky moje dcera." Pronesl už klidněji a všimla jsem si, jak se bolestivě podíval na Artemis, která se na něj s pohrdáním dívala a Héra si zachovávala jen klidnou tvář.

Zatím co se ve mně hromadily další otázky, jsem poslouchala, jak jejich rozhovor pokračuje.

"Měli bychom jí to říct, než udělá nějakou hloupost. Je ještě mladá. Netušila, že smrt v jejích sedmnáctinách, měla být součást přeměny." Otevřela jsem šokovaně pusu, chtěla jsem něco říct, vykřiknout na ně, ale můj hlas mě zradil.

Sesunula jsem se k zemi a hluboce oddechovala. Třeba nemluvili o mě, ale o někom jiném.

"Lehce vybouchne, znám ji…" Začala Artemis, ale než stačila pokračovat, vyskočila jsem na nohy a prudce otevřela dveře.

"Ne! Ty mě neznáš?! Nebylas to ty, kdo mě vychoval! Nikdo z vás!" s tím výbuchem možná měla pravdu, ale můj zbytek neznala, nikdo mě neznal natolik dobře, aby věděl, jak to teď se mnou je.

"Catherine." Afrodite vstala.

"Ne! Už od vás nechci nic slyšet!" rozběhla jsem se pryč, cestu zpátky do pokoje jsem si dobře zapamatovala.

Zabouchla jsem za sebou dveře a svalila se do peřin.

Nevěděla jsem co, jsem to udělala. Na jakých lžích byla doopravdy založena moje smrt. Měla jsem pocit, že můj život a smrt byla jen jedna velká lež a podvod. Doopravdy jsem z něho nic neznala a ničím si nebyla jistá.

Můj život se během tří krátkých dnů propadl do neznáma a já musela zjistit kolik se ta zákeřná neznámá rovná, jen tak jsem mohla pokračovat dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!