2 Kapitola

25. listopadu 2013 v 20:53 | Cathrin Nira |  Potomci Lazuritu
Mám tady další kapitolku, celý minulý týden jsem nemohla přidávat články, protože jsem ležela v nemocnici. Doopravdy bylo celkem fajn odpočinout si od internetu, i když jsem si každou chvíli myslela, že umřu :D
Takže:
Kapitola má 2 825 slov z 6 680 slov


Skoro celou noc jsem z nějakého neznámého důvodu nemohla spát. Takže teď, po našem zbrusu novém baráku, chodím jako duch s velkými kruhy pod očima.

Šouravým, ale zcela tichým krokem dojdu do kuchyně, abych se najedla. Matka jako obvykle stojí u kuchyňské linky a vaří na večeři. Ano je teprve ráno a moje matka už vaří večeři.


U stolu sedí jenom Anithe, v duchu za to děkuji. A z obýváku se ozývají televizní pohádky, takže bráška už je taky vzhůru.

Uběhl týden od té oslavy, kde jsem poznala Dequ, Mili a Irines. Ty tři mě okamžitě vzaly mezi sebe a tím jsem se dostala do školní elity. Deqa, Mili i Irines totiž byly něco jako královny školy a přitom o to vůbec nestály, ale když sejdou ty tři, je to jasné.

Mili je zkrátka nejpěknější holkou na celé škole, Irines tou nejchytřejší a Deqa je prostě tou nejsportovnější. Někdy jsem si připadala, že mezi ně vůbec nepatřím, ale ostatní spolužáci ke mně chovali zvláštní respekt, už když mě viděli, jak se první den bavím zrovna s těmi třemi.

A pak tu byli kluci Donny, Toro, Juley, Letro, Kvino a Dario. Vlastně nejoblíbenější partička kluků na škole, aspoň podle jistých barbie a i nejpěknější šprtky si o nich povídaly.

Vlastně mohli mít jakoukoliv holku ze školy, až na nás čtyři. Navíc Toro je hrozný sukničkář od všech jsem už nejméně pětkrát slyšela, že měl každou na škole, až na výjimky (hádejte, kdo to asi je).

Za tu dobu co přemýšlím, se nějak stihnu obléct do uniformy a udělat vše potřebné v koupelně. Naházím všechny učebnice do tašky a dole si vezmu z kuchyňské linky svačinu a upaluji pryč, už teď mám zpoždění.

Dveře mi ovšem zatarasí Worthen.

"Hej co je?" zavrčím nevrle, na něj dneska opravdu nemám náladu.

"Úterý." Odpoví můj bratr mrazivě a jeho černé oči se zalesknou.

"Hrozně vtipné… uhneš? Musím jít."

"Co se stane, když jedna z Královen dojde do hodiny pozdě?" zeptá se suše a mě vyskočí v hlavě Jesse, určitě si musela stěžovat fňukna jedna.

"Koukám, že Jesse žalovala. A já nejsem jedna z Královen, jen se s nimi bavím." Odseknu podrážděně a šáhnu po klice.

Worthen mě chytne silně za zápěstí a já syknu bolestí.

"Au, to bolí!"

"Jedna z těch tvých kámošek je opravdu pěkná, počkej, jak se jmenuje Irines že? Co by se asi stalo, kdyby temní získali další se znamením?" zašklebí se mi do obličeje a mě ztuhne krev v žilách. To že Worthen spolupracuje s temnými nebo jím dokonce je, si myslím dlouho, ale nikdy to nedal takhle najevo.

"Šáhni na ní a máš se mnou problém, bráško. A už mě sakra pusť!" zasyčím mu do obličeje a trhnu rukou doleva. Worthen odletí a narazí do zdi, až se celý dům nebezpečně otřásl.

"Co se to tu děje?" uslyším Anithin ustaraný hlas a když uvidí mě ještě se stále svítící rukou a Worthena, který mě vraždí pohledem ze země, zavrtí hlavou a na oba se smutně povídá.

"Niro, neměla bys už jít?" zeptá se mě a za jejím ramenem se objeví Jesse, která prostě vždycky chodila pozdě, už od začátku.

"Chtěla jsem." Odpovím a vyrazím pryč, věnuji poslední chladný pohled Worthenovi a bouchnu za sebou dveřmi.

Nastartuju auto a chystám se vyjet, když tu se dveře spolujezdce otevřou a objeví se Anithina hlava.

"Nemůžu jet s tebou? Stačí mi to u školy." Víte, možná jsem se zapomněla zmínit o tom, že Worthen a Anithe jsou dvojčata. Taky se s tímto faktem nějak nehodlám smířit. Anithe je tak čistá a hodná, zatímco Worthen je zvíře a je to prostě s Jesse černá ovce rodiny. Těch ovcí máme samořejně mnohem víc, ale ti dva mi přijdou nejzkaženější.

"Jasně nasedni." Přikývnu a vyjedu na silnici.

Cesta trvá maximálně deset minut, ale i když jedu s plynem úplně na podlaze, nestihnu přijít do hodiny včas.

Ani jsem se Anithe nestačila zeptat, kam že to musela jít. Ségra minulý rok dokončila první rok vysoké, takže jí teď dělala na dálku a tady si mohla najít práci.

"Slečno." Osloví mě učitel a snaží si vzpomenout na mé jméno.

"de Linere." Doplním ho a stařík přikývne.

"Slečno de Linere, můžete mi prosím vysvětlit, proč jste přišla pozdě?" zadívá se na mě učitel světle zelenýma, hadíma očima.

"No já…" musím rychle vymyslet nějakou výmluvu. "Já jsem byla u doktora." Plácnu první věc, která je přijatelná.

Učitel se na mě podívá zprvu nedůvěřivě, ale pak se sehne nad nějakou složkou a bedlivě si tam něco napíše, potom mě pošle sednout a já si oddychnu.

Tuto hodinu sedím s Irines.

"Co to bylo?" zašeptá a já nevím, co přesně myslí.

"Teď ti to nemůžu vysvětlovat, potom ti to řeknu." Odpovím ji taky tiše.

"Co je šeptem, to je čertem." Ozve se za námi mě již povědomý hlas, ale i tak nadskočím leknutím.

Za námi sedí Donny a Toro, což je vražedná kombinace asi jako Sirius Black a James Potter za doby, kdy chodily do Bradavic. V duchu si nafackuju za své myšlení.

"Ne-děs. Mě." Zasyčím na Donnyho, ale zároveň se usměju sama pro sebe.

"Já tě děsím?" zeptá se mě laškovně a snaží se zachytit můj pohled, který ovšem úpěnlivě směřuji na tabuli.

"Když někomu někdo, z ničeho nic, něco začne mluvit do ucha, tak se asi lekne." Odpovím tónem, kterým jasně říkám, že je to debil.

Kupodivu jsem se už nebála mluvit. Před nimi ne. Když ovšem na mě promluví někdo jiný, ze školy koho neznám, cuknu sebou a sotva něco ze sebe dostanu.

Utnu konverzaci a začnu se věnovat hodině, ze které stejně nic nepochopím.

Když tu se zničehonic otevřou dveře a vejde ředitel, všichni si povinně stoupneme, přičemž ředitel dá pokyn, ať sedíme.

Krátce a tiše hovoří s učitelem, který jen přikyvuje, potom něco krátce prohodí. Nakonec se ředitel důstojně narovná.

"Pojďte dále, slečno." Zvolá ředitel, a když vejde osoba, na kterou volal, vyrazí mi to dech.

"Rád bych vám představil, naší novou praktikantku, která bude zastupovat vašeho učitele po dobu, kdy tu nebude." Pokračuje dál.

"Čili do konce pololetí, super." Zašeptá vedle mě Irines, když to ovšem řekne, zmrznu ještě víc.

Šlehnu pohledem po Jesse, která se snaží chovat neutrálně možná až chladně, ale její časté mrkání, zrychlený dech a šokovaný výraz v očích mluví za vše, je ještě více překvapená než já. A to už je co říct.

"Samořejně vás nebude učit sama, a proto jsme se rozhodli přijmout i dalšího praktikanta." Všimnu si znepokojivého pohledu Anithe, jak se dívá na mě. Její pohled mě doslova děsí.

Další osoba, která vejde je… je… je MŮJ bratr. Všechno kolem mě se zpomalí, vidím spokojený výraz Jesse, ledový pohled Worthena a lítostivý pohled Anithe a všechny směřují mým směrem.

Všimnu si, jak všichni ve třídě znejistí, když Worthen vejde a já se jim nevidím, svým vzhledem by dokázal vyděsit všechny.

"Co je to sakra zač?" otočí se na mě Deqa s nevěřícným výrazem.

"Jak to myslíš?" to že je to můj bratr a sestra, si radši zatím ponechám pro sebe.

"No, že většinou na Douron dva praktikanty v jeden den neberou a trvá měsíce, než tě vezmou. Leda že bys měl nadprůměrné výsledky a znamení." Deqa se bohužel trefí. Anithe má prostě dokonalý prospěch a Worthen dokáže lehce použít sílu znamení, která v jeho případě působí někdy až euforicky.

"Ale ten kluk je celkem pěkný nemyslíte?" zašeptá Irines a zasměje se.

"I ta holka, kolik jí tak asi může být?" ozve se za námi Toro a mě se udělá špatně od žaludku, fajn s pravdou ven!

"Proboha lidi!" řeknu zhnuseně.

"Copak je? Ty si ho chceš nechat jen pro sebe že?" koukne na mě Mili a teď už je mi vážně na nic.

"Jasně budu chtít svého bráchu, nehrabe ti? A ty jdi dál od mé sestry jasné?" otočím se dozadu na Tora, a když uvidím ode všech překvapené obličeje, je mi do smíchu.

"To jsou tví sourozenci?" zašeptá Mili překvapeně a možná to řekla hlasitěji, než chtěla.

Najednou si vzpomenu na dnešní ráno. Worthen mluvil o Irines a dneska se tu objeví jako praktikant? Na něco jako praktikant ve škole by nikdy nepřistoupil, aspoň ne dobrovolně.

Nejistě se kouknu na kamarádku, přičemž ve mně zahlodají strach a pochybnosti. Neměla bych se o ni vážně bát?

Nenávidím svého bratra! Je to pitomec a já ho nenávidím!!

Naštěstí zazvoní a já dál nemusím trpět jeho přítomnost, ale jestli nastupují už dnes, tak ho uvidím za dnešek ještě třikrát.

Popadnu tašku a vyřítím se ven ze třídy ani se na něj nepodívám. Ignoruji volání Mili, Irines a Deqy.

Pokud se nemýlím, máme teď tělocvik a nám odpadá, ale přesto musíme být na hřišti.

Naštvaně hodím tašku na zem a sednu si vedle ní. Snažím se uklidnit, položím hlavu na kmen a nechám vítr, aby unášel moje myšlenky.

Lehký vánek mi hází vlasy do obličeje a chladí mi tváře.

"Čau." Ozve se nade mnou.

"Ahoj." Odpovím Donnymu a pousměji se na něj.

"Co že jsi tak vyletěla, ani jsem nepostřehl, že jsi odešla." Sedne si vedle mě.

"Těžký den." Odpovím tlumeně a to teprve začal.

Chci se trochu nadzvednout a dotknu se jeho dlaně. Rukou mi projde příjemné brnění a kouknu Donnymu do očí, všimnu si, že nejistě kmitá očima mezi mnou a mou rukou.

Cuknu a chci dát ruku pryč, jenže než to stihnu, proplete svoje prsty s mými. Chvíli je nehnutě sleduji, mám dvakrát menší ruku než on.

"Niro!" uslyším Miliin hlas, který mě vrátí do reality.

"Musím jít." Vyhrknu, popadnu tašku a rychle zmizím.

Uvidím Mili stát u jednoho ze stolů, občas se tady chodí obědvat. Její zlaté vlasy vítr pohazuje z jedné strany na druhou. Když mě uvidí, jde mi naproti.

"Kde jsi zatraceně? A proč si tak rychle zmizela?" Při první otázce se ohlédnu na místo, kde jsem před chvíli seděla a uvidím Donnyho, jak běží kolem nás a přitom mě hypnotizuje pohledem.

"Já…" vysoukám ze sebe, ale to už mě Mili bere za ruku a říká, ať to nechám být.


Už máme za sebou tři hodiny a já se právě společně s Irines vleču na další hodiny, kde nás má učit můj bratr. Nad tou myšlenkou nespokojeně odfrknu. Můj bratr a učit, už jen ty tři slova v jakémkoliv spojení znějí absurdně.

Donnymu jsem se úspěšně po celé dopoledne vyhýbala. Je to jen namyšlený frajírek, který si myslí, že může mít každou… tak to se plete, říkám si v duchu a tu myšlenku si udržuji pořád.

Dojdeme do třídy a za katedrou stojí Anithe, která soustředěně píše něco na tabuli, zatímco Worthen stojí opřený o zeď vedle tabule a jakmile nás dvě uvidí, opře do nás svůj ostrý pohled.

Uvědomím si, že nikde nevidím Mili ani Dequ a pak mi dojde, že tohle je hodina pouze pro ty, kteří mají znamení, jinak řečeno nějakou moc.

Douronu doopravdy moc dlouho netrvalo a odhalili moje skryté schopnosti, čekala jsem, že budou naštvaní, ale naopak se ke mně potom ještě víc začali chovat jako v bavlnce.

"Ahoj Niro." Uslyším Worthenův hlas a moje jméno zní vyplivnutě.

"Ahoj Worthene." Dám si pořádně záležet, abych jeho jméno řekl nenáviděně a znechuceně.

"Nepřestavíš mě své kamarádce?" zeptá se klidně a úplně přejde tu kyselost v mém hlase.

Kývne hlavou na Irines, která stála vedle mě a nejistě kmitala pohledem mezi mnou a bráchou. Na chvíli se zaseknu a nejsem si jistá co udělat.

"Já myslím, že to nebude nutné. Za chvíli bude zvonit a my se potřebujeme připravit na hodinu, že?" nenechám kamarádku nic říct a už ji táhnu do zadních lavic.

Před námi sedí Toro a Dario a vedle nás na svém obvyklém místě Kvino a Letro.

Zazvoní a Worthen si stoupne před katedru a ležérně se o ni opře, zatímco Anithe mu něco zašeptá a jde pryč ze třídy.

"Takže tuhle hodinu povedu já, protože moje sestra a zároveň spolu praktikantka znamení nemá." Mluví zvučně, ale přesto si neodpustí jasný náznak kyselosti a ledovosti.

"Jasně ještě se vytahuj." Prohodím, jakože k sobě, ale dám si záležet, aby to slyšel.

Několik párů očí se na mě vyděšeně podívá a Worthen mě probodne nenávistným pohledem.

"Bude někdo tak laskav a řekne mi, proč existují znamení a kdy se objevila, kdo je vytvořil nebo dokonce co?" Irines vylétne ruka.

"Ano, ehm ještě vás neznám, takže mi řekněte své jména."

"Irines."

"Ano Irines půvabné jméno." Zašvitoří kysele a mě se chce zvracet.

"Není přesně datováno, kdy se objevilo první znamení, ale bylo to okolo velké války Ilewïe. Tehdy se objevil první patron světa Dérico. Pomáhal tím, že díky své moci otevřel jeden portál, dnes již nikdo neví, jak to udělal, ale zachránil tím spousty životů. Díky své síly v éterickém světě znamení, což je svět, který umí navštěvovat pouze patroni, zastavil chaos a zmatek, jenže byl příliš slabý a tak se do svého světa přemístil a navždy zmizel. Říká se, že to on potom seslal kletbu na některé a tím určil další patrony světů." Odpověděla na všechny otázky Irines.

"Proč kletba?"

"Protože nošení znamení, znamená velkou zodpovědnost a navíc musí v případě nutnosti zachraňovat dva světy najednou a to vás může zabít." Slova kamarádky ve mně něčím hnou. Země se pod námi zatřese a já se vyděšeně chytím lavice.

Co to bylo? Ve třídě zavládne chaos.

"Uklidněte se! Nic se neděje, pokračujeme se výuce. Teď něco novějšího naučíte se pořádně používat svou moc. A to jde nejlépe, když se bojíte, takže poprosím Niru, aby šla před tabuli."

Neochotně si stoupnu a vím, co bude následovat. Bohužel jsem se tohle už od něj učila a navíc to má být odplata za dnešní ráno.

"Pro všechny. Když na vás někdo útočí, nezačnete panikařit." Chytnu ho za slovo a zapojím veškeré úsilí, abych sesbírala dostatek síly k útoku.

Hodím po bratrovi safírově modrou energetickou kouli, která ho s klidem strefuje.

Worthena to odhodí asi dva metry dozadu, což je na moje měřítka celkem úspěch. Ovšem když uvidím jeho rozzuřený obličej, vím, že jsem přepískla a se mnou si rozhodně nebude brát servítky. A myslím si dobře.

Do pár vteřin mě sráží neviditelná tlaková vlna a já prudce narazím do zdi, svět se zatočí a já zasténám.

Jenže jeho čin mi do žil vlil jen více vzteku a taky částečně strach.

Vztekle zavrčím a probodnu ho pohledem, moje duhové oči se musely přelít do červené. Vystartuju jako kočka a použiju zatím nejsilnější kouzlo, které znám. Z toho co jsem se chystala udělat, se mi ježí vlasy na zátylku.

Dám ruce před sebe a v nich se mi objeví rudý květ, všimnu si, jak se Worthen zděsí. To mě ovšem nezastaví, naopak posílí.

Nechávám postupně květ kvést, a čím víc je krvavý leknín rozkvetlý, tím víc se Worthen kácí k zemi, ale ví, že nejsem dost silná, abych ho doopravdy mučila. Ne jakože jsem slaboch, ale přesahuje to moje schopnosti.

S jistotou se zvedá a napřahuje ruku, ucítím nepříjemný tlak kolem krku. Okamžitě se přestávám koncentrovat a rudý leknín zanikne v miliónech malých světýlek.

Zatímco já si vyděšeně snažím dát pryč to, co mi brání normálně dýchat, jenže nic necítím.

Worthen se na mě ledově dívá a já vím, že by mě klidně na místě uškrtil. Nebýt něčeho nebo lépe řečeno někoho, kdo se objeví za jeho zády a pomocí síly, nechá ochabnout Worthenovu ruku. Teprve teď si uvědomím, že nejsme doma, kde tohle bylo na denním pořádku, ale ve škole.

"Myslím, že toto byla opravdu názorná ukázka, děkujeme, pane profesore." Letro mého bratra nepotopí, i když jeho zvídavý pohled říká, že moc dobře ví, že tu nešlo jen o názornou ukázku.

Ovšem nechápu, kde sebral takovou sílu, aby nechal Worthena na chvíli bloknout.

"Ano, děkuji ti." Vzpamatuje se brácha a pokýve hlavou.

Já však nejsem vzpamatovaná. Stále se přesvědčuji o tom, že dýchám a že toho nebyl můj konec a že jsem doopravdy viděla, jak používám rudý leknín nebo že Letro díky nějakému kouzlu, které neznám, takže muselo být z jeho světa, zastavil Worthena.

Zrovna zazvoní a já si stoupnu, snažím se chovat neutrálně možná ledově, ale doopravdy jsem celá vyklepaná, z toho co se stalo.

Worthen začne zadávat, nějaké úkoly a já ho vůbec nevnímám.

Nakonec se všichni vyvalí ze třídy a Irines mi vezme tašku.

"Co to bylo?" optá se mě napůl uchvácené napůl zděšeně.

"Co?" pokusím se o pevný hlas.

"Tohle celé. Ten souboj byl, byl… pohlcující. Nevěděla jsem, že umíš používat rudý leknín."

"Umím, ale ne dostatečně jsem na to příliš slabá." Přiznám barvu, ale to už vycházíme z budovy a jdeme domů, hurá.

Když tu zahlédnu rudé vlasy od Letra, ty se nedají přehlédnout.

"Počkáš na chvíli?" zeptám se Irines, ale nečekám na odpověď.

"Hej!" křiknu a vyběhnu za Letrem. "Tak počkej!" konečně se zastaví a ohlédne se.

"Jak si to udělal?" zeptám se zadýchaně.

"Co?" zeptá se mě a zašklebí se jako Ian Somerhalder.

"To kouzlo! Je z tvého světa! Jak si to udělal?"

"To by bylo na dlouho, musel by tě někdo učit." Mávne rukou, ale já se nevzdám.

"Naučíš mě to?" zeptám se, přičemž se zasměje.

"Tak fajn přijď v sobotu ve dvě přesně."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!