3 Kapitola

27. listopadu 2013 v 16:25 | Cathrin Nira |  Potomci Lazuritu
Kapitola má 1499 slov z 8 179 :)
pomalu postupujeme... no ale na to, že mi zbývá sotva měsíc bych mohla máknout že? :D


Dny zase postoupily dopředu a začalo se ochlazovat, nikdo na sebe nevzal nic jiného, než teplý podzimní kabát. Letos měla být pořádná zima.

Od otřesu, který se udál zrovna před soubojem mě a Worthena na hodině, se začaly dít velmi divné věci. Někteří lidé začali šílet a prohlašovat, že se blíží velké zlo. Jinde zničehonic začaly nepokoje a větší města ovládla vzrůstající kriminalita. Samořejně jsem tehdy ještě netušila, jak moc se to dotkne mě a mých přátel, možná by se to všechno mohlo změnit, až na malou chybičku.



Utíkám na záchod, protože si s palčivou hrůzou uvědomuji, že mám své dny. Super.

Když se vrátím ke stolu, kde právě obědvá naše partička (já, Deqa, Irines, Mili, Donny, Juley, Toro, Letro, Kvino, Dario) a panuje tu veselá nálada. Dá se říct, že vztahy mezi holkami a kluky o hodně zlepšily a můžu se říct, že se spolu teď trávíme mnohem více času a ani ve škole se naše parta jen tak od sebe nehne.

Jenom já se pořád hádám s Donnym, od toho incidentu s rukama, spolu nějak nedokážeme komunikovat, a když přijde na nějakou společnou řeč, tak to vždycky končí hádkou.

Okolí vždycky jen pobouřeně sleduje, kluci nenávistně sledují naše kluky a barbie vždycky nenávistně sledují mě a ostatní holky.

Kdykoliv je možnost, snaží se plazit po našich klucích víc než obvykle. Obzvlášť v naší přítomnosti. Přijde mi to k smíchu.

"Jsi odporný!" vyjekne Deqa a se smíchem odvrací hlavu od chrochtajícího Tora.

"Nejsem." Oboří se a přestane s chrochtáním.

"Ale jsi." Odsekne na oko naštvaně Deqa, ale Toro se nenechá odbýt.

Nenápadně si sedne za Dequ a obejme jí kolem boků.

Deqa vystřelí, div nevyletí z kůže. Dotčeně otevře pusu a chce začít protestovat, ovšem než se zmůže na slovo, Toro si jí přitáhne zpátky na lavičku.

"Proč utíkáš?" zeptá se jí dotčeně, ale to už se Deqa zase zvedne a snaží se mu uniknout. Když si ji znovu přitáhne zpátky. Vím, že Deqa už ztratila nervy a tohle přehnal.

"Co si o sobě myslíš?" vyštěkne popuzeně a všichni zmlknou a tiše ji pozorují.

"Jo myslíš si o sobě, Bůh ví co, ale přitom si jen ubožák! Možná si spal s každou na škole, ale ode mě dej laskavě své hnusné pracky pryč! A víš co? Kašlu na to!" popadne svojí tašku a jde zpátky do budovy.

"WOW." Ozve se Dario a ještě obdivně pískne.

"Ta ti to natřela, brácho." Poplácá Donny Tora po zádech a zasměje se.

"Deqo! Počkej!" vyběhne za ní Irines a zpraží všechny kluky drsným pohledem, ani mě to nepřijde směšné.

Kouknu na Donnyho a jen si pohrdavě odfrknu.

"Máš problém?!" vyjede na mě a já se zatvářím dotčeně.

"A co jsem udělala? Nebo máš nějaký problém ty?!" vyštěknu.

"Nemám, ale ty očividně máš, když si tady odfrkáváš jako nějaká královská kobyla!"

"Co ty mi máš říkat, co mám dělat! Nevím, kdo se tu každý den nese, jak páv a využívá pozornosti ubohých slepic!"

"Jsi ubohá." Zamrmlá.

"Jestli já jsem ubohá, tak nevím, co jsi potom ty! Ale mnohem radši jsem ubohá, než abych byla debil, který si o sobě myslí moc! Očividně postrádáš jednu věc a to je mozek!" odseknu podrážděně.

"Aspoň se tu neproducíruju jako štětka!" vykřikne, ale hned se mu v smaragdově zelených očích mihne bolest.

Na hrudi ucítím nepříjemný tlak a do očí se nahrnou slzy. Všichni u stolu jsou celí ztuhlý a nikdo se neopováží říct ani slovo.

"Niro, promiň…." Přistoupí ke mně o krok blíž, ale já se stáhnu. Zavrtím hlavou, popadnu tašku. Chci odsud vypadnout co nejdřív.

"Niro." Osloví mě podruhé a chytne za loket. Polekaně sebou trhnu a vysmeknu se mu.

"Nesahej na mě!" zaječím a rychlou chůzí mizím do bezpečí zdí. Ještě uslyším, jak se zvedá Mili a syčí na Donnyho.

"To jsi trochu přehnal, nemyslíš?!" Miliin hlas je naštvaný.

Jakmile vejdu do budovy, kde je poměrně rušno. Zhroutím se a začnu brečet. Sesunu se podél zdi a složím tvář do dlaní.

"Niro." Osloví mě příjemný hlas a zlatovláska mě obejme kolem ramen.

Pár lidí se po nás se zájmem podívá, ale Mili je probodne vraždícím pohledem, takže se jí radši klidí z cesty.

"On to tak nemyslel." Koukne na mě a zarazí se. "Jak to že máš šedou barvu očí?"

"To je…" zasměju se. "Občas se moje oči zbarví do barvy, která nejlépe vystihuje moje momentální pocity." Otřu si uslzené oči a vyruší nás něčí příchod.

"Čau. Můžu ti na chvíli sebrat Niru?" zeptá se Letro se svým typickým úšklebkem, někdy mě až děsil. Jeho sluneční oči se do mě zabodnou a já se zachvěji.

"No já…." Zasekne se Mili a nejistě se na mě podívá, jen přikývnu a nakonec odejde, ještě se na mě povzbudivě podívá a rozloučí se.

"Vy holky jste divné." Prohlásí, když Mili odejde.

"Proč si to myslíš?" zvednu se ze země.

"Máte divné… zvyky." zasměju se tak přirozeně jako už dlouho ne. Od té doby co mě začal doučovat, dokážu pochopit, proč se chová, tak jak se chová. Rozumíme si a máme na mnohé podobné názory, ale trochu mě děsí, protože se občas chová přesně jako můj bratr. Tajemně, uzavřeně a na okolí shlížel krutě a ledově.

Většina lidí se školy se ho bojí a já myslím, že oprávněně. Vzpomenu si na den, kdy jsem ho uviděla poprvé, trochu jsem se vyděsila.

"Mimochodem dobře si setřela Donnyho." Řekne to jako pochvalu, a když se zamračím, kysele se zašklebí.

"Nemyslím, že by tě to mělo těšit. Jste přece kámoši ne?"

"Tss. Nejsme kámoši. Doopravdy se dost nemusíme. Já se bavím pouze s těmi, kteří jsou aspoň trochu normální a to jsou Dario, Kvino a trochu Juley. Ti dva jsou ztracené případy." Podivím se a nedůvěřivě zvednu jedno obočí. Ona ta jejich dokonalá parta má nějaké slabé místo?

Myslela jsem si, že tam jsou všichni nejlepší přátelé na život a na smrt.

"Překvapuje tě to?"

"Trochu." Přiznám se. "Myslela jsem, že vy všichni jste nejlepší kámoši a nic vás nerozdělí."

"Tak to taky bývalo. Předtím to tak opravdu bylo, ale potom se očividně něco zvrtlo a do našich životů vstoupil někdo, kdo nás dokázal rozdělit, aniž by to tušil." Odpoví mi a jeho odpověď mě znovu zaráží.

"Kdo to byl?" nedokážu zkrotit svou zvědavost.

Letro se na mě upřeně podívá a já se pod jeho nepřístupným pohledem rozklepu. Potom se koukne někde za mě a zamračí se.

"Není to tvoje sestřenice?" ledově se dívá na Jesse a nějakého kluka, se kterým se právě ocucává.

"Je." Odpovím mu s nezájmem, ale doopravdy je mi z ní špatně. Za celé dva a půl měsíce stihla vystřídat deset kluků a nevím, jak to udělala, ale vždycky jim úplně rozdrtí srdce.

Je horší než sukničkáři, ona je doslova lamačka srdcí a to už je opravdu co říct. Tohle Jesse vysloveně šlo a zdá se, že jí nikdy nic nebrání v cestě.

"Jdeme pryč, je mi z ní špatně." Otočím se na podpatku a jdu pryč.

Procházíme se po budově a nezávazně mluvíme, úplně zapomenu na všední starosti.

"Ještě si mi neřekl, kdo dokázal tu vaší partu tak roztrhnout." Začnu znova, protože mi nasadil brouka do hlavy.

"Nemyslím, že je dobré, abych ti to říkal. Ale řeknu ti to asi takhle, bývali jsme s Donnym nejlepší kámoši a to přátelství přesahovalo i přátelství celé party. Jenže potom do našich životů vešla dívka, která byla a do dneška je pro mě zkrátka jedinečná. Pro všechny z naší party je takovým malým překvapením. To ona dokázala zpřetrhat nějaké pouta a hlavně to moje a Donnyho. Vím, že to neudělal úmyslně, ale udělala." Otočí se ke mně a já mu zaujatě naslouchám.

"Takže mi neřekneš kdo to je, že?" můj hlas zní trochu sklesle.

"Jednou možná. Ale dneska určitě ne." Ušklíbne se a pokračujeme v procházení.

Zrovna když procházíme kolem ředitelny, uslyším něco, co určitě nebylo pro mé uši. I Letro to musel slyšet, protože se na mě podívá s nečitelnou tváří.

"Je to opravdu tak vážné?" slyším ředitelův hlas a namáčknu se ke zdi. Ředitelna je poměrně v odlehlém koutu školy, takže tudy nikdo neprochází.

Letro se postaví za mě a taky pozorně poslouchá.

"Ano je, musíme svolat, co nejrychleji radu a začít evakuovat lidi do bezpečí. S tímhle nemáme žádnou zkušenost, ale rozhodně to jde mimo normální lidi. Máme tu vážný problém. V Lazuritové jeskyni je něco hodně zlého." Ozve se cizí hlas a očividně mluví přes mobil nebo videokameru.

"Lazuritové jeskyně? To je na druhém konci země, kousek od ní jsem bydlela." Zašeptám a Letro jen němě přikývne a chvíli mě pozoruje, pokud se neozve znovu ředitelův hlas.

"Dobrá, co že se vlastně děje?" optá se ředitel rezignovaně a jeho hlas zní unaveně a sklesle.

"Mizejí tu lidi, nečekané výbuchy, postupně tady začíná panovat panika."

"Mizejí lidi? Kolik už jich zmizelo?"

"Kolem pětadvaceti protazím nemáme jasnější zprávy."

"Kdo zmizel naposled?"

Když uslyším jméno, všechno ve mně se zhroutí, a kdyby mě Letro nezachytil, zhroutila bych se úplně. To jméno jsem znala velmi dobře, to jméno bylo…
"Nathalia Mongroes." Jméno mé nejlepší kamarádky z mého starého domova.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!