Prolog

4. listopadu 2013 v 17:10 | Cathrin Nira |  Potomci Lazuritu
Tak dobrá mám tu pro vás prolog... :D jsem zvědavá co si o tom pomyslíte :D dobrá dneska nemám co říct, tak snad jen... že by nějaký ten komentík potěšil a přijímám i kritiku! :D takže se nebojte já vás nekousnu ;)

Prolog má 701 slov z 701 slov

Dojdu k velkému průchodu v jeskyni, který je zdobený zlatým rámem a do něj jsou vyryté různé klikyháky, ale i obrazce draků, gryfů a jiných neuvěřitelných zvířat.

Klidně projdu a vůbec nevnímám, jak mě sleduje několik zvědavých a hladových očí. Netroufnou si na mě, ale zároveň mě neberou jako jejich ochránce, nevěří mi, ale to se zpraví, však kolik jsem tu let?


Dojdu k dalšímu otvoru a pronesu skoro neslyšitelně pár slov, tentokrát se rám rozsvítí duhově a já po krátkém, napjatém nádechu projdu. Opět ucítím obvyklé šimrání v konečcích prstů, proti mé vůli se mi na tváři objeví blažený úsměv.

Otevřu oči a opět nastavím ledovou masku a pokračuji v chůzi, už nejsem v jeskyni, nýbrž krásných komnatách. Nelíbí se mi, že si mě ten tlustý, namyšlený snob může přivolat, kdy se mu zachce, ale nedá se s tím nic dělat, prozatím.

Zaklepu na dvoukřídlové, jemně vyřezávané dveře, které se přede mnou při chůzi objeví, a opatrně stisknu pozlacenou kliku. Ozve se nepatrné cvaknutí a stejně tak opatrně je zavřu.

Ani se nerozhlédnu po místnosti, místo toho s hluboko zakořeněným odporem skloním hlavu a přes obličej mi spadají tmavě hnědé vlasy, které se lehce lesknou jako měsíc za úplňku.

"Nemusíš se klanět." Osloví mě ženský, nedospělý hlas a já sebou nejistě trhnu, přesto zvednu hlavu a přes vzrůstající neklid si zachovám klidnou, chladnou tvář.

Uvidím drobnou dívku s mechově zelenýma očima a zlatými vlasy až po pás, určitě ještě není dospělá, ale i tak má velké charisma.

Je jen v lehkých, hedvábných, bílých šatech. Když udělá krok blíž, uvidím, že je bosá.

Její pohled se vpíjí do toho mého a opatrně ke mně přijde blíže, možná blíž než by měla. Přesto jí oplácím ledový pohled a nedokážu od barvy jejích očí uhnout.

"Tvůj otec tu není?" oslovím jí drze a ona se stáhne s kyselým úšklebkem, ale v očích jí vidím zármutek.

"Ne není, jak vidíš. Mám ho případně zastoupit a podle mého, by ses zrovna tady neměl ukazovat. Kdybych tu nebyla, zbičuje tě, v poslední době se necítí dobře." Odpoví tvrdě, ale otočí se ke mně zády, ať nevidím, jak jí kane jedna slza z očí.

"Je obdivuhodné, že si neřekla to hlavní." Řeknu škádlivě a ona se na mě rozzuřeně otočí.

"Tak ty jsi teda dobrý! To že mě odmítáš a teď to hodláš dělat ještě těžší! Tak co teda chceš, ale rozhodni se, já tu tvou schopnost nerozhodnout se trpět nebudu!" vyštěká na mě všechno, a přesto jí jen pobaveně sleduju, já se už dávno rozhodl. Jenže okolnosti a hlavně její otec v tom trochu bránili.

Znovu se otočí, udělám dva kroky a chytnu jí kolem boků. Slyším, jak trhaně dýchá a ucítím i její zrychlený tep.

Otočím si ji v náručí a ona se ani trochu nebrání, místo toho mě pozoruje s nadějí a utrpením, přitom pohledu snad poprvé ucítím sílu svého svědomí. Ona kvůli mně ponížila svého otce tím, že na domluvené svatbě řekla ne, lidé jí považují za čarodějnici. Jen díky tomu že její otec je král, neskončila na hranici.

"Proč?" šeptne, ale to už se její rty střetnou s mými. Držím jí silně, jako by se měla každou chvíli vypařit a já jí mám ztratit navždy. Prsty mi zajede do krátkých rozcuchaných vlasů a já si jí přitáhnu ještě blíž.

Přejíždím jí po zádech, dokud nenahmatám vázání jejích šatů. Odtáhne se a položí mi ruku a na rychle zvedající se hruď.

"Počkej, může někdo přijít a myslím, že by to nebylo dobré pro nás pro oba. Takže proč jsi přišel?" Vážně chce začít s formálnosti? Zrovna teď?

Musím se zatvářit vážně zhrouceně, protože se zvučně a sametově zasměje. Její smích je pokaždé jako píseň, která lahodí mým uším.

"Vlastně jsem přišel za tebou. Potřebuju vědět, co se děje na druhé straně. Už…." Zastaví ho jenom pohybem dlaně a chvíli se soustředí.

"Přijdou už brzy, ale ještě musíš počkat," koukne na mě pronikavým pohledem, "předpokládám, že se nemůžeš dočkat." Poznamená s klidnýma očima.

"Bude to poprvé, co vejdou, ty by ses netěšila? Můžeme odejít oba dva tam, oba společně a vzít se, žít podle sebe." Obejmu moji zlatovlásku a ona po chvíli obejme mě.

"I tak ten čas stačit nebude."

"Proč by neměl?"

"Protože jsem těhotná."

Cathrin Nira

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Faint Faint | Web | 8. listopadu 2013 v 13:14 | Reagovat

Veľmi zaujímaví začiatok príbehu :) Trošku ma rušilo občasné opakovanie slov, ale inak to bolo super :)
Neviem prečo som si myslela, že rozprávač je dievča. Príjemne ma prekvapilo, že je to chlapec a cliffinger na konci bol tiež prekvapivý. Budem to tu sledovať :)

2 Cathrin Nira Cathrin Nira | E-mail | Web | 12. listopadu 2013 v 17:46 | Reagovat

Moc děkuji :) je fajn, že tato povídka bude mít aspoň jednoho čtenáře :D

[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!