5 Kapitola

4. prosince 2013 v 17:07 | Cathrin Nira |  Potomci Lazuritu
Mám tady další kapitolu :)
Trochu přidávaní kapitol trvá, i když mám už několik kapitol navíc, takže se budu snažit přidávat častěji. doufám, že se kapitolka bude líbit. Nějaký ten komentík vůbec neuškodí ;)
2 158 z 12 451 slov


Uběhne měsíc a z naší staré, poklidné země se stalo něco nehorázného. Začali se rozdávat kruté tresty, už jen za obyčejnou loupež. Začaly se dokonce objevovat mrtvoly lidem na zahradě. A po celé zemi začala vládnout panika a bezmoc. Vláda si s celou situací vůbec nevěděla rady.


Místo sezení se naše parta se rozhodla bránit a pořádně. Po škole jsme se pravidelně stavovali u Letra pod záminkou, že se učí, ale doopravdy všichni pilně trénovali.

Jediná Mili se doopravdy pilně učila a studovala veškeré dění dějin. Přidala se jen tehdy, když jsme se učili používat zbraně.

Pořád netuším k čemu nám zbraně, kdy budou, ale co už.

Já a Kvino jsme měli menší náskok, protože nás Letro učil už předtím. Ostatní ovšem nezůstávali moc pozadu. Donny se rychle přizpůsobil své roli patrona a jen s menšími obtížemi se svou mocí splynul. Letro pomocí svých zkušeností učil i Juleye s Deqou.

Každý den jsme museli tvrdě makat. Netrénovali jsme jen naši kouzelnou podstatu, ale i tu psychickou, fyzickou a vědomostní.

Domů jsem chodila dost pozdě s nataženými svaly v těle a mysl jsem měla přetíženou novými vědomostmi nebo psychickou námahou odolat bolesti, náporu proniknutí do mysli a tomu podobných.

Sednu znaveně k Mili, která opět zamračeně pročítá knížku o nějaké dávné válce Ilewïe, která byla opravdu krutá, a zemřelo mnoho lidí.

"Ta válka začínala úplně stejně, jako to co prožíváme dnes." Promluví, až to skoro vypadá, že mluví k sobě, ale věta je vyslovena na mě.

"Cože?" zeptám se překvapeně.

"Ta válka, o které čtu, byla největší za celou historii Ilewïe, ale začínala úplně stejně. Otřes, mizení lidi, zvýšená kriminalita, kruté vraždy." Při jejích slovech mi přebíhá mráz po zádech a zachvěji se.

"Co se děje?" za námi se objeví Donny. Jeho znamení už se dávno objevilo, ale postup byl poměrně bolestný a vůbec jsem mu to nezáviděla.

Přesto jsem nemohla vyhnat z hlavy okamžik, když jsem mu strhla poslední náplast, aby si vytvoření nikdo zatím nevšiml a pod mými prsty se objevilo, snad to nejkrásnější znamení, které jsem kdy viděla. Pořád jsem měla ten okamžik před očima, i když to bylo tak před dvěma týdny a půl.

Jeho znamení bylo rozpůlené srdce v plamenech, slyšela jsem, že znamení můžou na jiné patrony silně zapůsobit, když ti dva mají spolu prožít zajímavou dobrodružství a být nějak spojeni, ovšem tuto myšlenku si nepřipouštím k tělu.

Uvědomím si, že na něj zírám a zatřesu hlavou, sakra! Pobaveně se ušklíbne a já zrudnu.

"Možná jsem na něco přišla, ale měli by tu být všichni." Promluví Mili a když koukne na mě v jejím hlase je soucit. Zakaboním se jako malé dítě a obou si nevšímám, když mě pobaveně sledují.

Nakonec se Donny vypaří a vrátí se s ním ostatní.

"Donny říkal, že jsi na něco přišla Mili." Začne Letro a koukne na mě, když si všimne, že ho sleduji, okamžitě sklopí pohled.

"Říkal dobře. Tahle kniha vypráví o velké mocenské, občanské válce a její počátky jsou úplně stejné jako ty dnešní. Ale nikdo nikdy nezjistil, co otevřenou válku rozpoutalo a to je dneska jiné. Nevíme sice, o koho jde, ale odkud to jde, víme moc dobře, díky vám dvěma." Kývne hlavou na mě a Letra, ten se zatváří zamyšleně a vezme knihu do ruky.

"Máš pravdu. Ta válka byla děsivá, stal se z toho masakr a přežily jen větší skupiny šťastlivců, od té doby uběhlo už mnoho let a věda udělala velký pokrok. Navzájem bychom se pozabíjeli." Jeho slova mě děsí, ale snažím zachovat klid.

"Můžeme tomu zabránit." Promluví Kvino a všichni k němu zvědavě vzhlédnout.

"Jak?" Irines s tím jasně nesouhlasí, ale přesto ho chce vyslechnout.

"Zjistíme, co se děje v té Lazuritové jeskyni."

"A určitě sami pojedeme přes celou zemi do míst, kde se nikdo z nás nevyzná." Začne Deqa ironicky, čímž mi zkazí krátkou iluzi, že bych se mohla na chvíli podívat domů.

"Já ano." Kamarádka do mě zabodne svůj pronikavý pohled a já zmlknu.

"Možná, ale pořád toho víme moc málo o tom, co se vlastně děje. To ví jen Rada a její nejvěrnější. Autem bys ještě ke všemu jela hrozně dlouho. Museli bychom za školu, mohli by nás vyhodit! A navíc by nás chytili dříve, než bychom byli v polovině cesty. Tohle nepůjde." Zavrtí rázně hlavou Deqa.

"Nevím jak ty, ale nám je úplně fuk, jestli budeme za školou nebo ne." Pokrčí rameny Dario a pohodí hlavou, aby vyhnal tmavě modré pramínky vlasů, které mu napadají do očí. Mili je přitom pohybu úplně zhypnotizovaná.

"Tady jde o záchranu celé naší země." Připomene Juley a Deqa po těch slovech zahanbeně skloní hlavu.

"Nikdo očividně netuší, co by se mohlo dít, a nám věřit nebudou." Promluví Toro a přitom Dequ stále pozoruje.

"Ale musíme něco udělat!" vykřiknu a leknu se, jak moc zoufale to zní.

"Kolik měsíců trvalo, než vypukla válka?" osloví Irines Mili.

"Devět." Zašeptá a zkřiví tvář bolestí.

"Co se děje?" zamračí se Dario a udělá jeden nejistý krok vpřed.

"Už pár dní mě někdy začnou šíleně bolet záda, jenže na ně nevidím." Chytí se za bederní část a zasténá.

"Ukaž." Osloví ji měkce Irines a vyhrne jí zadní část trička. Mili se začervená, ale hned srdceryvně zasténá.

"Mili…." Prohlásí Irines neutrálně.

"Co tam je? Prosím tě, řekni mi, že nezemřu."

"Znamení a ne opravdu nezemřeš."

Musím se zašklebit nad jejím výrazem, ale v hlavě mi začne vrtat proč? Je přece téměř nemožné, aby se v tam krátké době ukázala znamení rovnou dvěma lidem. Pozorně si prohlédnu Donnyho i Mili, všichni s Mili nadšeně komunikují. Nejspíš jí gratulují k znamení a všemu ostatnímu, sice nevím, k čemu ty gratulace jsou. Jenže to je to poslední, co mi vrtá hlavou.

"Niro, ty nemáš radost?" osloví mě Mili, která právě září jako sluníčko. Zauvažuju se nad tím, jestli chápou význam slova prokletí. Bože prokletí! Tohle všechno jí bude ničit život. Stejně tak jsem nechápala Donnyho nadšení, před několika týdny.

"Ale ovšem že mám." Pokusím se usmát, i když hodně pochybuji. Že to jako úsměv vypadalo. Mili nasadí svůj zaražený, smutný výraz se psíma očima, při kterém kluci roztávají, a jindy by mě možná rozesmál.

Jenže si na něco vzpomenu a jen mi to potvrdí můj názor, že se znamením začínají problémy.

"Počkej! Kam běžíš?" vykřikla na mě Nathalia a se smíchem utíkala za mnou, měla jsem na sobě ještě oblečení z karnevalu, kde jsem byla za bílou paní. Kamarádka šla za noc, což jí perfektně ladilo k tmavě modrým vlasům noci a vlčím žlutým očím.

"Musíš to vidět!" odvětila jsem jí a roztáhla ruce, aby si vítr mohl hrát s mými rukávy.

Byli z průhledné, bílé látky ušité přesně jako jsem to znávala z pohádek o jiném světu, kde dámy nosily krásné, dlouhé, zdobené šaty s dlouhými rukávy střižené do zvonu.

"Niro, já už nemůžu. Zastav." Nathalia se zastaví a já se na ni zakaboněně podívám, vždyť jsme ještě nedoběhly tam, kde jsme měly.

"Copak už nemůžete?" kolem nás proběhne Anithe s Worthenem a bratrem od Nathalie. Worthen je první z nich a už v té době byl silný a podle otce hlídač rodiny.

"To není fér, ty jsi starší!" vykřikla jsem pisklavým hláskem a běžela za bratrem. Schválně zpomalil a já mu skočila na záda, že ho možná zpomalím.

"Tak ty takhle prcku." Zasmál se a nějak mě chytl a přehodil dopředu. Jenže mě nepoložil na zem, místo toto mě držel těsně nad zemí a já se začala hloupě smát a kopat nohama.

Vše různě se mnou ve vzduchu točil a já se začala řechtat na celé kolo. V dálce jsem jako rozmazanou tečku viděla naše rodiče a mamku, jak nesla malé miminko v náručí. To už jsem zase letěla na druhou stranu. Když tu Worthen se mnou prudce hodil na zem, až jsem si vyrazila dech.

Přirazil mě paží k zemi a já jen viděla, jak se jeho modré oči měnily na krvavě rudou. Zalapala jsem po dechu, jak jsem se lekla.

"Worthene!" vykřikla Anithe a já periferně viděla, jak k nám běžela. Jenže přímo k bratrovi nešla, místo toho na něj křičela.

"Worthene." Ozval se hrubší hlas a dospělé ruce odtrhnout bratra. Otec musel ještě dvakrát Worthena odstrčit, aby přestal na mě útočit.

"Worthene. Worthene! Poslouchej mě sakra!" začal otec na bratra řvát a ještě mu vrazil pořádnou facku, teprve potom se bratrovi oči změnily na původní křišťálově modrou.

"Poslouchej mě, tohle se ti nemůže stávat, slyšíš mě? Posloucháš mě?! Nesmí jasné? Ovládej to, snaž se to ovládat! Je to jen v tvojí hlavě? Jasné?! Nesmíš nikomu ublížit, slyšíš mě?!" řev pokračoval a já se schoulila do klubíčka. V tu chvíli můj otec vypadal hrozivě a já bych se rozklepala strachy.

Worthen na mě vyděšeně pohlédl a potom kouknul na rozzuřeného otce, místo odpovědi do něj vrazil ramenem, jak vykročil směrem k domu.


Potom následuje jen tma, ve které se objeví obličej Nathalia.

"Pomoz mi." Zašeptá a její obraz se rozplyne a zůstává jen ozvěna jejího hlasu.

Vzpomínka se rozplyne.

"Nevšímej si ji, jen žárlí." Usměje se na ni Dario a Letro, který celou dobu stál na druh straně místnosti a též se na všechny nechápavě dívá, jen nevěřícně zavrtí hlavou.

"Na co bych žárlila? Na ty problémy, které znamení přinese? Na to omezení že jí bude Rada sledovat na každém kroku? Nebo snad na to že je teď pod tak přísným zákonem? Ne, není na co žárlit." Odpověď je tak prostá. Naprosto přesně vím, jak budou argumentovat. Přitom stačí strhnout ten pohádkový obal a podívat se na dárek.

"Ale vždyť je to úžasné! Máš moc, ostatní tě obdivují, jsi pro ně všemocná. Teď bude naše parta ještě váženější. Vydržíme takhle celý život a staneme se hvězdami. Všichni nás budou znát!" vyhrkne nadšeně Mili a někteří začnou horlivě přikyvovat. Jen to vysvětluje o jejich nezkušenosti s problémy, vůbec pochybují, že znají Temné.

"A co ta svazující povinnost, víš vůbec, proti čemu čelíš?!" začínám zvyšovat hlas, protože mě začíná vytáčet, jak marníme cenný čas. Místo plánování se tu hloupě hádáme, kvůli neschopnosti pochopit.

"A co to jen jedna z mála věcí oproti tomu, co můžeš získat!" odpoví mi Toro a začne se hloupě smát s Dariem.

"Copak ty jsi už někdy něco zažil?! Ne! Protože tě začali učit používat svou moc, která je tvojí součástí od malička až teď!" ukážu směrem ven a myslím tím okolní svět.

"Tak menší zpoždění, důležité je přece vědět, že jí mám. Ostatní už jde potom samo." Mávne nad tím rukou. Mám takovou chuť mu jednu vrazit, vážně pochybuji, že mu už někdo dal výchovnou facku. Ono by to leccos vypovědělo.

"Kdyby se dozvěděli, co tady vyvádíme. Dali by nás zavřít." Snažím se znovu přejít do klidného hlasu, ale nedaří se mi to.

"Niro, to je hloupost." Deqa se na mě soucitně usměje, jako bych to podle ni neměla v hlavě v pořádku.

"Vždyť ani nevíš, proti čemu stojíš?!"

"Proti ničemu. Jsme pokojná země." Odvětí a jen se ušklíbne. On je snad slepý! Copak nevidí, co se kolem nás začíná dít? Proč tu teď asi jsme?

"Všechno je přece v pořádku, až na ty poslední nepokoje. Ale to je občanské." Přidá se k němu Mili a Donny taky přikývne.

"Jste tupí nebo co?!" zařve Letro přes celou místnost a nikdo neřekne ani slovo, ať už je to těmi děsivýma, zářícíma očima nebo tím že se ho bojí. Čekám, jestli něco řekne, ale nakonec to stejně vyslovíme naráz.

"Nechápete význam slova prokletí?"

"Ale…." Chce zase protestovat Toro, ale Irines ho umlčí jen zvednutím dlaně. Sama má hlavu skloněnou k zemi a pohled pevně zaražený do podlahy. Jako jediná se za celou dobu neozvala. Hruď se jí zvedá v pravidelném dechu.

"Mají pravdu." Prohlásí a Mili na ni nevěřícně vyvalí oči. Nejspíš se jí nechce věřit, že Irines má jiný názor než ona.

"Ovšem že mají, stačí se zamyslet, jen chvilku použít mozek. Ale to je nejspíš pro některý nadlidský úkol." Ucítím výčitku, že zase zapomenu na Kvinovu přítomnost. Přitom je to přesně ten argument, který potřebujeme. Vyprovokovat je, ať si to uvědomí.

"Že to říkáš zrovna ty." Prohlásí nakvašeně Toro, ale Dario ho chytne za rameno a pronikavě se na něj podívá. Toro se nakonec uklidní, žuchne sebou na zem a zadívá si do podlahy.

Věnuji Kvinovi krátký úsměv a já on jen chladně pokývne.

"Nechápu to. Ty problémy se zákony chápu. Ale říkala si něco o tom, že něco nevíme." Začne znalecky Donny. Vůbec první člověk, který promluví za poslední půl hodinu.

"Neměla jsem to říkat." Promnu si čelo a uvědomím si, co může tahle moje chyba způsobit. Napadne mě rovnou několik pohrom, ale stejně nemám už na vybranou.

"Jde o skupinu lidí se znamením, tmavým znamením. Říkají si Temní a prozatím se více neprojevují. Chtějí k sobě přetáhnout co nejvíce lidí, ale prý až budou připraveni, chtějí změnit celý řád země, podmanit si všechny se znamením a ochranitele. Rozpoutají rasismus a zavést fašistickou vládu."

"Jak to víš?" zeptá se mě překvapeně Mili a její bledá tvář ještě zbledne.
"Protože se k nim přidal Worthen a nejspíš k nim patří i Jesse."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!