6 Kapitola

28. prosince 2013 v 19:57 | Cathrin Nira |  Potomci Lazuritu
Dlouho jsem se neozvala a pravděpodobně už se ani neozvu (jen s dalšími kapitolami, které tu dám v následujících chvílích) ;) protože já se stěhuju na svůj vlastní blog, ale společný taky hodláme zachovat, ale přestěhovat se :) jen teď nějak nevím, jestli to platí nebo ne... možná přebíhám... ale řeknu vám, že strašné se tady hrabat a vybírat články, které můžu přesunout nebo ne... každopádně nechci dělat zmatek v soutěži od Eloran a proto tu přidám všechny zbývající kapitoly, příběh potom bude pokračovat na mém novém blogu... ;)

Napíšu tu celkový počet slov (vůbec se nemusíte obávat, že je jich v normě ) to opravdu nehrozí :D

Ale můžu se (snad) pochlubit, protože jsem na to za sebe pyšná :D za celé dva měsíce jsem napsala 23 411 slov!!
Tadáááá :D je to polovina toho, co jsem měla napsat :D ale i tak si tleskám. :DD sá se totiž říct, že v poslední době tak trochu bojuji sama se sebou a příběh by stál za prd :) ale to mě neomlouvá pořád jsem přece mohla psát :)

Ještě tak naokraj... u poslední kapitolky... čili desáté už dám odkaz na svůj blog, ale varuju, není dodělaný ;)

Tak a teď kapitola:


"Připravit, pozor, teď!" Mili tleskne a já s Deqou vyběhneme. Za námi se ozve nadšené povzbuzování ostatních holek a pár kluků, kteří právě dělají kliky. Tělocvikář je okřikne a Mili se na nás stihne zářivě usmát.
Běžíme 400 metrů v naší obří tělocvičně a Deqa se dokonce nadšeně směje, zatím co na mém obličeji se usadí výraz utrpení. Nenávidím běhání. Nic proti tělocviku a sportování, ale běhání opravdu ne, díky.
Po první čtvrtině celého běžeckého kruhu se začínají ozývat moje namožené svaly. Deqa si pořád šťastně běží kus přede mnou a pomalu vbíhá do cílové rovinky. Vydere se ze mě přidušené zaskučení, jak se snažím nevnímat tlak na plicích a po těžkém přemlouvání donutím nohy ještě přidat.
Nádech, výdech, nádech, výdech… došlápnu na bílou čáru a ucítím neuvěřitelnou úlevu. Málem se zhroutím z pulsující bolesti v lýtkách a stehnech.
Suplující učitelka si s jasným nezájmem zapíše naše časy, aby je později předala naší tělocvikářce.
Dojdu k Irines, která jako necvičící sedí na lavičce v tmavě fialovém svetříku a automaticky mi podá pití. Udýchaně jí poděkuju a padnu vedle ní.
Kamarádka se vrátí ke knížce, jež jí leží na kolenou, ale před tím se pohledem zastaví u kluků, což mi samořejně neujde.
Sama pro sebe se usměju a kouknu kolem sebe. Deqa se na zemi protahuje, Mili startuje další dvě holky. Když se ozve řev, leknu se tak, že na sebe vyliju polovinu svojí minerálky.
Irines se začne smát, což přivolá pozornost ostatních a dokonce i naše mrzutá suplující učitelka se tomu pousměje. Přece jen se projevila moje šikovnost a jsem politá opravdu vtipně.
Uslyším vlezlý Torův smích a sleduji, jak jdou kluci běhat 60 metrů do dalších dvou dráh.
Učitel určí první dva nejlepší běžce, kteří mají nastavit laťku alias Donny a Dario. Toro jen mrzutě něco řekne a všichni se začnou smát. Deqa se ze země jen nevěřícně ohlédne.
Ozve se další tlesknutí a vybíhají poslední dvě holky.
Zároveň se rozběhne Donny s Dariem, oba běží těsně vedle sebe. Dokonce to vypadá, že oba doběhnou zároveň. Nestane se. Ačkoliv vůbec nevím, jak to dělá. Donny ještě zrychlí a je tak tři kroky před Dariem.
Trenér školního družstva si něco zamručí sám pro sebe. Potom se usměje a nadšeně se žene za Donnym, který lapá po dechu.
"Výborně, Donny. Nastavil jsi nový rekord! A Dario dohnal ten tvůj starý, perfektně kluci." Pochválí je věčně mrzutý učitel, kterému na hlavě už nezbývá moc vlasů.
"Zatraceně, rok od roku jsou oba pořád lepší. Všichni kluci si zlepšují časy a já pořád trčím na tom samém." Rozpovídá se vedle mě Deqa, očividně není z jejich úspěchu nadšená.
"Zrovna ty si stěžuj." Podmračím se a Irines s úsměvem sleduje. Ona neběhá, protože trpí bolestmi hlavy a běhání to ještě zhoršuje. Skoro jí to závidím. Ne že bych chtěla mít migrény, ale neběhat by nebylo špatné.
"Copak? Vypadáš trochu popuzeně. Jak dlouho jsi to nepřekonala osobák?" začne se Donny svým způsobem posmívat Deqě. Ta celá zrudne v obličeji. Ani bych se nedivila, kdyby mu něco udělala.
Jenže zbytečné problémy opravdu nepotřebujeme. Stačí jeden pokročilý chmat a můžete něco vysvětlovat. Musím ten rozhovor utnout.
"Chceš tím snad říct, že já i ostatní holky máme šnečí čas?" strhnu pozornost okolí na sebe. Jenže Toro zrovna nadšeně poplácá Kvina po rameni a sám sobě začne tleskat. Toho kluka vážně nejspíš nikdy nepochopím. Je to takové neuvěřitelné pako, že by nezapadl ani mezi lamy v zoo.
"Ale tobě nic neříkám, ty máš dobrý čas. To tady Deqa spíš vypadala, že se každou chvíli zhroutí." Omluvně se usměje na Dequ a sedne si vedle mě. Kriticky se na něj podívám a on mi pohled oplatí zářivým úsměvem.
Jeho smaragdově zelené oči se zalesknou. Pořád nechápu, jak někdo může mít tak krásné oči. I když mě to značně štve, vždycky je vidím. Jakmile zavřu oči, vidím je přesně jako teď. Zářivé, hluboké, pronikavé přesně jako teď.
"Hej Donny! Tvé místo je právě na hřišti a ne vedle té tvé krásky!" C-cože? Celá zrudnu, sakra!
Tohle je za trest. Některé holky nevraživě zavrčí nebo to hned musí probrat s kámoškou vedle sebe. Zatímco někteří kluci se pobaveně uculí a jiný to obejdou i bez úšklebků.
Potom co Donny odejde, odvážím se odtrhnout oči od svých bot. Jenže hned první pohled mi způsobí bolest. Letro mě z druhé strany hřiště pozoruje. Jeho zlaté oči jakoby pohasnou, ale tvář zůstává chladná.
"Niro, půjdeš?" laskavý hlas Mili, mě donutí se podívat někam jinam. Kouknu na zlatovlásku a přikývnu.
Možná je teprve polovina hodiny, ale naše suplující učitelka nás stejně pustí. Z šaten se vypařím, jak nejrychleji to jde. Ale i tak jsem slyšela plno keců spojené s mým jménem.
Tak například holka jménem Sinade, typický rozmazlená papánkova holčička. Je to taková ta naivní smetanová blondýna s umělými prsy, která si myslí, že může mít všechno. Přitom je přímo odporná. Má obří křivý nos, vůbec žádné rty a tmavé obočí, pod kterým jsou ukryté oranžové oči.
A řekla, cituji. "Bože, je úplně ubohá, co si vůbec o sobě myslí. Možná by jí měl někdo říct, že já jsem kráska školy. Viděla si ty její vlasy, beztak jsou umělé a oči jen čočka, v tom se vyznám. Stejně nechápu, co na ní Donny vidí. Stejně tak ostatní Všichni kluci o ní říkají, jakoby přišla z jiného světa. Přitom je z úplně pochybné rodiny, ta její sestřenice Jesse je děs. Navíc ta její ségra je jak štětka. Jediný kdo stojí za řeč je ten její brácha, ale i ten se chová jako led. Navíc ani nemá otce, beztak nějaký opilec, který se vyboural."
Snesla bych všechny ty kecy, ale ne to o tátovi. Otevřu dveře do knihovny. Knihovnice se na mě usměje a já zapadnu do svého oblíbeného koutu.
Začnu si vyndávat sešity ven. Najednou mi vypadne nějaký papír, seberu ho ze země. Uvidím otcovu tvář. Ta fotka je z mých osmých narozenin, tehdy mě poprvé vzal na své oblíbené místo. Byl to takový vrcholek, ze kterého šlo vidět na celé město.
"Tady jde vidět celá země. Kdykoliv se budeš cítit smutně, běž sem. A řekni celému světu, co tě trápí. Tady tě vyslyší." Řekl mi tehdy a já si moc přála být znovu doma. Vyběhnout na ten vršek, který je schovaný hustým lesem. Vyplakat se celému světu.
Do očí se mi nahrnou slzy a já je nechám klidně stékat po tvářích.
Proč si musel odejít? Vím, co bys mi odpověděl. Některé věci se musí stát, aby události vzaly správný směr. Nikdy ničeho nesmíme litovat. Protože to byla jediná správná možnost. Ale pořád nechápu proč ty! Já se přece nikdy nechtěla stěhovat. Ani ty bys to nechtěl, měl si to doma rád.
"Ach jo, už si tady povídám sama se sebou. Věříš tomu?" zašeptám k sobě a láskyplně pohladím konečky prstů fotku. Usměju se a otřu slzy.
Na zádech ucítím něčí dech. Vytřeštím oči a prudce se otočím.
"Jo celkem bych tomu věřil." Odpoví mi Dario s úsměvem.
"Promiň, nevšimla jsem si, že jsi přišel." Omluvím se a Dario se nad mým výrazem pozastaví. Koukne na zmáčenou fotku od slz.
"Tvůj taťka?" kývne směrem k ní a já přikývnu. "Vypadá jako sympaťák. Teda promiň, vypadal." Omluví se a já nad tím mávnu rukou. Není přece třeba tady řešit čas. Já stejně věřím, že je stále se mnou. Jen ho nemůžeme vidět.
"Proč si přišel?" zeptám se, ať už nemusím mluvit o otci.
"Už je dávno hodina. Worthen si toho že jsi nepřišla ani nevšimnul. Až když přišla Anithe, tak mě poslala tě hledat."
"Ale všimnul. Jen mu je jedno co se mnou je." Zasyčím jedovatě. Všechny vnitřnosti se mi smrsknou odporem vůči bratrovu chování. No tak Niro ty sis za ty roky ještě nezvykla?
"Tak jdeme, ještě nás půjde hledat někdo další." Zatřepu hlavou, nepotřebuju se zase propadnout do svých myšlenek. Dneska bylo přemýšlení dost.
Kouknu na stolek, vůbec jsem nestihla udělat, to co jsem chtěla. Místo úkolů jsem seděla nad starou fotkou a brečela. Zdá se mi to nebo se ze mě stává absolutní blázen? Ona by to zase až taková novinka nebyla. Třeba mi prostě straší v hlavě a zkrátka jsem mimo. Výborná práce ještě chvíli a můžeš do blázince.
Konečně mám v tašce všechny věci zpátky a pomalu se zvednu. Vůbec se mi na tu hodinu nechce, zase ty unavující výklady. Možná tomu nevěříte, ale i s Worthenem je zkrátka občas nuda. Obzvlášť poslední týden.
"Tak zase smrti vstříc." Přehodím tašku přes rameno. Popadnu fotku, kterou strčím do kapsy u kalhot.
"Můžu se tě na něco zeptat?" zvědavě kouknu na Daria a ten sklopí pohled. Připomíná mi ostýchavé štěně. Je zvláštní vidět sebevědomého, pěkného kluka, jak se stydí říct jednu hloupou otázku.
"Jasně." Odpovím mu s úsměvem. Mám pocit, že dokonce můžu vidět, jak se klepe. Nebo to je moje představivost.
"Zmínila se o mě někdy Irines? Já vím, že jsi tu pár měsíců. Ale Irines se ptát nebudu, Deqa je v poslední době napružená kvůli Torově chování a Mili dá na takové ty vaše holčičí přísahy. Proto jsem doufal, že…." Nedořekne větu a netrpělivě se na mě podívá.
"Že ti něco řeknu." Dopovím to za něj a on přikývne. "Irines moc o klucích nemluví, vlastně se moc o klucích nebavíme. Spíš posloucháme Mili, která dokáže mluvit o svém novém objevu půl dne." Dario skloní hlavu. Zdá se být mou odpovědí zklamaný.
Položím mu ruku na rameno.
"Ale i když se o vás nebavíme. Dokážu poznat, kdo se komu líbí. Irines tě má ráda, jen to nedává znát. Jestli chceš, můžu se jí zeptat. Ale nejlepší by bylo, kdybyste si promluvili mezi sebou. Takové to bavení skrz prostředníka nikdy nikam nevede." Dario pokýve hlavou a zabodne do mě své modré oči.
"Díky." Znovu kývne a obejme mě. Víte někdy si říkám, co dokáže láska s lidmi udělat. Možná právě v tu chvíli pochopím matčino chování.
Po otcově smrti chodila jako tělo bez duše a nedokázala ani promluvit. V následujících letech se pomalu vzpamatovala, až se rozhodla přestěhovat. A teď jsme tady.
"Věř mi, dobře to skončí." Oplatím mu objetí a s utuženým přátelstvím pokračujeme dál k třídě.
"A ty se mě na nic nezeptáš?" ucítím v břiše nepříjemný tlak. Mám chuť se na něco zeptat, jenže tu otázku nejde formulovat slovy. Zavrtím hlavou a usměju se někam před sebe.
"Je těžké se na ten pocit zeptat slovy že?" překvapeně otevřu pusu.
"Čteš mi myšlenky?"
"Ne, ale umím číst pocity ostatních. Ty tvoje jsou jeden velký zmatek, který tě děsí. Donny se ti dostal pod kůži." Donny, zase Donny. Z jeho jména se stává moje noční můra.
"Podívej, Donny je kámoš, ale něco ti o něm řeknu. Beztak si slyšela o tom, že si s holkami rád zahrává. Sice není tak strašný jak Toro. Ten holky doslova využívá. Ale Donny taky není andílek, kolikrát byl opravdu hnusný. Jenže kdysi byl jeho nejlepším kámošem Letro."
"Slyšela jsem přímo od zdroje." Přeruším ho.
"Letro se změnil asi před rokem, má moc předvídání a tehdy uviděl dívku. Nevěděl v jakých souvislostech. Ale tušil, že mu hodně změní život. Nakreslil jí na plátno, aby na vidinu nezapomněl. Všem nám ten obraz ukázal, byla to černobílá kresba. Potom měl druhý záchvat, oba záchvaty byli vyčerpávající. Musel zůstat dva měsíce doma.
Při té druhé vidině ho něco zničilo. Přestal se s Donnym bavit a na chvíli se od naší skupiny úplně odloučil. Jeho jediným přítelem se stal Kvino a občas promluvil s Juleyem. Později ovšem pozval všechny kromě Donnyho a Tora k sobě domů. Hned jak jsem vešel do pokoje. Pochopil jsem, proč se s Donnym nebavil. Na tom obrazu byly jen výjevy. Úplně jiná země, jeden znak, dvě znamení, ta dívka, jak kouzlí. A tři nejhorší umrlčí lebka, která znamená velkou smrt, on sám jak umírá a u něj klečí lidi v pláštích."
"Viděl sám sebe mrtvého?" zhrozím se. Už jen pocit, že vidím samu sebe mrtvou. Otřesu se, muselo to být strašné. Hluboko ve mně zahlodá stará, známá starostlivost.
"Jo a ještě třetí výjev Donnyho, jak svírá v náručí tu dívku. Tehdy jsem si nebyl jistý, co ho položilo na dno nejvíc." Zadívá se na mě a najednou je mi Letra opravdu líto.
"Letro mi říkal, že se přestali bavit kvůli výjimečné holce." Dario přikývne, ale jeho výraz ztvrdne. Kousek od nás zazvoní zvonek, který ohlašuje konec hodiny. To jsme tu opravdu prokecali celou hodinu? Páni.
"Niro, ta holka na tom obraze jsi byla ty." Otevřu pusu v němém výkřiku a ze tříd se začnou hrnout ostatní spolužáci. Zajedu si prsty do vlasů. Cože to právě řekl? Žaludek mi ztěžkne.
"Ne, to nejde. Musí to jít nějak změnit." Začnu říkat spíš sama sobě.
"Neviň se z toho. Nemohla jsi to vědět, nemůžeš za to ty."
"Ale Letro má umřít a já přece k Donnymu nic necítím! To musí být špatně!" začínám křičet a oči se mi zaplní slzami.
"Letrovi předpovědi se ještě nemýlily." To jsou poslední slova, která proběhnou mezi mnou a Dariem o samotě. Uslyším smích a moje srdce vyskočí do sprintu. Tak tohle je noční můra, pomyslím si vážně. Můj mozek je doslova zmatený.
Ne tohle nezvládnu, potřebuju klid. A ten tady rozhodně mít nebudu. Protože tam kde je Deqa je Toro. Tam kde je Toro je zbytek té klučící party včetně Letra a Donnyho.
Mám jasno, musím pryč.
"Niro! Měli jsme strach, jestli se ti něco nestalo." Obejme mě Deqa a usměje se.
"Jsi v pořádku? Vypadáš hrozně bledě." Optá se mě Donny a to mě nakopne zpátky do reality. Ne, takhle to nejde. Budoucnost se sama nezmění, ale s mou pomocí může.
Uvidím, jak mi chce Donny dát ruku na čelo. Jestli nemám horečku. Za ním uvidím Letra, jak opět má ten svůj chladný pohled se smutnýma očima.
Vzpomenu si na otcova slova. Některé věci se prostě musí stát, aby události nabraly správný směr. Nikdy ničeho nelituj. Máš pravdu, tati. Něco prostě musíme udělat. I když nás to bolí sebe víc. To co chci právě udělat, mě uvnitř trhá na kusy, ale pro ostatní to je lepší.
Rychle chytnu Donnyho ruku a odvrátím ji od mého obličeje. Vrhnu na něj naštvaný pohled.
"Víš co? Nech mě na pokoji. Vy všichni." Promluvím chladně a vyrazím domů.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!