7 Kapitola

28. prosince 2013 v 19:58 | Cathrin Nira
Následující dny jsou pro mě utrpení, je to strašné. Do školy jezdím pozdě, protože v noci nemůžu usnout kvůli zběhlým myšlenkám. Vypadám jak zkažená okurka s obrovskými kruhy pod očima.
Kouknu do svého odrazu v zrcadle. Skoro nepoznám samu sebe, neupravené vlasy, špatně upravené a propadlé oči a doslova výraz beznaděje.


Uklidni se Niro, děláš to pro dobro ostatních. V poslední době to je moje nejčastější myšlenka, kterou jsem si prostě zafixovala.
Je okolo desáté večer, zítra píšeme jednu z nejdůležitějších zkoušek. Místo učení tady brečím před zrcadlem.
Teprve potom co jsem začala ignorovat neustále prozvánějící mobil, esemesky a dokonce i klepání na dveře do mého pokoje. Jsem pochopila, že mi to tu až moc rychle přirostlo k srdci.
Je to děsivé, celá tahle věc je děsivá. A to radši nemyslím na nepokoje, které už se rozšířily po celé zemi. I v hlavním městě není bezpečno, jenže s tím očividně nikdo nechce nic dělat.
Nathalia se pořád nenašla a já se cítím hrozně. Vím, že právě ona by mi pomohla s touto dosti prekérní situací. Zní to jako jedno velké klišé, ale já už vážně začínám pochybovat, jestli to mám v hlavě v pořádku. Možná bych měla k někomu přece jen zajít.
"Proboha, vzpamatuj se Niro, aspoň to zkus." Do očí se mi nahrnou slzy. "Když ono to nejde." Svezu se na podlahu. Otřu si tvář mokrou od slz, které neposlušně dál kanou z očí.
Po pár minutách to vzdám. Položím hlavu na kolena, ta obejmu rukama. Kdyby někdo přišel, pomyslel by si, že se chci skrýt před celým světem. No, ono to tak daleko od pravdy není.

Probudím se a mám pocit, že umřu. Zmateně se zvednu, jak jsem se dostala do postele? Pamatuju si, jak jsem brečela na podlaze v koupelně. Potom mám jenom tmu, musela jsem usnout.
Odhrnu peřinu a pokusím se vstát. Nohy se mi podlomí a ozve se dunivá rána. Překvapeně se rozhlédnu kolem sebe, já se neudržela na nohou.
Rychle na stolku našmátrám budík i tahle práce mi dělá problém. Zamžourám na malá digitální čísla a uvidím 9:48. Už je dvě hodiny škola a já spím! Zatraceně!
To už se otevřou dveře a do nich vejde má matka. Je více bledá než obvykle, ale jinak vypadá dobře. Jí jediné to stěhování snad doopravdy pomohlo.
"Koukám, že ses probudila."
"Proč jsi mě neprobudila, přijdu pozdě!" úspěšně se vysoukám na postel, ale cítím se jako po celodenním výšlapu na nejvyšší hory Ilewïe.
"V tomhle stavu? Podívej se na sebe, ráno tě Anithe našla v koupelně v zimnici. Pro dnešek jsem tě omluvila, budeš se léčit." Podívá se na mě starostlivě. Položí na stolek hrnek s čajem a pohladí mě po tváři. Určitě si všimne mého skelného výrazu.
"Niro. Co se s tebou děje? Já vím, nejsem ukázkovou matkou. Obzvlášť za posledních pár let, ale nemůžu se dívat na to, jak se mi hroutíš před očima. Vím, že mi ty problémy neřekneš. Odjakživa si ta samostatná, co všechno vyřeší sama. Ale zkus mi věřit, všechno bude v pořádku. Kdybys něco potřebovala, zavolej mě. Budu v ložnici." Obejme mě a je to snad poprvé za poslední roky, kdy mě objala.
Po zbytek dopoledne střídavě spím, jsem vzhůru a zase spím. Mamka se několikrát vrátí, ať mi změří teplotu. Pokaždé když si tu věcičku prohlédne, se jen zamračí, odejde. A vrátí se s nějakými prášky.
Kolem poledne mi přinese polívku, na kterou vůbec nemám chuť. Vůbec na jídlo nemám pomyšlení. Ani argumenty typu, že jsem od rána nic nejedla, nepomáhají.
Popadnu knížku a pokusím se číst. Jenže i pohybování očí je strašně náročné, moje slabost mě začíná děsit. Kolikrát jsem spadla, když jsem šla na hloupý záchod.
Naštvaně hodím knížku na zem, otočím se směrem k oknu a začnu přemýšlet nad úplnými hloupostmi. Proč je vůbec listí zelené a ne průhledné? Jak to že lidé neumí lítat? Samořejně vím, proč to tak je. Ale můj pomatený mozek si s tou myšlenkou rád pohrává. Rozhodně je to lepší než myslet na školu a všechno s ní spojené.
Uslyším, jak cvaknou dveře. To už si mám zase měřit teplotu, vždyť jsem jí měřila před půl hodinou.
"Mami, já vážně nic nepotřebuju. Můžeš mě nechat…." Posadím se a strnu. Přímo u mých dveří stojí všichni
Bezva. Co ti tady dělají? Neřekla jsem jasně, ať mě nechají na pokoji. Jsou to je neuvěřitelně tvrdohlavé násosky. Nebo chápu až tak pomalu? Nechci s nimi mít nic společného, tečka. Tím to celé končí a já se nehodlám opakovat. Kdo je sem vůbec pustil? Tomu říkám vychování, jen tak někomu vlézt do pokoje, co kdybych byla nahá?
"Ahoj. Měli jsme o tebe strach. V poslední době jsi asi nebyla ve své kůži." Pche! Ve své kůži, to si piš, že jsem v ní nebyla. Ale teď to není o mnoho lepší. Mám horečku, vypadám příšerně, vidím rozmazaně a v mém pokoji jsou tak trochu nezvaní hosté. Však co, zcela normální den.
"Jo jsem v pohodě, neměj péči." Odseknu a nadzvednu obočí, jako že je mi to úplně někde. Za takové herecké výkony amatérů, by se měla dávat speciální cena.
"Nevypadáš zrovna v pohodě." Nasadí stejný tón Deqa a já ji zpražím pohledem.
"Volali jsme, proč si to nezvedala?" pokusí se zmírnit přibližující se hádku Donny.
"Ono není tak těžké vás ignorovat." Ani se na něj nepodívám. Vím, že je všechny moje chování raní, ale já nemám na výběr.
"Tak dost! Hele já vím, že jsem udělal chybu, ale ona to musela vědět!" zastaví celý rozhovor Dario a ostatní se na něj nechápavě podívají. Jsem jediná, kdo tu větu pochopí. Kouknu na výrazy ostatních.
"Co myslíš, tím musela to vědět?" probodne ho pohledem Letro a ostatní jen mlčky přihlížejí.
"Ty víš, co myslím."
"To si ze mě děláš srandu ne?! Jak jsi mohl?!!" vyjede na něj, ale Dario nehne brvou. Jen na něj klidně hledí, jako by právě neřval po něm.
"Myslím, to samé co myslí oni?" zeptá se černovláska a ostatní pokrčí rameny. Když koukne na mě, nic neudělám. Irines se na mě smutně usměje, ale hned se vrátí pohledem k těm dvěma.
"Neměl jsi to říkat." Zavrtí hlavou Letro a začne přecházet po pokoji.
"Jiným slovy bych to neměla vědět?" prohlásím ledově a jen sleduji, jak Letrovi oči zablikají. Vidím v nich něhu a starostlivost, jenže tu musím přejít.
"To-tak to nemyslím." Zakoktá se a já se kysele ušklíbnu.
"Měli byste jít, jsem unavená a doporučuji se tu už neobjevovat." Ukážu směrem ke dveřím a Deqa jen otevře pusu na protest, ale Dario ji předběhne.
"Ne, nemůžeš nás ignorovat. Možná to nevíš, ale hodně jsi toho změnila."
"Hned." Utnu jeho proslov a jeho pusa se zavře. Ale nikdo z nich po nevyslovené dohodě se nemá k odchodu. V žilách se mi začne škvařit krev. Je to můj pokoj!
"Já jsem řekla hned!" vyštěknu a sevřu ruce v pěst. Mým vztekem se prudce otevřou dveře dokořán, stejně tak i okna. Venkovní větřík ovane moji zpocenou tvář a rozvíří mi vlasy.
Ucítím známé šimrání na krku, bezděky se dotknu sedmicípé hvězdy. Možná se lekli, ale pořád se nemají k odchodu. Co si o sobě myslí?!
Jednou fakt budu patřit do blázince.
"Tak a dost." Procedím mezi zuby. "Tohle je můj pokoj, tak laskavě vypadněte!" bezvýrazně se na ně podívám. Zachytím pár soucitných pohledů, ale v tu chvíli se ze mě stane něco jako robot. Neschopný přemýšlet a dělající všechno automaticky.
Napřáhnu ruku a vyjde ze mě něco jako tlaková vlna s tím rozdílem, že to všechny vhodí do chodby před pokojem. Dveře před zmatenými tvářemi prásknou a já ucítím nečekanou únavu.
"Jak si to?" promluví na mě povědomý hlas a já vytřeštím oči. Donny stojí na druhé straně mého pokoje.
"Jak to že jsi ještě tady? Měl jsi odsud zmizet stejně jako ostatní!" vyštěknu a hlas se mi v polovině zlomí.
"Něco mě chránilo, ale to není ten důvod. Chtěl jsem tu hrozně moc zůstat a promluvit si s tebou." Vážně se na mě podívá. Vyruší ho cloumající klika, zabouchla jsem se silněji, než bylo plánované.
"Proč se mnou chceš mluvit? Není o čem."
"Ale je. Jde o to, že o té vizi vím taky. Když jsem se to dozvěděl, bylo mi toho strašně líto," posadí se na postel a já se stáhnu, "celou dobu jsem se choval k Letrovi jako idiot, ale to je jiná kapitola. Chápu, že ses tolik stáhla. Taky bych to udělal, kdybych v sobě našel tolik síly. Ale je to nefér vůči ostatním, tohle je náš problém. Nemůžeme to přenášet na ostatní. Takže na mě buď klidně naštvaná, jak moc chceš, ale neodpoutávej se od ostatních. Doopravdy jsi toho hodně změnila, když to vezmeš zpátky, může to hodně zničit. Klidně se od tebe budu držet dál, když budeš chtít. Už jen kvůli tomu, aby se ta vize nesplnila." Zapřemýšlím se nad tím, co řekl. Musím uznat, že má pravdu. Ke kamarádům jsem v tomhle byla nefér.
Váhavě vzhlédnu a němě přikývnu. Vypadá, že mu spadl obrovský kámen ze srdce. A doopravdy nejen jemu. Konečně jsem si mohla přiznat, jak moc se mi po nich stýskalo.
"Cítíš k němu něco?" jeho otázka mě zaskočí, je to jako šlápnout na minu, která vám bouchne pod nohama. Nad tím jsem nepřemýšlela, a pokud ano, brala jsem to jako prázdné myšlenky.
"Nevím, ale určitě je to úžasný kamarád. Chápu, proč vaše přátelství kdysi přesahovalo celou partu." Nad tou myšlenkou se ušklíbnu, je to docela ironie. Ty dva jsem rozdělila dříve, než jsem se stačila přestěhovat.
"A ke mně?" otevřu pusu, ale nevyjde ze mě žádný zvuk. Zase se ponořím, do těch hlubokých, smaragdových očí. Proč se na to ptal?
"Není to přesně to, čemu bychom se měli vyhnout?" do očí se mi nahrnou slzy, které rychle potlačím. Uvnitř se cítím roztrhaná na kousky.
"Chci to jen vědět." Pořád jsem uvězněná v jeho nádherných očích. A rozmýšlím, co mu řeknu, můžu lhát a všechno bude lehčí nebo přiznat barvu, což bude potom o hodně horší.
"A co kdybych řekla, že jo. Co kdybych řekla, že nejspíš jo. Nevím, co to je. Nevyznám se v sobě a už vůbec ne v tobě. Jenže co to změní?"
"Možná na krátký okamžik hodně." Přisune se ke mně blíž a tentokrát neuhýbám. Ani když vezme moji tvář do dlaní a opatrně mě políbí na rty.
Pomalu mu omotám ruce kolem krku a přitáhnu si ho blíž. Z jemného opatrného polibku se stane vášnivá hra a mě pomalu dochází dech.
Na chvíli se od sebe odtrhneme a on se na mě zadívá, teď chci zastavit čas. Znovu mě dlouze políbí a potom se prudce odtrhne. Vyrazí ke dveřím a já jen s obrovskou dírou srdci sleduji, jak odchází.
Nechápu, kde vzal tu sílu odejít, ale těžší jsme si to udělat nemohli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!