9 Kapitola

28. prosince 2013 v 20:01 | Cathrin Nira |  Potomci Lazuritu
Čtu si poznámky o Temných:


Skupina, jejímž posláním je přivést sílu znamení k dokonalosti a poslušnosti. Není doposud známo, proč takovýto název. Jsem si ovšem jist, že jejich dovádění k dokonalosti a poslušnosti nejsou jen fraška, jen takové pomyslné vedlejší úmysly. Mají řád a systém. Když jsem se poprvé potkal s velitelem, která je k mému překvapení velmi charismatická žena, okamžitě jsem poznal, že toho je cesta k ovládnutí těch, co mají znamení.
Byla by hloupost jejich nabídku nepřijmout. Jsou silní, mají směr, jen jejich odlehlé působiště mne děsí. Jak můžeme vůbec vědět, co se tam vůbec děje? Tyto otázky se budou muset ještě probrat.
Zpátky k velitelce, tato žena je velmi krásná. Jen její spatřit její uhrančivé oči, je zážitek na celý život.

Co má tohle společného s informačním článkem pro Radu? Tohle si fakt chlapi můžou odpustit.

Jsou téměř smetanově bílé se safírově modrými pruhy. Tak uhrančivé, tak hluboké, spatřit je snad zázrak. A její sněhově bílá pleť, rty, které téměř splývají s její pletí. Její křivky jsou nádherné.

Fajn jdu zvracet. Tohle je vážně moc, ten chlap je úchyl! Perverzák! I když co jiného jsem si mohla myslet, už jen ze zvrácených fantasy románů a samotných románů, je padouch vždycky nádherný pod očima opačného pohlaví. To s tím pohlavím nemusí být podmínka.
Na stolku mi začne zvonit mobil, líně se nadzvednu a vezmu ho do ruky. Proč musí být ten noční stoleček tak daleko, postěžuju si v hlavě.
Na mobilu se ukáže Milino číslo a zkamením. Opatrně stisknu tlačítko, ať zvednu hovor a přiložím si mobil k uchu.
"Mili?" zeptám se opatrně a ozve se kamarádčin smích. Před mobil zní trochu strojeně, ale oddychnu si.
"Ty jsi zapomněla, že jdeme nakupovat že? Koukej tu být do deseti minut jasné? Zapínám stopky." Přesně ji vidím na živo. Usmívá se a ve tváři má výzvu.
"Nuda, budu tam dřív." Odseknu a zaletím do šatny, kde sundám kalhoty a navléknu na sebe úzké, potrhané džíny.
"Nevěřím."
"Však uvidíme." S tím tipnu a teprve teď začínám doopravdy sprintovat. Vyměním své otrhané triko a hodím na sebe rockové tílko s průstřihy. Na to si vezmu volný svetr přes rameno a na celý svůj outfitu hodím černý, semišový kabát.
Kouknu na sebe do zrcadla, rukama rychle upravím vlasy. Popadnu kabelku s penězi, kterou jsem si nachystala, jakmile jsem přišla ze školy. Dole na sebe navlíknu kotníkové kozačky na klínu a s rychlým ahoj zmizím venku.
Nasednu do auta a vyrazím k městu. Určitě překročím rychlost, ale to nevadí. Mám podivně dobrou náladu a vzhledem k situaci si jí hodlám užít.
Zaparkuju před nákupním centrem uprostřed města. Podivím se, že najdu místo tak rychle. To už uvidím zmrzlou Mili, jak naoko naštvaně podupává nohou.
Už z dálky se na ní omluvně culím. Dorazím k blondýnce a ta se koukne na hodinky.
"12 minut a 26 sekund. Nestihla jsi to." S úsměvem zakoulím očima a Mili se začne smát.
V nákupním centru jsem ještě nebyla. Proto mě ohromí jeho velikost, nechvíli zalituji, že jsem si brala ty boty. Přijdu domů a nebudu moct chodit.
"Ty jsi tady ještě nebyla že?" zavrtím hlavou a pořád sleduju ty obchody, co mají třeba tři patra a jsou na sebe namačkané jako sardinky.
"Takže tímto tě vítám v tomhle obchoďáku. Asi tě budu muset upozornit, které obchody jsou opravdu kvalitní, ale drahé. Jiné možná levné, ale jsou tam samé šunty. Potom drahé, ale nekvalitní a levné a kvalitní. Myslím, že se shodneme, že ty poslední jsou nejlepší. Promiň, kecám nesmysly, když já tak nakupování zbožňuju." Omluvně se na mě usměje. Poznámku, že se Irines a Deqa zmínily, si nechám pro sebe.
"Potřebujeme sehnat něco na tu sobotní pařbu, je to zároveň charitativní akce. Chce to něco elegantního, ale zároveň pohodlného. Nenávidím školní akce, vždycky nevím, co si mám na sebe vzít. A ke všemu mají hloupou úroveň." Nechám Mili, ať se klidně vypovídá. Já sama nechci na tu hloupou akci, ale z trochu jiného důvody.
Vím, že se s holkami klidně můžeme zašít do našeho koutku. Takže ani to mi nevadí, spíš se děsím tančení. Douron totiž vyhlásil, že studenti musí tančit. Aspoň první hodinu, než se všichni charitativní mluvčí ožerou a polovina studentů taky.
A já si nedokážu představit, jak budu reagovat na to Donnyho ani Letra a vůbec všechno to kolem! Tancuju ráda, ale téhle akce se prostě děsím.
A jediná omluva je náhle ohrožení na životě nebo zlomené nohy. Samořejně mě už pár nápadu napadlo, ale rozhodně nemám žádné sebevražedné sklony.
"Tak to vezmeme od vrchu." Prohlásí Mili a já si uvědomím, že mi celou dobu něco říkala. Zatraceně Niro! Ty si máš tento den užít a ne přemýšlet nad tvými sebevražednými sklony!
Mili mě zavede k výtahům a přitom si celou dobu povídáme vlastně o všem. Vyjede do pátého patra a odtud jdeme k prvním obchodům.
Když vejdeme do prvního, uvidím samé koktejlové šaty a všechny vypadají pěkně.
"V tomhle obchodě snad něco vybere, ostatní jsou hrozně drahé. Nemůžu všechno utratit za jedny šaty." V tomhle s blondýnkou souhlasím.
Procházím mezi věšáky a vůbec netuším, které si mám vybrat. Jsou jich tu snad tisíce.
Ohlédnu se po Mili na druhém konci obchodu, v ruce má už čtvery šaty, všechny na sobě mají něco růžového. Ne, špatně, patery.
"Jak sis jich mohla už tolik vybrat." Rychle ji dojdu a Mili se jen spokojeně usměje.
"Všichni se tomu diví. Počkej tady, jen si je vyzkouším a potom najdeme vhodné pro tebe." Zajde do kabinky a po pár minutách mě zavolá, ať se podívám.
"Co si myslíš o těch?" otočí se od zrcadla ke mně a já jen zůstanu zírat. Má na sobě krátké, světle růžové šaty něco na způsob cukrové vaty, přecházející do tmavější téže barvy. Sice končí v půlce stehen, ale přesto nepůsobí nějak příliš sexisticky a přeslazeně.
"Páni. Vypadají dobře. Vsadím se, že všem spadne brada." Pochválím kamarádku a její výraz se změní. Nemá na tváři ten obyčejný Miliovský veselý, pohodový úsměv. Místo něj se objeví zamyšlený, smutný pohled na samu sebe.
"Nechci, ať se líbí všem. Chci, ať se líbí hlavně jemu." Zašeptá k sobě a cítím se skoro provinile, že jsem to slyšela. Všimne si, že se na ni dívám. Okamžitě je to ta stará Mili se svým neodolatelným úsměvem a zapálením pro všechno.
"Jo máš pravdu, jsou úžasné. Teď jdeme něco vybrat tobě." Nechám ji soukromí, ať se může převléknout. Přičemž mi stále vrtá hlavou, jak to myslela.
Teda je mi jasné, že tady jde o kluka. Jenže ať si člověk myslí cokoliv, Mili je v tomhle směru příliš uzavřená. Málo kdy mluví o tom, který kluk se ji líbí.
Připomíná mi to mě, ale já mám sakra dobrý důvod nemluvit. Tady jde o život a to doslovně, i když pořád netušíme jakým způsobem.
Jsem rozhodnutá, popadnu mobil a vyťukám SMSku. Rychle je odešlu, v tu chvíli se Mili vyřítí z kabinky a popadne mě za loket. Prvně zajdeme k pultu, kde si blondýnka odloží šaty a potom jdeme zase hledat.
"Celkově jsi přesně zimní typ. Vypadáš křehce, máš sněhově bílou pleť a k tomu ty vlasy. Nemůžeme na tebe dát něco přeplácaného nebo dokonce pestrého! To by byla katastrofa!" musím se sama pro sebe začít smát. Mili začne vykládat o šatech, jako by to byly živé věci a o typu pleti rovněž tak. To že ji nakupování baví, je v pořádku. Spíš mě rozesměje její dramatický výstup.
Projde kolem jednoho postaršího páru a ti se na ni poplašeně podívají. Když kolem nich procházím, omluvně se usměji a spěchám pryč.
"Rozhodně nebudeme hledat světle růžové šaty, vypadalas by jako sladký bonbón. Žluté taky ne, tady nejde o to, že by ti neslušela, ale nemám jí ráda. Zúžím výběr, hledej světle modré, zelené, fialové nebo červené šaty. Hlavně ne vybledlé a přezdobené. Musí být jednoduché a musí se ti líbit. Tak pustíme se do práce." Domluví a obě vyjdeme jiným směrem.
Jak jsem ze začátku nevěděla, které si vybrat se změnilo na, které sedí do Miliina popisu. V ruce mám zatím jen dvoje šaty a řekněme, že ujdou.
Ať se mi líbí a nejsou přeplácané.
Začínám se řídit tím pravidlem a najdu další dvoje. Nikdy jsem si nemyslela, že nákupy můžou být tak unavující. Pomyšlení, že jsme teprve v prvním obchodě. Pomoc!
Odsouvám další a další šaty. Uvidím kousek tmavě modré látky, která přesto působí jemně a neškodně. Vytáhnu je z věšáku a celé prohlédnu. Jsou to jednoduché tmavě modré šaty na jedno ramínko, které je tvořeno z květin. Kolem pasu je přišitý pásek a spoj je také z květiny, od pásku se odvíjí dlouhá, tylová sukně s rozparkem od květiny.
Trhavě se nadechnu a položím pod hromadu šatů. Neodpovídá to popisu Mili, ale ty šaty prostě jako jediné doopravdy zapůsobily.
"Tak máš něco?" ozve se za mnou Mili a já se s úsměvem otočím.
"Myslím, že mám." Odpovím a tentokrát zalezu do kabinky já, Mili mi ještě podá dalších deset šatů. Nechápu, kde je vyhrabala. Řekne mi, že když okamžitě poznám, že mi šaty nesedí, ať se ani neptám, jak v nich vypadám.
Kývnu na její radu a nevím, kterými mám začít. Prvně vyzkouším jedny z Miliiných vybraných šatů, jejich barva mi přijde příliš sladká.
Další jsou taky nevhodné, dokonce i ty co jsem si vybrala já. S únavou ze sebe stáhnu i poslední šaty. Roztáhnu závěs do kabinky.
"Určitě nějaké najdeme." Usměje se na mě Mili a já odevzdaně přikývnu. Silně pochybuji, u mě s vybíráním oblečení je vždycky problém. Ucítím šimrání na krku a ohlédnu se.
Přece ještě jen na jedny zapomenu.
"Ještě tu mám jedny, tak uvidíme." Znovu zatáhnu a vezmu do ruky ty tmavě modré šaty, trochu připomínají barvu vlasů Nathalie. Zavrtím hlavou, nemůžu teď myslet na svou zmizelou kamarádku, však jednou j najdu.
Opatrně si obleču šaty, ucítím na sobě lehké hedvábí. Kolem mě se rozprostře tylová sukně, když se kouknu na sebe do zrcadla, skoro se nepoznám.
Odtáhnu závěs a Mili na mě zůstane zírat s otevřenou pusou. Uvědomím si, že jsem se taky takhle tvářila.
"To je nádhera." Zašeptá Mili omráčeně a já se zachichotám. "Teda jakože to vůbec neodpovídá tomu, co jsem ti popsala. Ale v těch šatech vypadáš nádherně." Zasměje se Mili a je to zase ta stará kamarádka, která poučuje, ale myslí to dobře.
Nakonec skončím s plnými, nákupními taškami. Ještě si koupím tmavě modré boty na podpatku, boty na klínu ve tvaru botasek, rockové tričko, tričko s průstřihy, kozačky na klínu, nádherné šaty na léto, riflové legíny, roztrhané džíny a několik kožených náramků, kterých mám na rukou už asi patnáct a hodinky. Jinými slovy nechala jsem tam celé své kapesné.
"Musíme někdy znovu zajít." Vystoupíme z auta, před naším barákem a vejdeme dovnitř.
"Jasně, když mi to zaplatíš." Mili se zasměje a jdeme do kuchyně, kde se srazíme s Anithe a Worthenem. Anithe sedí nad kupou testů a druhý pohled mi vyrazí dech.
Worthen si pročítá druhou kupku testů.
"Eeee ahoj." Zaraženě se podívám na mladšího brášku, který u nich sedí a zaujatě sleduje, co se bude učit. Krátce se na mě otočí a pokrčí rameny.
Vím, že má na mysli Worthena. Třeba se prostě můj starší bratr měkne, velice nepravděpodobná situace. Jako by mi Worthen četl myšlenky, po mě vrhne ledový pohled. V zadu na šíji ucítím ledový chlad.
"Tak my jdeme nahoru." Chytnu Mili za rukáv a táhnu ji za sebou. Vpadneme do mého pokoje a já si oddychnu. Obě jsou tady.
Deqa sedí na mojí posteli a vedle ní poletuje bílý drak, který ke mně přiletí. Pohladím ho po hlavičce. Pozdravím Dequ a Irines, která postává u mého stolu, kde je tak trochu nepořádek.
"Ahoj, co vy tady?" Ať už je Mili překvapená, nedává to znát. Deqa a Irines se přesto tváří vážně, stejně tak i já.
"Přišly jsme sem, abychom si udělaly holčičí večer. Myslím, že si máme o čem promluvit." Usměje se na ní přívětivě Irines a Mili nechápavě zamrká svýma, fialovýma očima. Ale potom se rozzáří.
"Takže společná přespávačka?" otočí se na mě a já s úsměvem přikývnu. Po zbytek večera si povídáme. Většinou se smějeme našim hloupým barbínám a probíráme vztahy ostatních. Mám pocit, že to téma Deqa navrhne záměrně.
"A co ty Mili neříkej, že ty nemáš nikoho, kdo by ti líbil." Prohlásí Irines rozesmátě a Mili na ní vyvalí oči. Aha, takže jsem se nespletla a kamarádce se opravdu někdo líbí. Prostě jsme ji dostaly do slepé uličky, teď je čas odpovědí.
"Ale prosím tě, nikdo zvláštní." Mávne nad tím rukou a já jen dotčeně otevřu pusu. Takové kecy!
"Koukej to vyklopit!" vykřiknu a hodím po ní polštář. Mili ho se smíchem chytne a potom se zamyslí. Je čas na zpověď.
"Tak dobrá, ale vy potom začnete mluvit." Ukáže na nás prstem a ve mně hrkne. Ne, není o čem mluvit. Teda u mě ne, ale má pravdu.
"Ale prosím tě, u nás není o čem mluvit." Prohlásí Deqa lhostejně a já s Mili se na sebe šibalsky podívaly.
"Souhlasím, není o čem mluvit." Pokýve vážně Irines a v růžových očích se ji zalesknou slzy. Skloní hlavu a zabodne pohled do podlahy. Páni, skoro myslím, že za naše herecké výkony, bychom měli dostat nějaký metal.
"Ne vůbec není o čem mluvit. Jenom se tu dvě z vás hroutí a ta třetí se tomu tématu už nějaký ten měsíc úplně vyhýbá." Prohlásím a všechny tři na mě podívají. Deqa zarazí pohled do země, Mili hlasitě oddechne a Irines má zase na krajíčku.
"Vy tři jste přeci nejlepší kamarádky už pět let. To jste se sobě nikdy takhle nesvěřily? Jak jste s tím mohli žít?" neozve se žádná odpověď. Při těch slovech si vzpomenu na společné večery s Nathalií. Jak jsme se smály, jak jsme se bavily o klucích a mohly se jedna druhé vyplakat na rameno. Teď mi to tak chybí, dusím v sobě ty pocity a to mě zevnitř užírá.
Jenže jsem si zapřísáhla, že o tom polibku s Donnym nikomu neřeknu. Nechci nikomu ublížit a nechci, aby někdo měl hloupé otázky.
"Ne, nikdy jsme se takhle nesvěřovaly, protože nebylo s čím. Každá jdeme za svým cílem a téměř vůbec jsme neměly čas se takhle sejít a bavit se." Vysvětlí mi Deqa, její tvrdá slupka nějak změkne. Nakonec položí hlavu do dlaní, zase jí zvedne a pročísne si prsty vlasy. Jak dlouho v sobě mohli dusit všechno a nikomu se nesvěřit?
"Tak se teď můžete svěřit. A nic se skrz tyhle zdi nedostane." Jemně se na ně usměju, ale zdá se, že všechny přemýšlí nad tím, co jsem jim řekla.
"Budu mluvit jen když potom něco řeknete i vy. Možná se to nezdá, ale i já poznám, kdy co lidi trápí a vy dvě toho máte, až nad hlavu. A Niro, ty taky něco tajíš!" ukáže na mě prstem a mé srdce vyděšeně poskočí. Může dělat půvabnou psycholožku, pomyslím si kysele.
"Jo klidně stejně se potřebuju vyžvanit." Promluví jako první a znovu je to ta stará Deqa, která jde do všeho po hlavě.
"Proč ne." Zasměje se Irines a všechny pohledy se stočí ke mně. Je nefér, že já z nich tahám jejich tajemství a sama si to nechávám pro sebe. Ale tady jde o to, že nevím, co se stane. Jak zareagují, když se dozví, co jsem udělala. Ne já nic neudělala, Donny jo, ale mohla jsem ho zastavit. Jenže já to neudělala, nelituji toho, má mě to děsit, ale neděsí.
Po dlouhé odmlce konečně přikývnu, ale rozhodně nemám v plánu třeba se jen slůvkem zmínit o Donnym a polibku.
"Takže?" otočím se k Mili a na tvářích se jí objeví ruměnec. Opravdu nechápu, jak mohla jít po molu před celou zemí a vypadat tak sebejistě, když tady se bojí říct třeba jen slůvko.
"Do koho pak ses nám zakoukala?" pošťuchuje jí Deqa a Mili ji odpálkuje vražedným pohledem. Takhle Mili znám, že se do ní a jejích kamarádek nebude nikdo navážet. Vždycky bude chránit své blízké.
Tu Mili, která před chvíli seděla přede mnou na koberci u polstrovaného pytle, jsem neznala. Ale nemohla jsem se divit. Ty holky co seděly přede mnou znám necelý půlrok, ony se znaly už řádku let. Ale myslím, že takhle otevřené před sebou taky nebyli. Možná proto jsem mezi ně tak nějak zapadla. Sice se znaly podstatně déle, ale nejde říct, jestli lépe.
"Stejně to nemá smysl, a když to řeknu, tak mě nejspíš ukamenujete." Zamumlá si spíš k sobě.
"Prostě to ze sebe dostaň ven."
"Když on je, Juley, tak hodný, když jsme spolu hlídali na chodbě. Jak jste zjišťovali ty informace. Choval se úplně jinak, dalo se s ním úplně v klidu povídat. A potom když jsme spolu byli venku," brada mi klesne a stejně se zatváří Deqa s Irines. Mili se našim výrazům ušklíbne, ale pokračuje, "tak byl pozorný, milý a celkově je úžasný." Naše blonďatá kamarádka roztaje a sveze se na záda. Deqa jen protočí oči a já po ní pohotově hodím, jednoho staršího plyšáka.
"Víte, že hraje na kytaru a skládá písničky?"
"Počkej, počkej, počkej ten Juley? Jako víme, že oproti Torovi je úplně v pořádku. Nic proti němu nemám. Ale nepřijde mi jako typ, který se ti líbí. Já myslela, že se ti líbí opálení, namakaní kluci, nějací modelové. Ne takový bledší, ne až tak svalnatí romantici, kteří hrají na kytaru pod tvým balkónem." Deqa se rozpovídá a Irines jí ze země praští do nohy.
"Deqo!" okřikne ji tmavovláska a kamarádka jen pokrčí rameny.
"Nech ji Iri, tak to ses spletla. Já nejsem jako ty barbíny u nás na škole. Chci být prostě normální, hezká, zamilovaná holka. To je vše." Odvětí Mili klidně, ale pořád má ten poblázněný pohled.
"Asi jsem se v tobě hodně spletla. Já jsem si vždycky myslela, že jsi prostě ta pitomá bloncka." Deqa sklopí pohled k zemi a Mili se posadí a obejme ji. Nic neřekne, protože vlastně není co.
"Nechte toho nebo začnu brečet." Okřiknu je a udělám, že si otírám slzy. Irines se začne smát a ty dvě do mě zabodnou pobavený pohled.
"Stejně máš štěstí. Víš, aspoň že se o tebe zajímá a narovinu myslím, že se mu líbíš už delší dobu." Promluví znova a pohled ji směřuje nějak do zdi.
"Jak to myslíš?" zeptá se Irines a zdá se, že se právě sama vytrhla ze svých myšlenek.
"Jde o to, že nevím, co si mám myslet o Torově chování. Ten pošuk za mnou pořád chodí, už tři měsíce, ale já nevím. Že nad tím vůbec přemýšlím, ten nikdy nebral žádný vztah vážně. Nemůžu se jím nechat oblbnout." Deqa to říká spíš sobě než nám, ale my tři už si stihneme vyměnit podezíravý pohled. Naše kámoška se nám zamilovala, tenhle typ chování mi totiž někoho hodně připomíná.
Je to jako kopanec do břicha, jak se mi bolest rozlije po celém těle. Nathalia totiž dělá úplně to samé. Nebo spíše dělala? Nemůžu o ní takhle přemýšlet.
"Jsi zamilovaná, prostě si to přiznej." Irines to řekne jako každodenní věc. Deqa dotčeně otevře pusu a zrudne jako rak.
"Ne, to ne, já rozhodne nejsem zamilovaná. A už vůbec ne do někoho jako je Toro. Proboha!" Zrudne ještě více.
"Prostě si to přiznej."
"Jo a co ty? Já si nemyslím, že to uculování mezi tebou a Dariem není jen kamarádství. Nebo snad škádlení mezi tebou a Kvinem, no tak který Ir?" odpálkuje černovlásku Deqa a tentokrát je to Irines, které se do tváří nažene horko.
"Co ty o tom vůbec můžeš vědět a ještě se mě ptát, který se mi líbí. Co si o mně myslíš? Kvino je blázen."
Nastane ticho a mě začnou cukat koutky. Začnu se smát a Mili se ke mně přidá. Ty dvě prostě jsou neuvěřitelní blázni. Neexistuje den, kdyby se o něčem jen tak na oko nehádaly. Za chvíli se začnou smát i Deqa a Irines.
V poslední době se s nimi směju pořád.
"A co ty?" zeptá se mě Mili a já ztuhnu, mít tajemství je fuška.
"Já? Já nic." Zamumlám a začnu kroužit palci u rukou.
"Jasně ven s tím. Nemohly jsme si nevšimnout, jak na tebe koukají Donny a Letro."
"Jo jsou jako dva orli peroucí se o mršinu." Poznamená kriticky Deqa a všechny zavrtíme hlavou.
"Teda ne že bys byla mršina, ale vysvětluje to celý mužský způsob myšlení." Dodá důležitě.
"Nevšímej si jí."
"A teď mluv." Mili má tak podlézavý hlas, nic ve zlém, že bych ji chtěla okamžitě všechno vyklopit. Jenže nějaká část mozku mi to zakazuje.
"Fakt nic ani jsem si u nich ničeho nevšimla." To není až tak pravda. Občas si všimnu pohledů, jak se na mě zamyšleně dívají. Dobrý lžu, ale pro dobro vyšší věci.
"Však ji nechte, ona to jednou vyklopí." Kouknu na Dequ vděčným pohledem, ale v jejích slovech zní skrytá výhružka. Ale plete se, nikdy nic nevyklopím, ale rozhodně všechno zhorším.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama

Na blog se vztahují autorská práva! Kopírujte prosím pouze s naším souhlasem!